Světlo naděje mezi ostny bolesti

Naprosté ticho přehlušil vítr, ztěžka se opírající do ostrých trnů černých keřů. Keřů odpudivě spletených jeden do druhého v hrozivé stěně černých větví. A vedle ní další a další, všechny stěny stejně nepřátelské a kruté, táhnoucí se do věčnosti jako obří vinice. Mezi stěnami pak brázdy plné bahna a špíny. Bezútěšné, pusté a děsivé. Nad nimi jen šedé prázdno, líně se převalující mrak.
A v jedné té brázdě se člověk znovu probírá k životu. Otevírá oči, které by radši neviděly věci kolem sebe, poslouchá, přestože by radši byl hluchý ke všem strašným zvukům okolí, zvedá se na nohy, ale ví, že znovu upadne do bahna. Zubožené tělo, šedé jako všechno okolo, oči bez barvy, stejně jako všechno okolo.
Jdi a neotáčej se, zní mu v hlavě, protože za tebou už nic není. Proč ale jít dál? Není vidět konec, všechno je tu stejné. Mrtvé, chladné a prázdné. Přesto ale udělal krok a hned za ním další. Začal se brodit v tom bahně své cesty. Cesty pevně určené smrtícími tesáky obřích křovinných stěn. Ztrápený a unavený vydal se člověk na svoji cestu. Nevěděl, co ho čeká, ani to nechtěl vědět. Nechtěl už nic, všechno bylo pryč, zmizelo.
S každým dalším krokem cítil větší bolest. Jak se mu prokousává celým tělem a pomalu ho celého stravuje. Putoval ale stále dále, protože věděl, že když se zastaví, tak umře. Mnohokrát upadl, aby se pak zase zvedal na bolavé nohy. Každý další pád pro něj znamenal bolestivější zvednutí ze země. Když už naděje umírala a začala se ho zmocňovat beznaděj, objevilo se něco, co upoutalo jeho zrak. Světlo vycházející zpoza černé stěny křoví. Zůstal stát a zíral na to zjevení. Světlo se mihotalo mezi ostny a přemáhalo jejich vražedný vzhled. Potom se ale začalo ztrácet. Člověk klesl na kolena. Byl zoufalý.
Ne, tentokrát ne! Znělo mu v uších, když se zvedl a vyrazil přímo proti stěně z černých tesáků. Nesmím, ne! Šel za světlem. Přímo proti stěně vstříc lačným ostnům keře. Nevšímal si ale ostrých trnů, drásajících mu kůži. Nevšímal si tmavé krve, která vytékala z množících se ran na jeho těle. Nepřestával, šel dál. Světlo už téměř zmizelo, ale on šel stále dál a jeho mysl se upnula na jedinou věc. Naději. Neztrať ji!
Když se dostal přes černou zeď na druhou stranu, zhroutil se na zem. Myslel, že už nikdy nevstane, vlastně si to přál. Jenže musel vstát. Poznal, že se ocitl na jiné cestě, jiné, než byla ta jeho. Na cestě někoho jiného. A pak uviděl jiného člověka. Šel svojí cestou stejně jako on, klopýtal a zase vstával. Sebral poslední zbytky sil a vydal se za tím člověkem. Čím blíže se k němu dostával, tím více cítil jeho bolest a trápení a násobil tak bolest a trápení svoje. Nepřestával ale. Šel dál, dokud nedošel až k ní. Ano byla to ona. V tu chvíli jakoby už pro něj neexistovalo nic jiného. Jeho bolesti přehlušilo něco mnohem silnějšího. Vztáhl k ní ruku a bylo to, jako by prosil o pomoc, ale ve skutečnosti pomoc nabízel. Jejich ruce se setkaly. Drželi se, jako by se už nemohli ani pustit.
Vítr se proháněl černými zdmi keřů, které nenávistně cenily své bodáky na tu dvojici. Začaly se stahovat kolem nich a uzavřely kruh, který se stále zmenšoval. Viděl na jejích tvářích slzy, ale on už byl klidný. Dodávala mu jistotu, kterou nikdy neměl. Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. Už ji nikdy nechtěl pustit. Cítili, jak je pohlcuje jasná záře, přes kterou už ani nevnímali keře, zlověstně se kolem nich stahující. Byli už jen jeden pro druhého.
Pohladil ji po tváři. Dívali se jeden druhému do očí, měli si toho tolik co říct, a přitom mluvit nemuseli. Keře, začaly úpět. Stáhly se těsně kolem těch dvou, ale oni je nevnímali, už pro ně nebyly hrozbou. Náhle všechno kolem zalila oslepující záře. Keře začaly hořet. Křičely a kroutily se na zemi. Rozpadaly se na uhel. Křičely, kvílely, naříkaly, ale nic už jim nepomohlo, všechny zachvátila záře těch dvou.
Nakonec zbyli jen oni dva. Jen oni dva, jeden pro druhého. Dlouho se na sebe dívali a pomalu se ztráceli v jasu své záře. Ještě se stačili políbit, než se ztratili úplně. Pak už nebylo nic. Jen jejich světlo zůstalo. Světlo, které vede ty, kteří ztrácejí naději.