Konec hry

Zírala jsem před sebe, na místo, kde stál. Držela jsem v ruce luk, jak jsem byla připravená vystřelit, slyšela jsem, že někdo za mnou šel. Bylo očividné, že byl poslední. Bylo očividné, že ho budu muset zabít, pokud chci přežít.

Celou dobu tohohle šílenství jsem si snažila neklást otázku co by se stalo, kdybych se dostala až na konec. Ale to, že tu stojím a že proti mně stojí on, znamená, že na konci jsem. Hry vždycky končí tím, že bojují jeden na jednoho. Bože, jsme ze stejného okresku, nemůžou nás nechat vyhrát oba? řekla jsem si. Vzápětí jsem si taky sama odpověděla. Ne, nemůžou. Tyhle Hry vždycky končí stejně. Jeden z nás bude muset umřít.

Jen jsem si nebyla v tu chvíli jistá, který z nás to bude.

Pomalu jsem spouštěla ruce, následovaná jeho ostrým pohledem. Doteď jsem si neuvědomila, že… celou dobu ke mně něco cítil. Teď to na něm bylo vidět dvojnásobně. Jeho pohled změkl a zatvářil se, jako by procitl ze snu.

,,Víš, že… jsi měla vystřelit." ani se nezasekl. To na něm obdivuji. Nikdy, nikdy za celou dobu se v řeči nezasekl, ačkoliv často došlo na otázku co bychom dělali, kdybychom byli na konci. Mimo jiné, nepříjemné věci. Vždycky ze mě všechno vytáhl. Myslela jsem, že teď to bude stejně.

,,Vím." odvětila jsem prostě.

,,Já… tě nemůžu zabít. Ty to víš."

,,Vím." opět. Snažila jsem se zůstat chladná a soustředěná, kdyby přece jen někdo odněkud vyšel, ale věděla jsem, moje podvědomí vědělo, že nikdo nepřijde. Nikdo. A nás dva sledují kamery.

,,Tak to udělej. Umírám svobodný. Takhle jsem to chtěl." zasekl se. Poprvé za dobu, co ho znám a že to je skoro osm měsíců, se zasekl v řeči. V něčem závažném.

,,C…cože?" vykoktala jsem.

,,Chtěl jsem, abys mě sejmula ty."

,,Jsi blázen?" otázka o jeho duševní příčetnosti byla nemístná, ale nemohla jsem si pomoct. Luk jsem pořád měla připravený. Sice v klidové pozici, ale střílení se teď moderně říká reflexivní střelba. S trochou cviku vypálíte po všem co se pohybuje a trefíte se, i když extra nemíříte.

,,Notak. Udělej to."

Zírala jsem na něj, neschopná slova. V krku jsem cítila kyselinu, všechno se ve mně zvedalo nad tou zrůdnou krutostí. Na osmnáct vypadá mladě. Sice na osmnáct, ale pořád je v jeho pohledu něco dětského. V jeho blond vlasech tančí paprsky Slunce a jeho oči vypadají jako oceán. Dlouhou dobu jsme strávili zíráním si do očí, ještě předtím, než Hry začaly. Považovali jsme to za dobrý trénink, až se budeme dívat do očí smrti.

,,NOTAK! Dělej!! Buď mě zabiješ ty, nebo oni!! A já si vybírám tebe! Slyšíš, TEBE!" Věděla jsem, oba jsme věděli, že je otázkou času, než sem příjdou lidé a budou nás chtít oba zabít, pokud se nepohneme a nepopereme. Věděla jsem, že lidé u televizí si zrovna teď zoufají nad tím, jakou perfektní šanci jsem promeškala. Ale z druhé poloviny srdce jsou rádi, že jim dopřáváme takovéhle drama. Možná i slzy budou. Možná.

Zatřásla jsem se, jak mě jeho slova udeřila. Bolelo to víc, než všechny rány, které jsem schytala.

,,Musíš to udělat a ty to víš. Pořád lepší, než kdyby nás zabili oba. Ty jsi šampionka. Ty tohle musíš přežít." zašeptal. Donutila jsem svoje tělo, aby se přestalo třást. Najednou jako by ho zachvátil chlad, který vycházel rovnou ze srdce. Natáhla jsem luk a zamířila na nechráněný hrudník. Věděla jsem, že se trefím, když budu chtít. Když potlačím slzy, když se mi neroztřesou ruce, když budu dostatečně koncentrovaná. Když nenechám city, aby mě ovládaly.

,,Prokazuješ mi tím laskavost a zachráníš se. Už sakra STŘÍLEJ!"

Vytekla mi slza. Na chvíli se mi rozmazalo vidění.

A vystřelila jsem.

Trefila jsem se. Klesl k zemi s šípem v srdci. Došla jsem k němu. Měl klidně zavřené oči, jako by spal. Pokud jsem nepočítala tu ohromnou krvavou skvrnu, která se mu rozlévala po hrudi. Klekla jsem si vedle něj a pohladila ho po tváři. Očekávala jsem, že bude studená, ačkoliv jsem věděla, že před pár vteřinami žil. Očekávala jsem to. Nikoho jiného jsem se nedotýkala. Kvůli nikomu jinému jsem nebrečela. Jen silou vůle jsem se donutila vstát a sebrat poslední vlaječku, která mě dělila od relativní svobody, od konce Her.