Letí nízko

Tři měsíce se rozplývají... v srdci nastalo prázdno a duše se začíná bouřit. Neuvěřím jejich tvrzení. Adam nepodvádí a ani zdaleka mi nelže... snad bych poznala, kdyby si můj přítel užíval s nějakou štětkou...

Plížím se tajně po chodbě, abych náhodou neprobudila děti, který hlídám s partou kámošů. Poslepu procházím skrze dveře, schodiště, jídelnu a najednou uslyším špitání...
"Už se k tobě donesl ten novej drb?"
Zase někdo z jinýho oddílu a musí si vykládat zrovna u třídy, kde spí ostatní... "Myslíš tu novinku o Adamovi a Simě?" a ještě navíc probírají mýho mladýho.
"O Simoně? Vždyť on přeci chodí s Terkou." Správně, aspoň někdo je v obraze... "Už spolu asi dlouho nebudou."

Tenhle rozhovor pravděpodobně neměly slyšet moje uši... "Počkej, ty máš nejspíš jiný informace než já. Já se dozvěděla, že Adam odjíždí do Austrálie, ale zatím nikdo nic netuší."
Buch, buch, buch... zatím mi srdce tluče... avšak pomalu zastavuje... dech se zpomaluje a nohy podlamují...
"Adam? A co Terka? Nebo spíš Sima, když jsi o ní začala... co je s ní?"
Rychlostí blesku se klátím k zemi. Sedím a očekávám slzy. Ani kapka...
"Ale neposílej nic dál... Pamatuješ si na loňskou Paříž? Jak všechno nasvědčovalo tomu, že se dá Ad a Sima dohromady, jenže ona chodila s někým jiným? Tak od té doby se pořád schází. On jí vyznává lásku a ona mu všechno vrací přes sex. Prostě spolu spí a tak vypadá jejich vztah."
Stále nic... necítím lítost ni vztek, ba ani rozhořčení... prázdno? Též ne... "Nic překvapujícího. Všechno se dalo čekat."
Vstávám a sbírám ze země zbytek hrdosti... roztříštěný na kousky...
"Nazdárek holky. Jak se máte?" Potichu zavírám dveře od třídy plné spících děti a přemýšlím ,co dál...
Probouzím se ráno... celá pokroucená na jedné z židlí a přikrytá jakýmsi spacákem.
" Tery, konečně! Už jsme se báli, že se z Tebe stala Šípková Růženka."
V hlavě vymeteno...
"Tak děcka, převlečte se a vyčistěte si zuby. Za půl hoďky si pro vás přijdu na snídani." Vzorná, věrná a nic netušící přítelkyně... takto bude vypadat moje role pro příští dny, týdny možná i měsíce.
Jemně líbám Adama na tvář a s úsměvem na rtech hlásím celé třídě unavených vedoucích: "Dobré ráno!"
Zbývá sedm dní do konce kolotoče kolem neposedných puberťáků a utrpení při pohledu na Ada a Simu... Teď stojím na letišti, nadšeně mávám Adovi na schody vedoucí k letadlu a myslím si své. Podváděl a trápil mě a přitom netušil nic. Bohužel jsem nenašla odvahu na odhalení pravdy. Leč nyní létám ve výšinách svobody a duševní rovnováhy!