Liliam

Byla už noc, když se v Lewanských lesích zrodil nový život. Nardě a Volundovi se opět splnil sen. když se jim té noci narodilo elfské děvčátko, které dali jméno Liliam. A tak započal životní příběh jedné z nejčistějších duší, která kdy spatřila světlo světa.
Liliam vyrůstala po boku svých rodičů a o dva roky starší sestřičky Evika. V jejích dětských letech jí nic nechybělo. S Evikem se často procházela po Lewanských lesích, sotva uměla chodit. Evik se o ní svědomitě starala a když jim mělo hrozit nějaké nebezpečí popadla svůj malý luk a bránila jak sebe tak Liliam. Při jedné takové procházce když už bylo Liliam 9 let je napadl medvěd. Liliam se rychle schovala za nejbližší strom a Evik už napínala tětivu.První šíp medvěda zasáhl do boku, ale to ho nezastavilo. Ba naopak medvěd se rozzuřil ještě víc.Od Evika byl už sotva čtyři kroky, když ho zasáhl další šíp těsně pod krk. Pak už byl moc blízko na to aby mohla vystřelit další šíp tak začala couvat nespouštěje z medvěda oči a s napjatou tětivou. A v tu chvíli se to stalo. Zakopla o nějaký kořen a upadla. Během pádu však stačila vystřelit a zasáhla medvěda téměř do srdce. Medvěd nezemřel hned. Stačil se k ní přiblížit a z posledních sil napřáhl svou mohutnou tlapu a udeřil ji. Evik se tomu úderu snažila vyhnout, ale bylo už pozdě. Ve chvíli kdy se překulila, ucítila ostrou bolest, když ji mohutná tlapa s drápy ostrými jak břitva rozdrápala záda až po bok. Zavzlykala a padla. Liliam stalé schovaná za stromem vyděšeně vyjekla. Nevěděla co má dělat. Stála jak zkamenělá a pohledem těkala od těla již mrtvého medvěda k tělu její sestry, pod kterým se už dělala rudá skvrna krve. Liliam se z pohledu na tělo své sestry, ze kterého stále vytékali proudy krve konečně vzpamatovala. Přiběhla k Evikovi, začala s ní třást a mluvila na ni.

"Eviku probuď se, prosím tě probuď se.Co mám dělat? No tak řekni něco!Co mám dělat?Já nevím co mám dělat.Eviku prosííííím zbuď se a řekni mi co mam dělat."

Liliam byla úplně bezradná, začla plakat a stále třásla se sestřiným tělem, jako by snad věřila, že jí tím pomůže. V hlavě ji stále znělo, že musí něco udělat.

"Ale co mám dělat? Domů je to moc daleko. A sestřička stále krvácí.Ona krvácí! Ano musím jí nějak zastavit to krvácení."

A to už si trhala šaty, cáry látky pokládala na rány své sestřičky. Ale krom toho, že byli během chvíle prosáklé krví se nic nestalo. Liliam ani sama nevěděla co od toho čekala, ale teď už byla v koncích. Začala plakat a naříkat. Slzy ji stékaly z tvářiček a dopadaly na již tak krví nasáklé kusy látky. A v tom se to stalo. Evikovi rány pomalu srůstali, krev přestávala téct a Evik samotná začala o poznaní rychleji dýchat. Liliam si toho všimla až ve chvíli kdy se její sestřička probrala. Nemohla tomu uvěřit, ona ji vyléčila. Ona a její slzy. Znova začala plakat, ale teď už radostí nad tím, že je sestra živá a zdravá.
Evik se na ní podívala, zeptala se proč pláče a co se stalo s tím medvědem. Liliam jí řekla všechno co se stalo od chvíle kdy ji zranil ten medvěd. Evik na ni chvilku koukala, políbila ji na čelíčko a zas promluvila.

"Děkuji ti sestřičko, tohle až povíme doma, že jsi mě vyléčila. To budou rodiče koukat. Ale už by jsme měli vyrazit." Evik se podívala na oblohu.
"Za chvilku se začne stmývat"

A jak řekla tak udělali. Domů dorazili těsně před setměním. Rodiče po vyslechnutí všeho co se jim stalo nevěděli jestli se mají radovat z toho, že má Liliam léčitelské schopnosti nebo jestli jim mají zakázat tak dlouhé procházky ze strachu aby se jim nic podobného už nestalo. Obě sestry poslali spát a sami o tom dlouze do noci debatovali. Rozhodli se, že dar, který má Liliam musí rozvíjet. Nejlepší volba pro ně bylo přestěhování se do Andoru kde jsou nejlepší léčitelé z celé země. Druhý den to oznámili dcerám a pomalu se připravovali na stěhování. Nijak zvlášť nespěchali a v Andoru se zabydleli až tři měsíce po té události v lese. Než se jim podařilo dostat Liliam aspoň do místního kostela kde by se naučila nějakým základům tak jí už bylo 10let. V Andoru byli teprve krátce, takže rodičům chyběli potřebné známosti. Proto se s dcerami zúčastnili nějaké slavnosti a doufali, že se seznámí s někým kdo jim pomůže dostat Liliam ke královským léčitelům. Slavnosti to byli nadmíru zábavné, až do chvíle kdy nějaký přiopilý muž spadl přímo do ohniště, na kterém se připravovala jídla všeho druhu. Ten muž začal celý hořet. Pobíhal tam jak živá pochodeň a s bolestí v hlase volal o pomoc. Naštěstí ho někdo polil vědrem s vodou dříve než shořel na popel, ale stejně to s ním vypadalo velice zle. To už k němu však přispěchala Liliam, obvázala mu některé popáleniny, které byli obzvláště ošklivé a na jiných místech ho jen jemně pohladila. Lidé na ni posměšně koukali a občas se z davu ozvalo něco jako "co to tam to dítě zkouší" , k jejich překvapení se však rány začali pomalu hojit a muž nabíval ztraceného vědomí. To už si o tom, ale v davu šuškal každej a Liliam na sobě začala pociťovat cizí pohledy. Podívala se na lidi kolem a rychle odešla co nejdál od jejich nepříjemného zraku. Došla až k lesu kde si sedla pod nejbližší strom a začala přemýšlet o tom co viděla v těch všech očích co na ní koukali. Strach? Závist? Nenávist? Než se však stačila ponořit do svých myšlenek hlouběji nějaký muž ji chytil za ruku, strhl na zem a se slovy aby byla zticha jak myš ji přiložil kudlu ke krku. Vyděšena Liliam koukala tomu muži do očí a čekala co se bude dít dál. Muž se nepatrně rozhlédl, zvedl a Liliam ze země a opět promluvil.
" Teď půjdeš se mnou holčičko. A jestli jenom pípneš, bude to poslední věc co ve svým životě uděláš. A vsadím vousy, že tě ty tvoje ručky nevyléčej když budeš tuhá jak špalek."

Muž se nepatrně ušklíbl a popostrčil Liliam kupředu.
Po ani né moc dlouhé cestě lesem dorazili k jakési neudržované kamenné věžičce, kde bylo více takových mužů jako ten co vedl Liliam. Několik jich kývnutím pozdravil a pokračoval dál do věže stále vedoucí Liliam před sebou. Až se zastavil před jedinými dveřmi, které nějakým zázrakem drželi v rezavých pantech. Dvakrát na dveře zabušil a netrpělivě postával, když se konečně ozvalo z místnosti za dveřmi

"Kdo to zas votravuje?!".

Muž otevřel dveře a se slovy "Dobrej večír šéfe, tak tady máte tu elfku co jste chtěl" hrubě popostrčil Liliam do místnosti div se nerozplácla na zemi.

Chlápek v místnosti se podíval na Liliam pak teprve na toho muže a promluvil.

"Pěkně Morgane, tak ji někam zavři a vostatní chlapi ať na ní ani nešáhnou jinak si to odskáčeš ty! Zejtra někdy večír by měla připlout další loď tak jí rovnou prodáme a jestli se nemejlím tak za ní dostanem pěknou hromádku zlatejch."

Morgan odvedl Liliam do jakého si sklepení za věží kde ji zavřel do jedné z mnoha cel. Liliam okamžitě zaběhla do nejbližšího kouta, kde se třásla jak zpráskanej pes. V hlavě se jí honilo tisíce myšlenek. Od pokusu na útěk po naději, že jí někdo přijde zachránit. Myšlenku na útěk ale hned zavrhla. Nebylo kam utéct a bůh ví co by se jí stalo kdyby se o to jen pokusila. Nezbývalo jí nic jiného než čekat. Chtělo se jí spát, ale bála se usnout, jen tak seděla v koutě a napínala uši jestli neuslyší něco co by jí prozradilo, že bude zachráněna. Hodina míjela hodinu za hodinou, nic se však nestalo. Když už uběhlo asi tak 12hodin od jejího únosu přišel pro ní zas ten Morgan.

Otevřel dveře a křikl na ní. "Tak jdeme a hejbni sebou nebo tě popoženu" Vyděšená Liliam ho poslechla a pomalu vykročila z místnosti.

Pomalu kráčela před Morganem a když se za ním trošku poohlédla všimla se že se baví s jedním mužem kterého zrovna míjeli. V tu chvíli ji napadlo, že je to nejlepší chvíle pokusit se utéct. Proto se rozběhla hned k východu ze sklepení. Morgan s tím mužem se hned rozběhli za ní a s křikem " Ty mrcho malá, jen počkej až tě chytím" jí byli v patách. Už už Liliam lezla po žebříku, který vedl ze sklepení, když ji v tom spěchu podklouzla nožka a jak široká tak dlouhá spadla hned k nohám pronásledovatelů. Morgan se na ní podíval a rozchechtal se. " Tak ty jsi mi chtěla utéct jo?" zvedl ji a vrazil ji takovou facku že si poranila hlavu o žebřík, ze kterého právě spadla. Liliam se rozplakala a Morgan na ní křikl. " To bylo naposled! A přestaň řvát nebo ti ještě přidám a koukej si udělat něco s tím šrámem na hlavě." s těmi slovy po ní hodil kus špinavého hadru, který měl nejspíš nahradit obvaz. Podívala na Morgana a snažila se zadržet pláč pak vzala do ruky hadr, otřela si krev, která ji stékala po tvaři a jemně si pohladila ránu na hlavě, která se v tu chvíli začala pomalu hojit. Morgan se spokojeně ušklíbl a pravil tomu muži se kterým před tím bavil.
" Ty běž první, aby náhodou tady naše slečinka neměla chuť na další útěk." Jakmile muž vylezl Morgan popostrčil Liliam na žebřik a postrkoval ji ven. Venku ji chytil za paži a vykročil s ní do lesa. Po delší cestě lesem dorazili na pláž u moře kde už kotvila loď. Liliam byla vyděšená z pohledu jak tam ostatní muži vodí jedno dítě za druhým. A z představy, že to samé čeká i ji se jí chtělo plakat. Netrvalo to dlouho a Liliam skončila v podpalubí mezi dalšími dětmi. Rozhlížela se po podpalubí koukala z jednoho dítěte na druhé. A nejen ona, všichni na sebe vzájemně pokukovali a v očích měli slzy. Trvalo to dobrou hodinu než se loď dala do pohybu. Když se loď dala do pohybu některé dětí začali plakat ještě hlasitěji...

Pluly dlouho, Liliam nedovedla odhadnout jestli to bylo několik týdnů nebo měsíců. Cesta byla poměrně poklidná, ale jak to na moři bývá zvykem počasí se dokáže rychle změnit. A tak se i stalo. Jednoho dne přišla velká bouře, hrála si s lodí jako by to byla jen nějaká chatrná kocábka. Liliam se šla podívat blíže ke dveřím které vedly na palubu a s hrůzou sledovala to vodní peklo. Škvírami viděla plachtu napjatou k prasknutí, držela už jen cípem ale přesto hnala loď dál. Pak nebe zčernalo a bouře rázem ukázala co dovede. Ještě před chvílí se loď řítila přímočaře, kdežto teď se propadala do údolí a propastí vody. Liliam si pomyslela jak může ta dřevěná skořápka odolávat takovému náporu, když v tom zaslechla hrozné skučení. Byly to přední stěhy které rozezvučela vichřice. Znenadání lana zadrnčela, jako když někdo práskne bičem. Plachta se utrhla a za několik okamžiků zmizel v bouři také stožár s ráhnem. Bouře držela loď ve spárech. Svět se kolem smrskl a bylo vidět jen jak se moře na jedné straně vzepjalo do výše a na straně druhé s hukotem kleslo. Jedna vlna následovala druhou. Žádná se nepodobala ostatním, jen na síle měly každá víc než dost. Vlny se zvedaly bez konce. Až se zjevila vlna všech vln. Stoupala výš a výš. Dvakrát by převyšovala lodní stožár kdyby ho už dávno bouře neodnesla. S rachotem se zřítila na loď. Muže na palubě to smetlo jak hadrové panenky a zpěněná slaná voda valíc se přes bok lodi ji táhla svou váhou pod hladinu. Masa vody se hrnula přes zábradlí a loď se prudce narovnala. Bylo slyšet příšerný zvuk jak skřípala celá ta dřevěná konstrukce. Z trupu se začínali odtrhávat kusy prken a nosných trámů. Liliam zahlédla jednoho muže co se snažil nosník upevnit a ten mu při nečekaném nárazu utrhl ucho a serval polovinu kůže z hlavy. Jen vyděšeně vyjekla a dál nehnutě sledovala tu spoušť. Blesky křižovaly oblohu, jak ohnivé stuhy, zvěstujíc to nejhorší. A to také přišlo. Jedna z vln zvedla loď a celou silou ji praštila o skalisko, které se tam zčista jasna objevilo. Po nárazu se v lodi udělala díra a loď se začala rychle potápět. Nebylo kam utéct všichni křičeli a Liliam se rychle chytla prvního kusu dřeva co ji padlo do rukou....

Probrala se až na pláži a s pocitem, že na ní někdo kouká pomalu otevřela oči. Vyděšeně vyjekla když nad sebou viděla kluka, který se nad ní skláněl a něco mluvil. Pak se otočil a cosi vykřikl do dáli kam Liliam neviděla. Po chvilce se objevil muž se ženou, byli to chlapcovi rodiče. Sklonili se k ní a něco jí řekli. Pak Liliam ze strachu a vyčerpání upadla do bezvědomí. Probrala se až za několik dnů, byla umytá, v čistém oblečení a ležela v posteli. Rozhlédla se po pokoji a všimla si, že je tam ten chlapec, který ji našel. Prohlížel si její medailonek, vytrhla mu ho z ruky jako by to byl její nejdražší poklad. Kluk se na ni podíval jakoby ho to urazilo, ale pak se usmál a zavolal rodiče. Přišla jeho matka a s milým hlasem se jí zeptala jak se cítí. Liliam nechápala jak to že ji rozumí, když na pláži jí nerozuměla. Ale přikývla že dobře.

"Jak se jmenuješ děvenko?" zeptala se jí žena.

" Já já já sem Lili, teda Liliam" vykoktala ze sebe Liliam vystrašeným hláskem a prosebně se podívala na ženu.
" Prosím kde to sem, co tu dělám a kdo jste Vy?"

Paní se usmála a uklidňujícím tónem odpověděla.

" Jseš v zemi Numarel, já jsem královna Miraqel a tohle je můj syn Lorryn. Našel tě ležet bezvládnou a téměř bez života na pláži. Byla jsi celý týden v bezvědomí a furt si mluvila něco o tom,že tě přece musí někdo zachránit."

Liliam z toho byla celá nesvá, leží v posteli a jen tak si povídá s nějakou královnou. Rozum jí napovídal, že musí nějak projevit svou úctu a už se chystala vstát z postele aby se královně poklonila. Ale královna jí to nedovolila, Lili se studem v hlase začala skládat pokornou omluvu za neuctění, ale to už do pokoje vstoupil muž. Královna hned Lili řekla, že je to její manžel a král, ten Lili mírně pokynul a hned se vyptával kam plula jejich loď než ztroskotala a kam měla namířeno. Lili se zaleskly v očích slzy a vypověděla jim vše od chvíle kdy ji unesl Morgan. Král se zatvářil velice mrzutě a lítostivým hlasem ji řekl aby si ještě odpočinula. Pak od ní všichni odešli a služka jí podala nějaký lektvar, po kterém hned usnula. Král a královna odešli do svého salónku kde spolu dlouze rozmlouvali o tom co dál s Liliam. O zemi Andarii už slyšeli, ale poslední dobou to nebyli příjemné zprávy. Proto se rozhodli, že jí nic neřeknou a že ji dají do blízkého kláštera kde se o ní postarají. Pak si zavolaly syna aby mu sdělili své rozhodnutí, ale jeho reakce na tu zprávu je překvapila. Vyprosil si aby Lili zůstala na hradě jako jeho sestra. Královy se to moc nelíbilo, ale svolil. Tak Liliam zůstala na hradě a s Lorrynem byli jako skutečný bratr a sestra, Liliam ho měla opravdu ráda ale i tak mnoho nocí protruchlila vzpomínkami na domov a rodinu, co asi dělají a jak se mají....
To byli otázky které ji často bloudili hlavou noc co noc...

Neuběhli ani tři roky, když byli spolu na projížďce a v lese je přepadli zloději. Lorryn se bránil mečem a Lili se schoval za nedaleký strom. Říkala si pro sebe, že něco musí udělat. A když viděla jak se jeden ze zlodějů vrhá na Lorryna ze zadu, honem popadla kus větve co se válel na zemi a přetáhla ho po hlavě. Po chvilkovém boji zloději raděj utekli, když zjistili, že si nevybrali zrovna nejlepší oběti. Lili Lorrynovi vyléčila pár drobných zranění a odjeli domů. Lorryn vše vypověděl svému otci a matce, kteří byli rázem Lili vděční za to že mu nejspíše zachránila život a tak se rozhodli že jí nechají aby se učila základům sebeobrany, magie a více věcí z oboru léčitelství...

A tak se po několik let učila všemu možnému i nemožnému. Když jednoho krásného dne propukl na nádovoří velký rozruch. Králův kůň dovezl z projížďky zakrváceného krále. Byl ošklivě raněn a nikdo z královských léčitelů mu nedával moc velkou naději na přežití. Lili poprosila jestli by mu nemohla skusit pomoci,ale nikdo ji moc nevěřil, že by měla šanci ho vyléčit. Jen královna a Lorryn. Proto si královna vyžádala aby všichni krom Lili a Lorryna odešli. A jak řekla tak se stalo. Lili vzala obvazy, přiložila je na nejhorší rány a ty menší zlehka pohladila. Po chvilce se rány začali hojit a král získával zpět ztracené vědomí. Ale jen co otevřel oči chytl Liliam, začal s ní třást a křičel, že jí nic nedá. A že zabít se od ní nenechá. Začal volat stráže, že chytil vražedkyni a stále s ní třásl. Ona na něj jen zděšeně koukala. Královna to už nemohla vydržet, vytrhla mu ji z rukou a vykřikla na něj ať se konečně probere. Král se na to rozhlédl, podíval se na sebe a s nechápavým výrazem ve tváři se začal vyptávat co se stalo. Když mu královna vypověděla, že se ze své obvyklé projížďky vrátil polomrtvý a Liliam mu zachránila život, tak se na ni král provinile podíval a s omluvou se ji zeptal jestli je vůbec něco, čím by se jí odvděčil. Lili na něj dlouho koukala když konečně odpověděla, že jedno přaní by měla a to, že by se chtěla vrátit domů. Jakmile to dořekla ucítila na sobe něčí pohled, ohlédla se a viděla jak na ní Lorryn nevěřícně kouká. Omluvně se na něj podívala a opět pohlédla na krále. Ten ji hleděl nějakou dobu do očí když ji konečně řekl, že udělá vše co bude v jeho silách. Tak čas plynul a Liliam se pomalu připravovala na svoji vysněnou cestu domů...

Posledních pár mesícu trávila s Lorrynem a věčne mu vysvětlovala, že má svoji rodinu, ke které by se ráda vrátila. Jednou mu dokonce navrhla aby jel s ní, ale když se Lorryn na to zeptal otce tak mu to okamžitě zakázal. Tak spolu trávili každou volnou chvíli a vzpomínali na vše co spolu prožili. Když už po několika měsíční přípravě nadešel den odjezdu Liliam byla celá nesvá a nervozní. V přístavu se ze všemi dlouho loučila, když si všimla, že se k lodi blíži skupina vojáků. Ptala se krále na co ty vojáci. Král ji jen odpověděl, že sama uvidí až dorazí domů. Liliam na něj tázavě hleděla, ale to už ji posílal na loď, že je nejvyšší čas. Ještě jednou se s nimi rozloučila, po několikáté děkovala za vše co pro ní udělali a nastoupila na loď. S pláčem jim mávala z lodi a sledovala jak se každou chvíli vzdalují. Když už byla loď natolik daleko že sotva rozeznala přístav, odešla do své kajuty, kde trávila převážně celou část dlouhé plavby. O několik měsíců později však postávala na přídi lodi a čekala kdy konečně uvidí Andarii...

Až jednoho dne konečně viděla břehy a královské město Andor.Loď se pomalu blížíla k Andorskému přístavu a Lili rozeznávala, že se tam seskupuje menší vojsko. Loď okamžitě zpomalila a na hlavní stožár vyvěsila bílou vlajku. Jakmile dorazila k přistavu vyskočil z ní jeden z vojáků. Složil svoje zbraně na zem a dožadoval se velitele. Z řad vojáku vystoupil muž, který se představil jako Lord Valgrim. Voják k němu pomalu přispěchal a podal mu zapečetěný svitek. Valgrim si ho několikrát přečetl a pak pokynul svým mužům aby se vrátili na svá místa. Chvíli se ještě bavil s tím vojákem a pak také odešel. Liliam to celé sledovala a nevěděla co si o tom má myslet. Nepamatovala se, že by tu dříve byli tak přísní na každou loď co přijela a netrpělivě čekala až se vrátí ten voják, aby se ho hned mohla zeptat co to všechno mělo znamenat. Když se vrátil Liliam k němu hned přispěchala a začala se vyptávat. Voják ji řekl vše co mu řekl ten muž a vše co už věděl od svého krále a královny. Přesněji ji řekl o útoku skřetů, že zabrali některá uzemí a proto taková opatření ze strany Andorských strážných když přijela jejich loď. Lili chtěla vědět víc, ale voják se ji omlouval, že víc ji říct nemůže, protože zas tak moc toho neví. Dal ji baťoh s nějakými věcmi, jídlem a s pytlíkem zlaťáků. Ještě jednou se ji omluvil a sdělil ji, že zde se jejich cesty rozcházejí neboť on se ze svými vojáky má hlásit u generála. Liliam se s ním rozloučila a rozechvělými kroky vystoupala z přístavu s jedinou myšlenkou. Musí najít svoji rodinu!

Jak šel čas tak se dozvídala stále více o tom co se vše v zemi stalo, ale o své rodině zatím neslyšela. Jednou takhle procházela lesem a přemýšlela jak jinak najít svoji rodinu, když se nedostane do Lewanu a v Andoru o nich nikdo neslyšel. Z ničeho nic vyběhla z nedalekého křoviska elfka ne o moc starší než ona a hned za ní se hnal medvěd. Liliam zareagovala rychle, použila pár kouzel a medvěd hned zastavil, začínal si vybírat kdo je pro něj snadnější cíl. Než to však stihl udělat zasáhlo ho několik šípu a medvěd padl. Lili na elfí dívku pohlédla a ona zas na ní. Chvilku tak stáli a navzájem se prohlíželi. Lili měla pocit, že ji zná, někoho ji připomínala a když už si byla téměř jistá, dívka náhle promluvila.

" Liliam?" vysoukala ze sebe.

" Ty jsi přece Liliam, myslela jsem, že už jsi dávno mrtvá." pomalu k Lili se slzami v očích přistoupila a začala se jí dotýkat jako by se přesvědčovala, že je z masa a kostí.

" Jsi to vážně ty? Není to jen další můj přelud?" teď už doslova dívka plakala, poklekla a objímala Lili kolem nohou.

Liliam konečne promluvila.

" Eviku? Eviku?" zavzlykala.

" Ani nevíš jak se stýskalo. Myslela jsem že tě nikdy nenajdu.

" Klekla si k Evikovi, objímala ji, hladila po zádech a plakala jako nikdy v životě.

Když už jejich obětí trvalo moc dlouho a Lili si pomyslela, že ji větší štěstí nemohlo potkat, požádala sestru jestli by ji mohla odvést domů za rodičmi. Ta se na ní podívala se smutkem ve tváři a řekla ji že rodiče jsou už skoro 10 let po smrti. Řekla ji vše co se stalo od chvíle kdy zmizela, jak zemřeli rodiče a co do té doby ona sama dělala a teď dělá. Zmínila se ji o její nové rodině, kterou ji poskytla skupinka různých lidí, eflů a barbarů říkající si Tuláci. Nakonec ji navrhla, že se pokusí o to aby i ona byla členkou té velké rodiny. A tak se i stalo. Liliam už nechtěla opustit svoji sestřičku a následovala ji až k Tulákům. Tam se jí život rázem změnil v něco překrásného. Nejen že měla svoji sestru stále na blízku, ale získala i mnoho věrných přátel. A po nějaké době si našla i vážnou známost, se kterou žije u Tuláků dodnes...

© Ka.Ma.
(tento příběh byl sepsán pro herní postavu z prostředí Ultimy Online ze servru Andaria)