Jak jsem se kní zachovala ošklivě

„Kde je za zatracená šála?“ Prohledala jsem všechny skříně, ale podlouhlý zelený kus látky jsem neobjevila. Smiřovala jsem se s myšlenkou, že umrznu, když v tom mě do očí udeřila dvě čísla- 7:12. Zasakrovala jsem a začala se rychle obouvat. V duchu jsem viděla bílý zadek autobusu a následný šéfův brunátný obličej. Znovu jsem vypustila sprosté slovo a dala se do běhu. Ale zkuste si utíkat s těžkýma čtyřicetiletýma nohama v jehlových podpatcích v -5° C. Autobus stihnu jen taktak. Zhroutím se znaveně na sedačku a představuji si stereotypní pracovní den. Když vejdu do své kanceláře, překvapí mne neobvykle prázdný pracovní stůl. Nechápavě přejíždím očima po celé místnosti a v zádech se mi ozve šéfův jízlivý hlas: „Máte padáka.“
Nebrečím. Spíše to ve mně vře vzteky. Nejradši bych bar, ve kterém sedím rozbila na kusy. Než to ale stihnu uskutečnit, přisedne si ke mně nejlepší kamarádka Věra. Jediný pohled na ni mi stačí, abych poznala, co se děje. Ty její věčné problémy s přítelem Jakubem a nekonečné deprese provázející záchvaty žárlivosti mi vážně lezou na nervy. „Kuba se se mnou rozešel,“ řekne a rozzvlyká se. „Nikdo mě nemá rád. Asi si něco udělám.“ „Prosím tě, ty tvoje věčné výhružky,“ utrhnu se na ni, „divíš se snad, že tě nikdo nemá rád?! Kdo by chtěl tlustou žárlivou čtyřicetiletou trosku?! No?“ Věra se na mě jen zvláštně podívá a uteče. Ještě dlouho cítím mráz v zádech z toho pohledu.
Muzikanti začínají tiše hrát. Na tváři mi cosi přistane. Kapka deště. Obloha zešedla. Druhá kapka. Už je ani necítím. Mísí se se slzami. Muzikanti přechází do forte. Sílí i můj pláč. Rakev pomalu zajíždí do hrobu. Uvnitř křičím smutkem, ale nahlas nic neříkám. Teprve až všichni odejdou, sednu si na okraj té hromady hlíny. „Promiň, Věro! Promiň!“ Skrápím Věřin hrob proudy slz. „Nevěděla jsem. Jsem špatná kamarádka. Promiň!“
V hlavě mi šumí výčitky. Za chvíli bude všemu konec. Hladinu vody mám už po ramena. „Těším se na tebe,Věro. Za pár chvil se setkáme. Doufám, že jsi mi odpustila.“ Voda se uzavře nad mou hlavou a já po tolika dnech ucítím vytoužený klid...