Loňské Vánoce a moje sestra se sluchátky.

Bylo dvacátého prosince. Všichni lidé se připravovali na svátky klidu a míru - na Vánoce. Balili nakoupené dárky, chystali občerstvení, zdobili stromky barevnými blikačkami a pekli cukroví. Pouštěli si koledy a v srdcích se jim rozprostíral zvláštní pocit. Pocit, který se jen těžko popisuje. Všichni byli rádi, že jsou se svými blízkými. S rodinou a přáteli.
Za okny padal běloučký sníh, který pokrýval silnice, trávníky a střechy domů. A mráz - tak ten na nich kreslil a vytvářel pozoruhodné obrazce. Zima jako z obrázků. Všechno se zdálo být tak krásné, tak neobyčejné. Jenže už dávno jsem vyrostl z toho, abych tomu na povrchu uvěřil.
Když jsem přišel domů, našel jsem Lucku ve svém pokoji. Schoulenou pod dekou a se sluchátky v uších. Posledních pár měsíců jsem ji spíš neviděl bez nich. Už zase tu byla sama.
Rodiče jaksi přestali plnit svoji úlohu. Na nic si nehrají, každý je někde jinde a s někým jiným. Škoda, že si alespoň teď "nehrají" na rodiče, pomyslel jsem si. Ne kvůli mně - já už to tolik nepotřebuju, jsem pryč. Už mám svůj život. Kolej mi vyhovuje - je tam větší klid, než býval tady, když se naši neustále hádali. Teď už je tu taky jen to tíživé ticho, klid před bouří.
...Momma please stop cryin, I can´t stand the sound. Your pain is painful and its tearin´ me down. I hear glasses breakin as I sit up in my bed. I told dad you didn´t mean those nasty things you said.... ,,Co to posloucháš?" ten text byl až moc podobný naší rodinné situaci. ,,Vypni to, slyšíš!" Podívala se na mě. A z očí se jí začaly koulet slzy. Hořké a přeci tak slané. Objala mě kolem ramen a já věděl, že to ještě není ta rozumná patnáctiletá holčina, za kterou ji každý pokládá. STOP - ona by to neudělala.
Chtěl jsem jí něco říct, jenže mě v tu chvíli nic hezkého nenapadlo. Nemohl jsem jí všechno prostě jen vyklopit. Nemohl a hlavně nechtěl jsem jí kazit Vánoce. Věděla to sama. Ta písnička..... I don´t wanna have to split the holidays. I don´t want two addresses. I don´t want a step-brother anyways....
Podal jsem jí tedy jen kapesník a zvedl jsem se. Jen to. Neřekla nic. Seděla a mlčela.
Druhý den u snídaně v naší tiché domácnosti jsme oba dělali, že se vůbec nic neděje. Že je všechno naprosto v pořádku. Nevšímali jsme si toho, že jsme tu jen my dva, že rodiče jaksi chybí. Nepřipouštěli jsme si, že tu nevoní cukroví ani že není v rohu postavený stromeček. Jak tomu bývalo vždycky.
Usmála se na mě a s batohem na zádech odešla do školy. Doufal jsem, že aspoň tam přijde na jiné myšlenky. Nevěděl jsem však, že právě tam to na ni padá mnohem víc než v prázdném domě. Všude byla za bílou vránu. Nemohl jsem to vědět. Staršímu bráchovi už dlouho nic neřekla a vlastně neměla ani kdy. Nedal jsem jí šanci cokoliv říct, byla to pro mě o pět let mladší sestra a tím to haslo. Nikdy jsme se spolu moc nebavili, neměli jsme si co říct. Znal jsem ji pouze z jejích písniček. Měnila je podle nálady, podle situací a podle textů. Právě kvůli tomu mě naštvala s písničkou Family portrait. I když mi kdysi řekla, že to nedělá na truc. Ať to neberu jako protest, neupozorňuje na sebe - to nechtěla nikdy. Ale tahle písnička je o něčem úplně jiném. Nevadí mi text, ale rodiče, kteří nás zklamali, ne že ne.
V tu chvíli jsem pochopil, že jí musím všechno vynahradit. Že zkrátka připravím hezké Vánoce, budu na ni milý. Jsem jednou její starší brácha. Ono nějak vždycky prý bude.
Přijala to. Dokonce se z její mp3ky ozývaly i veselejší texty. Měl jsem radost, dokonce jsem se opravil. Ten věkový rozdíl není tak veliký, jak vypadal. Dalo se s ní mluvit o čemkoli. Byl jsem hrdý na svoji sestru. 22 přinesla ze školy předběžné známky na lednové vysvědčení. Samé jedničky, byla lepší. Lepší nejen v učení, říkal jsem si. Kdoví jak bych reagoval já na takovouhle situaci. Rodiče se sice hádali vždycky, už když jsem byl já malý, ale nikdy od sebe neodešli.
Vytáhl jsem z peněženky dva tisíce a dal jsem jí je. Se slovy, ať si jde za takhle hezké známky něco koupit, jsem jí poslal ven. V hlavě se mi však odehrávalo stále dokola, že jsem tu jen z povinnosti - jen kvůli rodičům. A to mě mrzelo a zároveň i štvalo. Už tomu tak nebylo.
Vykulila krásné modré oči, usmála se (se mnou se jí vrátil úsměv) a chtěla odejít. Chytl jsem ji za ruku - opět jsem zmáčkl tlačítko stop (...I´m not okey....) ,,Jsi ok, jsi skvělá holka a já tě mám moc rád, Lucko!"
Já tebe taky... ahoj (.....All I want for Christmas is You ...) Zaklaply se za ní dveře.
Šla pomalu, dívala se po krajině. Všechno jí připadalo hezké, vnímala krásu kolem sebe. Stromy, vločky, které se snášely na zem. Našla štěstí v neštěstí. Poznala svého vlastního bráchu. A rozhodla se, že za ty peníze koupí něco i jemu. Za to, že ji nenechal na Vánoce samotnou i přesto, že má dívku. Že ji podržel v nejtěžší chvíli.
Zašla do krámku pro radost a vybrala velkého plyšového psa s nápisem: PRO NEJLEPŠÍHO BRÁCHU! A rychle spěchala domů. Nerozhlížela se kolem sebe, přemýšlela, jak se mu asi bude líbit. Nedávala pozor a na jednom z těch nejmíň obávaném přechodu jí srazilo auto....
Výkřik, pád, střepy. A telefon.
Utíkal jsem rychlostí tak velkou, že bych dal i rekord. Jenže nad tím jsem teď neměl čas ani chuť uvažovat. Cítil jsem konec. Podvědomě jsem tušil, že Vánoce budu trávit spolu se svou dívkou, že mi právě skončila povinnost - a ani trochu mě to netěšilo.......
....Come stop your crying, it will be all right. Just take my hand, hold it tight. I will protect you from all around you. I will be here don’t you cry....
Dnes je to přesně jeden rok, co se to stalo. Rok, který pro mě byl plný starostí, zmatků, trápení, strastí a tápání. Myslel jsem si, že to nedokážu, že nezvládnu žít sám bez ní - nyní, když mi byla tak blízká. V jeden okamžik jsem umíral steskem a v druhý jsem si říkal, že musím žít za nás oba. Cítil jsem potřebu rodičům dokázat, že udělali chybu. Skoro nic pro mě nemělo smysl, všechno ho ztratilo s jejím pádem na mokrou silnici.
Každičký den jsem měl před očima ten jediný okamžik. 365krát ona, auto, výkřik, pád a ticho. Spolu s tím spousty lidí kolem. Všichni se jen dívali, nechápali, kroutili hlavami a nikdo z nás jí už nedokázal pomoci. Držel jsem ji v náručí a zoufale jsem ji prosil, aby přestala brečet. Sliboval jsem, že všechno bude dobré, že to já ji nyní budu chránit. Jenže už když jsem tohle vypouštěl z úst, věděl jsem, že to nikdy nebudu moci splnit. Že už je pozdě, moc pozdě na všechno. Věděl jsem také, že nebrečí. To jen slané kapky padaly shůry. Asi slzy andělů. Déšť se snášel z nebe na její jemnou tvář, na zavřené oči s dlouhými řasami a na rty - kdepak sníh. Ležela v krvavých střepech, ale přesto se usmívala. Osvobození, pomoc, nebo co to pro tebe bylo? Nevím. Naposledy jsem ti sundal sluchátka z uší...... Dream on. It´s so easy for you. You can live your fantasy without me. But you´ll never know how much I needed you.... a naposledy jsem stiskl stop.
Se slzami v očích jsem si vzal do rukou plyšáka s tím nejmilejším nápisem. A řekl jsem: ,,Promiň mi, prosím."

A vidíte, překonal jsem to. I když to bylo vážně těžké bez sestry, rodičů a nakonec i přítelkyně. Smířil jsem se s tím a začal jsem nesnášet písničku Last Christmas. Vzpomínám na ni častokrát se sluchátky v uších. Měla pravdu. Není to provokace, ani jimi na sebe neupozorňuji. Nechci tím nic dokazovat a vlastně pro mě nejsou ani útěchou. Mám je a vidím svět trochu jinak. A také jsem přišel na to, že stále musím doufat v to nejlepší, ale čekat mám to nejhorší, abych nebyl zase překvapený. Ono nějak vždycky je...