Arn Dresko II. Ranní rutina

Dal jsem jí pusu do vlasů a odešel do kuchyně. Snažit se ještě usnout, už nemělo smysl.
Zapálil jsem si cigaretu, otevřel okno a sednul si na parapet. Děsně často jsem takhle sedával a díval se na město. Poslední dobou jsem míval děsně melancholický stavy. Tenhle pohled shora mě neskutečně fascinoval. Měl jsem celej ten tepající uzavřenej systém jako na dlani. Viděl jsem naprosto zřetelně srdce, vysoký a různě široký kvádry kancelářských budov, který udávalo tempo davům proudícím tepnama, kolejema, ulicema, uličkama, chodníkama a pešinkama každý ráno tam a večer zase zpátky. Jenže v dálce, až na samým horizontu, se nacházela hnijící zduřelá tkáň, bující jako rakovina uvnitř trsů a kaskád panelových domů, která celej tenhle biomechanickej orgranismus ohrožovala. Přemýšlel jsem, jak dlouho ještě bude trvat, než se všechen ten jed rozlije do celýho města a paralyzuje ho nebo dokonce rovnou zabije; jak asi budou vypadat ulice zmítající se ve smrtelných křečích.
Kouřil jsem jednu za druhou a přál si, aby už bylo sedm nebo aby se sama probudila dřív. Přespávala u mě třikrát čtyřikrát do týdne, přestože to měla ode mě do práce dál. Živila se tím, že pomáhala různejm lidem a společnostem vykecat se z průserů a podobně. Bylo jí kolem třiceti a byla ve svý profesi děsně úspěšná. Jsem si jistej, že byla určitě děsně schopná, ale zároveň je mi jasný, že jí v kariéře dost pomohlo to, jak vypadala. Nechci ji shazovat nebo tak něco, ale lidi, pro který pracovala, určitě víc zajímal její rozkošnej zadek, než ty chytrý věci, co pro ně vymýšlela. Já bych tuhle práci dělat nemoh. Myslím si, že když se někdo dostane do nějakýho průseru, kterej si sám zavinil, měl by si za to prostě tak nějak důstojně nést zodpovědnost a ne se snažit jak malý děcko, vykecat se z toho nebo to hodit na někoho jinýho. Jsem si jistej, že kdyby za mnou přišli nějací detektivové s tím, že jsem podezřelej z toho, co jsem udělal, přiznal bych se jim a ani bych si nehledal právníka, prostě bych se nechal odsoudit a vyžral si to.
Vstal jsem a šel si uvařit kafe. Frajer, co jsem u něho bydlel, měl takovej ten malej kávovar, do kterýho stačí hodit takovej ten náboj a ono vám to udělá výborný presso. Těch nábojů měl plnej špajz.
To ráno jsem měl ale chuť na pořádnýho turka. Není sice tak dobrej, ale má svý kouzlo.
Zapnul jsem konvici a nachystal si kávu. Většina lidí odměřuje množství kávy lžičkama. Já ji sypu od oka rovnou z pixly. Ne vždycky je úplně ideální, ale když se mi někdy povede trefit to přesně, mám z ní o to větší požitek.
Při zalívání mě děsně baví ten zurčivej zvuk a pěna, která vypadá jak letním deštěm zbombardovaný dětský pískoviště. Jako malej jsem děsně nesnášel ty rychlý nástupy obrovskejch a těžkejch dešťovejch mraků v létě, protože mě vždycky vyhnaly z pískoviště a já pak jak idiot číhal za oknem a čekal, až naprší a uschne, abych si moh jít zase něco plácat.
Cukr taky sypu od oka.
Vzal jsem kafe a sednul si ke stolu, že si přečtu nějaký zprávy. Na zprávách mě nejvíc zajímaly diskuze pod nima. Hlavně to, jak vždycky někdo dokázal strhnout diskuzi o čerstvě narozeným mláděti koaly a podobných píčovinách na politiku. Takoví idioti mě dokázali vážně nasrat. Když je to tak sralo, měli vzít kladivo nebo tak něco a jít některý z těch sviní rozmlátit lebku. Každej se tam dušoval, jak by měli vyrazit do ulic a když nakonec čas od času do ulic vyrazli, jen někde něco pořvávali a blokovali. Myslím, že nikdo z nich se neodvážil udělat něco fakt drsnýho, protože každej z nich měl, co ztratit. Všichni byli na konci dne vlastně rádi, že si můžou sednout k televizi a nechat si proplachovat palici dementníma estrádama a pořadama, co vznikly jenom kvůli product placementu.
Nechtěl jsem věřit, že by lidi ztratili schopnost prolívat kvůli svýmu přesvědčení krev. Myslím, že se jenom se bojí nést za to individuální zodpovědnost. Člověk, když je na něco sám má vždycky pocit, že má víc co ztratit, než když má k sobě dalších pár bláznů. A tak všichni jenom nadávaj a vyhrožujou, ale nakonec to stejně každej nechá na tom druhým, takže ve výsledku se nic nestane.
Těmahle píčovinama jsem si sral mozek, protože jsem měl až moc volnýho času a peněz.
Dopil jsem kafe a šel si vyčistit zuby. Během čištění nechávám puštěný kouhoutek. Vím, že je to plýtvání, ale já děsně nesnáším, když v umyvadle zůstávají kapky zpěněný zubní pasty. Působí to na mě děsně skličujícím dojmem, jak si tam líně stékají do odpadu. Na druhou stranu, když je voda puštěná, děje se toho v umyvadle tolik, že se ani nezačnu pořádně během čištění nudit, takže to neoseru. Navíc mám rád, když mi od umyvadla stoupá k obličeji horká pára. Tak nějak mě to příjemně uondává. Nikdy se po ránu neoplachuju studenou vodou na probrání.
Právě, když jsem smrkal do umyvadla, ozvalo se za mnou odkašlání.
„Brý ráno,“ povídám s hlavou pořád skloněnou v umyvadle.
„Seš nechutnej.“
„Mnohem nechutnější je vysoplit se do kapesníku. Takle všechen sajrajt sebere voda a je čisto.“
„Vždycky necháš něco na umyvadle.“
„Nenechám.“
Já vážně nikdy nenechávám nic na umyvadle. Jsem na to děsně opatrnej, ale stejně mi vždycky lidi, co jim to přijde nechutný, říkají, že nechávám na umyvadle.
Osušil jsem si obličej a šel jí dát pusu, ale ucukla, jako bych byl malomocnej nebo co. Lidi s tím smrkáním do umyvadla vážně dělají děsný cavyky. Přitom je snad logický, že to musí být mnohem hygieničtější, než smrkání do kapesníku.
Celou dobu tam stála nahá, protože se nikdy po ránu neoblíkala dřív, než se vysprchovala. Nevím, jestli nespávala aspoň ve spodním prádle, protože ho chtěla mít co nejčerstvější, když ode mě chodila rovnou do práce, nebo prostě ráda spávala nahá. Je vlastně fůra věcí, kterýma si nejsem u ní do dneška jistej, ale to je hlavně daný mým nedostatkem zájmu.
„Dáš si kafe?“
„Dám.“
„Nemám mléko.“
„Já vím.“
Já vážně nikdy neměl mléko. Já v podstatě nikdy neměl v lednici žádný jiný potraviny než ty, co u mě někdo nechal po párty nebo tak něco. Většinou to bývaly brambůrky nebo popcorn. Nepotřeboval jsem mít u sebe potraviny, protože jsem v bytě trávil minimum času a stravoval jsem se v restauracích a fastfoodech.
Uvařil jsem jí to presso. Tyhle holky nikdy nemají na pořádnýho turka žaludek.
Než se osprchovala a namalovala a podobný věci, vykouřil jsem tři cíga, což svým způsobem není vůbec zlej čas. Znal jsem holky, kterým to v koupelně trvalo tak dlouho, že bych vykouřil tři krabičky.
Jen co se otevřely dveře od koupelny, ozvalo se další zakašlání. Tentokrát takový to jakože dusivý. Někdy mě pěkně srala s tímhle divadlem.
„Vážně bys neměl kouřit v bytě. Je to strašný.“
Od chvíle, kdy vstala, bylo to ráno o něco míň hrozný, ale stejně jsem se těšil, až odejde a já si budu moct konečně nalít skleničku portskýho.
„Mám otevřený okno.“
Já dovedu být po ránu děsně hnusnej, i když to tak nemyslím. Každopádně tak jako tak jsem se nějak instinktivně snažil nebrat na ni žádný ohledy, aby si snad něco nemyslela.
Odešla se do ložnice oblíknout, a když odcházela, zakašlal jsem po šluku pro tentokrát já. To se mi stává vždycky, když hodně kouřím na lačno.
Vrátila se oblíknutá do jednoho z těch svých kostýmků. Já děsně nesnáším ženský v saku. Kalhoty jim neberu, ale sako se mi na nich prostě hnusí. Ty vycpaný ramena je dělají tak nějak tvrdší a já mám rád ženský něžný.
Třikrát si srkla kávy, rozloučila se a odešla, přestože vstala o hodinu dřív, než musela.
Dal jsem jí mezi dveřma pusu, počkal, až se za ní zavřou dveře od výtahu a šel si nalít to portský. Byla to ostatně jediná pořádná potravina, co jsem u sebe měl.