Arn dresko XI. O dětství

Bylo něco kolem pátý. Nemoh jsem spát. Vzal jsem telefon a zkontroloval, jestli náhodou není někdo on-line. Vedl jsem svým způsobem neskutečně prázdnej život. Většinu dne jsem trávil poflakováním se a vysedáváním po kavárnách a restauracích. Nejhorší mi, ale přijde, kolik času jsem strávil aktualizováním statusů a kontrolováním, co novýho u ostatních. Sám jsem každou chvíli postoval kdejakou píčovinu, ale hlavně to, kde zrovna jsem. Doufal jsem, že se třeba někdo chytne a přijde za mnou, ale většinou jsem si musel vystačit při nejlepším s komentem.
Ten večer, kdy jsem vyhodil do vzduchu půlku paneláku, jsem nakonec šel na tu luxusní večeři a nebyl jsem sám. Když jsem si přišel koupit do toho stejnýho butiku další košili, pozval jsem toho vykroucenýho sodomitu, aby šel se mnou. Nakonec se vážně ukázalo, že je vlastně docela fajn. Chudák si prošel peklem v dětsví, ale to je úplně fuk, protože ho zneužíval jenom nějakej strejda nebo tak něco, takže nemůžu díky jeho příběhu začít nadávat na církve. Každopádně mě seznámil s fůrou různej více či méně zajímavejch lidí a dokonce mi pomoh sehnat byt. Jeden z jeho artovejch kamarádů právě odjížděl na roční stáž nebo tak něco někam do ciziny, takže mě nechal bydlet u sebe s tím, že za něj budu platit jenom inkaso. To bylo skvělý, protože kdybych měl bydlet pořád na hotelu, nejspíš bych byl už bez peněz.
Na tý večeři jsem se snažil působit, co možná nejsebevědoměj, ale moc mi to nešlo. Já vůbec netušil, že je tak strašně težký budit dojem, jakože vím, o co jde. Připadal jsem si jako úplnej idiot, když přišel someliér a začal čichat ke korku a při tom se tvářil, jakoby byl v extázi nebo tak něco. To víno rozhodně nebylo tak dobrý, aby jenom z čichnutí omdlíval slastí. Šašek jeden. Ono v týhle společnosti je většina věcí taková až obřadní šakárna. Kvůli tomu, že působíte, jakože máte peníze, by vám vlezli do zadku tak hluboko, že by jim čouhaly jenom palce od nohou.
Dřív, když jsem musel řešit každej den, kde budu spát a jak přežít, měl můj život mnohem větší smysl, než po tom. Většina lidí by nejspíš na mým místě splatila svý dluhy a pokusila se začít znovu. Ne tak já. Můj problém byl, že jsem neměl, kde začít. Měl jsem děsný peníze, ale byly by mi úplně k ničemu, pokud bych chtěl prostě začít vést obyčejnej spořádanej život. Prostě to nepřicházelo v úvahu, protože po tom všem jsem neměl vůbec chuť stát se konečně řadovým občanem a otročením někde u pásu si vydělávat na živobytí.
Jedno léto, ještě když jsem ještě chodil do školy, mi máma zařídila brigádu ve fabrice, co je ve městě odkud pocházím. Bylo to otřesný. Myslím, že trauma, který jsem tam utrpěl si s sebou ponesu do konce života, pokud mi s tím jednou nepomůže nějakej psychoanalytik. Se budou divit, až jim za něj pošlu faktury.
Nevím, jestli jsem prostě byl jen děsně choulostivej chcípáček, ale já měl bezprostředně po vstupu do výrobní haly pocit, jakoby mi na plíce sedla tíha všech těch masivních strojů. Vzduch tam byl prosycenej mazacíma olejema, který je udržovaly v chodu. Celej areál se v těch sračkách koupal.
Já otročil u mycí linky, ze který vyjížděly nějaký kovový lamely nebo co. Na jedný straně tý mycí linky stál zboku jeden člověk a sázel ty lamely na pás a druhej je na konci odebíral – to jsem byl já. Bylo děsně na hovno, že jsme na sobě byli závislí. Jeden se nemoh jít pořádně ani vychcat, aby oběma neposral normy.
Ty zkurvený lamely se braly z beden, kterejch se za směnu vypráznily snad tisíce. Já ty lamely věšel na takověj věšák nebo co a posílal je na další linku, kde se sušily horkým vzduchem a nakonec se skládaly do beden vystlanejch voskovým papírem. To jsem taky občas dělal. Byla to mnohem snazší práce. Jenže to dost znepříjemňovalo to, že kolem v jednom kuse chodil mistr a jel do mě, že nemám sedět nebo se opírat. Jenže co jsem měl, kurva, dělat, když jsem musel čekat, než mi z tý linky něco vyjede a nic jinýho tam na práci nebylo. Prej, že v rozích haly jsou kamery a vypadá to blbě. Kretén. Takže jsem tam střídavě seděl, postával, ale hlavně poslouchal debilní výtky jedno vylízanýho dementa. Byl to takovej skoro fascinující tovární kontrapunkt. Vřískání drábů s výučním listem se tříštilo o hlukovej monolit hučení těch řádně promazanejch slizkejch bestií.
Ne každej se hodí na práci dělníka ve fabrice. Myslím, že člověk k tomu potřebuje být maličko vylízanej, aby moc u tý práce nepřemýšlel a rychlej mu to utíkalo, protože když jsem tam byl já, tak jsem musel pořád myslet, jenže po pár hodinách mě začaly vlastní myšlenky nudit a myslel jsem, že si vyslintám mozek, než bude fajront. Mně by třeba nevadilo vykopat si občas nějakou jámu nebo tak něco. S tátou jsme jednou kopali na zahradě základy na altán a to mě děsně bavilo. Mlátit ze všech sil krompáčem do hlíny a pak ji vyházet. Je příjemný občas si takle zašpinit ruce.
Seděl jsem se skříženýma noha na postely čelem k oknu. Nezastíral jsem žaluzie. Rád jsem se nechával budit světlem. Budík jsem si tehdy nenastavoval. Okno mi připomínalo nalinkovanej sešit. Bydlel jsem v předposledním patře, takže když jsem se maličko zaklonil, neviděl jsem nic než modrou oblohu. Ptáci už nějakou dobu byly vzhůru a když jsem je sledoval přes žebroví žaluzií, vypadali jako ryby, který ve výskoku protínají hřbety vln.
Znovu jsem zkontroloval, jestli není někdo on-line. Jsem z generace, pro kterou byl v dětství počítač něčím luxusním, ale ne už tak nedosažitelným. Nechci být nějak vyloženě stramilskej, ale jsem rád, že jsem vyrůstal v době, kdy bylo ještě normální hrát si venku. Lumpačit s klukama a holky zase tahat do sadu a tam je osahávat. Když jsme s klukama poprvé viděli pornofilm, shodli jsme se jednoznačně, že holky tam dole musí mít tři otvory – na kakání, čůrání a pak na to, co bylo ústřením tématem těch filmů. I když v těch filmech na to někdy používali i zadek. Vždycky, když rodiče některýho kluka, kterej měl doma video, byli pryč, pořádali jsme promítání. Všichni rodiče, co měli video, měli taky vysoko ve skříních schovaný kazety, o kterých si mysleli, že jsou bezpečně schovaný tak, aby náhodou netraumatizovali jejich děti. Nás to netraumatizovalo, ale fascinovalo. Někteří starší kluci dokonce už mívali erekce a my mladší jsme jim děsně záviděli, že už můžou dělat s holkama to, co se dělalo v těch filmech.
U nás ve vchodě bydlel kluk stejně starej jako já. Jeho táta byl podnikatel nebo tak něco, takže měl jako úplně první počítač. Každej se těšil, až ho pozve, aby si šel k němu hrát. Kromě počítače měl ještě skvělý lego. Jenže to byl jedináček a děsně rozmazlenej parchant. Já jsem taky jedináček, ale on byl vážně neskutečná svině. Někdy chodil k nám domů a vyprávěl mý mámě o tom, jak si koupili mikrovlnku, myčku a podobný tehdy děsně hi-tech píčoviny.
No a tenhle pičusek měl vždycky šílenej strach jít se domů vysrat, když jsme si venku hráli, protože měl strach, že už ho máma nepustí zpátky. Takže dělal to, že si pustil kousek hovna do kalhot a hrábnul si do nich rukou, aby zjisti,l jakou mají konzistenci. Pokud to byly takový ty tuhý králičí bobky, vybral je prostě rukou. Bylo to nechutný a nikdo si s ním pak už nechtěl stejně hrát a on za náma lítal s nataženou rukou. Dneska si vlastně nejsem vůbec jistej, jestli to vážně dělal kvůli tomu, že by ho máma už nepustila ven, protože jsem mu asi milionkrát nabízel, že se může jít vysrat k nám. Nedivil bych se, kdyby mu to zůstalo do dneška jako nějakej fetiš.
„Zase nespíš?“ mě vytrhnulo z přemýšlení.
„Spi dál. Dám si kafe a v sedm tě vzbudím.“
Byla to první holka, co se ode mě nechala šukat do zadku.  Do dneška si nejsem jistej, jestli to měla vážně ráda nebo byla jenom moderní.