Arn Dresko X. Do města

 

Nemůžu říct, že bych nastoupil, jakoby se nic nedělo. Trhnul jsem sebou, jako všichni. Přestože jsem tu ránu očekával, nebyl jsem na ni vůbec připravenej. Chvíli jsem společně s ostatníma zaskočeně zíral směrem, odkud se ozvala, a až pak chtěl nastoupit do MHD. Jenže dveře byli zavřený a řidič stál venku. Ten pacholek se určitě celej třás na to, až o tom bude moct někomu povyprávět a s nějakým zpožděním si vůbec nedělal starosti. Kurva.

Je jasný, že jsem se potřeboval zdekovat, co nejdřív, ale hnát řidiče za volant, ať mě fofrem odveze pryč, mi nepřišlo úplně nejchytřejší. I kdyby to nebylo podezřelý okamžitě, vystavoval bych se riziku, že by mě moh pozděj dost věrně popsat.

Samo sebou si mě nikdo nevšímal, takže jsem se vydal pěšky na nějakou další zastávku. Začínalo se stmívat a měl jsem před sebou docela slušnou štreku, protože jsem musel dojít až na tu, na který zastavujou i jiný linky, než ty, který jezdí na sídliště. Cestou mě míjela policejní a hasičská auta, stejně jako auta záchranný služby. Pokaždý, když kolem mě projeli, jsem děsnou hrůzu z toho, že mě zastaví a seberou. Kdoví možná si mě i všimli, ale ještě neměli můj popis a pozděj si rvali z lebky poslení zbytky vlasů, že mě nezastavili, když mě možnost. Chudáci to museli mít děsně těžký vytáhnout z těch lidí nějaký relevantní informace.

Pozděj jsem se docela pobavil při sledování zpráv, ve kterých se snažili zprostředkovat můj přibližnej popis. Museli použít několik možnejch variant a v jedný z nich jsem měl dokonce knírek a prošedivělý vlasy. Reportér byl zase ten stejnej pitomec, co o mně referoval minule, a byl zase děsně afektovanej. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ho přepadnul a rozpáral mu tu debilní péřovou vestu, ale vysral jsem se na to, protože by si nejspíš stejně koupil novou a pak v ní natočil reportáž o tom, jak mu tu minulou nějaká nelidská bestie sebrala a s nepochopitelnou brutalitou ji rozpárala.

Ze včerejšího sněhu zbýval už jenom nechutnej rozbředlej velkoměstskej marast. Skoro se v tom nedá chodit a člověk je od hned celej usviněnej. Vyrůstal jsem v takovým menším městě na úpatí kopců, takže každou zimu bylo dost sněhu, kterej se udržel. Je jasný, že na cestách z něj bývala taky břečka, ale vždycky bylo kam jít bobovat. Bydleli jsme na sídlišti, ale na takovým tom maloměstským. Slušným. Místo pro panelák bylo bagrama vykousnutý do menšího svahu, ale mezi jednotlivýma panelákama byl ten svah netknutej. To bylo to místo, kam jsme chodili bobovat. Stačilo jen vyběhnout za barák. Pamatuju si, jak jeden rok napadnul první sníh – jenom takovej poprašek – a já vzal boby a šel za barák. Cestou jsem potkal u vedlejšího vchodu kluka, co se mi smál, ale já věděl, co dělám. Bylo mi jasný, že v původním svahu mi to nepojede, protože je moc mírnej na to, abych se rozjel na tak nízký vrstvě. Já šel do toho vykousnutýho místa. Bylo to děsně prudký. Nastavil jsem si boby na srázu tak, že půlka jich trčela přes okraj, takže když jsem si sednul, stačilo jenom se naklonit dopředu. Chvíli jsem sbíral odvahu. Ze spoda se to vůbec nezdálo tak prudký. Nakonec jsem se nahnul. Fičel jsem strmě dolů skoro volným pádem po zmrzlý hlíně na neznatelný vrstvě sněhu a nabíral rychlost. Na bobech bylo občas nepříjemný to, že se na nich někdy zasekávaly brzdy. Ve chvíli, kdy jsem vjel na rovinu a chtěl začít brzdit, byly právě zaseknutý. Řítil jsem se na stěnu paneláku a v plný rychlosti to do mí čelně napálil. Myslel jsem, že mám přeraženou páteř.  Po nárazu to se mnou trhlo do zadu, já zůstal zakloněnej přes zadní okraj těch bobů a nemoh se hnout, jak to bolelo. Musel jsem je převrhnout do boku, abych z nich vypadnul. Znovu už jsem to nejel.

Když jsem konečně došel na tu zastávku, byla už tma. Od sídliště jsem byl tak daleko, že ke mně ani nedoléhal randál sirén. Jen na horizontu rozhánělo tmu světlo z plamenů, který se ještě nepodařilo uhasit.

Cestou jsem dokouřil krabičku, takže jsem byl během čekání na MHD dost nervózní. Nesnáším čekání, když se nemám čím zabavit. Zapálit si je vždycky ideální, ale nepohrdnul bych ani knížkou nebo tak něco.

Myslel jsem, že zešílím, než to přijede. Při okusování nehtů jsem si všimnul, že když k nim čichnu, cítím prach z vyvrtaných zubů. Je zajímavý, jakých detailů si člověk všimne, když má nějakým intenzivním zážitkem zbystřený smysly na maximum.

Byl jsem děsně šťastnej, když to konečně přijelo. Nebyl jsem si jistej, jak dlouho bych to tam sám se sebou ještě vydržel.

Cesta mě děsně uspávala. Trasa mezi centrem a periferií je skoro neosvětlená, takže v zimě není moc co vidět. Z klimbání mě jenom nárazově vytrhávaly ze tmy šlehající světlomety aut. Byl jsem děsně vyčerpanej. Cítil jsem se úplně stejně jako po maturitě. Před ní jsem byl děsně vyšponovanej. Ve střehu. Po ní nebylo nic. Jen neprozkoumanej prostor přede mnou. Netušil jsem, co bude dál. A bylo mi to docela fuk. Jako bych přelezl nějakou obrovskou stěnu, za kterou jsem neviděl, a teď se jen soustředil na to, rozbít tábor a nějak se rozkoukat. Aklimatizovat. Přede mnou byl naprosto neznámej svět.

Asi jsem byl nějakej ujetej na hotely, protože první věc, co jsem udělal, když jsem vystoupil, bylo to, že jsem se šel do jednoho zase ubytovat. Prozatím na týden. Měl jsem u sebe občanku a neurčitý, značný množství hotovosti, takže to už nebyl vůbec problém.

Tohle byl mnohem lepší hotel. Taky dražší. Měli tam portýry a bellboye a děsně velkou honosnou lobby. Na baru jsem si koupil cíga a nechal se dovést do pokoje. Klučinovi jsem dal pořádný dýško a šel rovnou do vany.

Za ty peníze bych čekal nějakou gigantickou vířivku, ve který by šlo jezdit slalom na vodním skůtru, ale co já tehdy věděl o luxusních hotelech…

Ležel jsem v napouštějící se vaně a poslouchal zurčící proud vody. Nic víc. Před chvílí jsem svým způsobem zavraždil čtyři lidi a já nic necítil a na nic nemyslel. Jenže tentokrát to nebylo, jako když jsem unesl a okradl tu paní. Tohle bylo děsně osvobozující a povznášející prázdno. Žádnej tíživej pocit, žádný výčitky ani týraný svědomí.

Vedle vany jsem v kapse od kabátu nahmatal cíga. V tý zapařený koupelně se mi dýchalo už tak dost těžko, ale stejně jsem si zapálil. Takovouhle pohodu jsem už dlouho nezažil.

Dokouřil jsem, nedopalek hodil do umyvadla a začal vypouštět vodu. Zůstal jsem ve vaně, dokud úplně neodtekla. Byl to děsně zvláštní pocit. Nikdy dřív jsem ve vaně nezůstal, zatímco by se vypouštěla. Když hladina klesla až k mýmu tělu a začala přes něj opadávat, bylo to, jakoby mě někdo zakrýval nějakou chladnou a děsně jemnou látkou. Nebyl to žádnej očistnej pocit nebo tak něco. Ono by to taky bylo dost divný, protože, něco z toho, co jsem ze sebe smyl, na mě díky tomu, že jsem v tý vaně zůstal, než se vypustila, nakonec stejně znovu ulpělo. Byl bych pěknej idiot, kdybych si něco takovýho myslel. Jasně, mohlo by to znít děsně poeticky, ale chyběla by tomu vnitřní logika a to já nesnáším. Pokud něco jenom hezky zní a nemá to vnitřní logiku, je to podvod.

Vylezl jsem z vany, hodil na sebe župan a šel si ještě zapálit. Sednul jsem si do křesla a odklepával do nějaký vázy, co byla na skříňce vedle mě.

Během kouření mi došlo, že vlastně vůbec nevím kolik jsem si ze sídliště odnesl. Vstal jsem a šel to spočítat. Byly to bankovky různý hodnoty a společně s tím, s čím jsem tam přišel, jsem měl necelejch sto padesát tisíc.

Dokouřil jsem, típnul to do toho květináče a šel se oblíknout. Chtěl jsem jít konečně na tu večeři, jenže jsem zjistil, že mám na kabátě, saku, na košili a kravatě kapky krve. Kabát, sako a kravatu jsem vydrhnul tak, aby nešly vidět, ale košile byla zdarec.

Měl jsem vlastně děsný štěstí, že jsem musel jít kus cesty ze sídliště pěšky, protože jsem se celej pozapínal, aby mi nebyla zima. Nejspíš by to bylo dost špatný, kdybych se na recepci registroval s košilí celou od krve.

Když jsem měl každej knoflík pořádně zapnutej, nešlo nic vidět a já moh vyrazit ven. Nejdřív teda – už podruhý ten den – na nákup. Byl jsem docela rád, že mám záminku vrátit se zase do toho butiku.

Bylo něco kolem šestý.

Na recepci jsem si nechal zavolat taxík. Nejdřív jsme jeli na nádraží, kde jsem si odložil sto dvacet tisíc. Nechtěl jsem si je nechávat na hotelu, kdyby se něco přihodilo a já se pro ně nemoh vrátit.

S taxikářem jsem se nijak nevybavoval. Sledoval jsem z okna město. Důvěrně známý ulice zalitý oranžovým světlem pouličních lamp najednou byly úplně jiný. Bylo to stejný město, do kterýho jsem před pár lety přišel a potuloval se jeho ulicema jako další nevítaný host. Jenže teď mě najednou zdravilo a nabízelo se mi. Každá výloha, každý dveře čekali jenom na mě a já měl v plánu být povolnej.