Letní déšť

Koukám se z okna. Zrovna prší. Kapky deště smáčejí celou zemi, každé stéblo trávy a každý list na stromě… Stejně tak smáčí slzy mojí tvář…

------Je léto. První déšť po tolika dní.. Miluji letní déšť, vždycky jsem ho milovala. Vždycky když pršelo, vyběhla jsem ven, běhala, tančila------

Na to myslet nesmím! Už nikdy se v dešti neproběhnu, nezatancuji a už nikdy neucítím ty lechtající kapky na mé tváři. Už nikdy!

------Ten den také pršelo. Zase jsem vyběhla ven. Utíkala jsem na své oblíbené místo. Malé jezírko uprostřed louky obklopené stromy. Každé léto si sem chodí hrát děti. Našli by jste tu jak malé tak odrostlé------

Nemysli na to! Už to místo nikdy neuvidím. Nikdy se nevykoupu v jezírku. Už nikdy neuslyším hrající se děti, chlapce kopající do míče ani neuvidím, jak se holky opalují na sluníčko…

-------Ale ten den byl jiný. Svítilo slunce, pršelo, tančila jsem, jenže tentokrát tu někdo byl. To je divné, nikdy tu nikdo za deště nebyl. Dneska to bylo jinak. V jezírku se koupal kluk, Jak ten byl krásný-------

Ne, na něj nesmíš myslet. Nesmíš. Nesmíš!

-------Podíval se na mne. Nejdřív to vypadalo, jako by se lekl, ale potom se na mne usmál. Dali jsme se do řeči. Brzy jsem zjistila, že jsme si hodně podobný. Měli jsme spoustu stejných zájmů-------

Zase tak stejný jsme nebyli, jenže to jsem zjistila pozdě.

------Představil mne svým kamarádům. Brzy mne přijali mezi sebe. Jenže jsem zjistila až moc pozdě, co jsou zač. Chtěla jsem se jim vyrovnat, až jsem s nimi sklouzla na šikmou plochu------

Oprav se! Ty ses nechtěla rovnat jim, ale jemu. Jen jemu. Myslela jsi si,, že pak tě bude chtít. Ty jsi ale hloupá husa. Jenže na to je teď pozdě.

-------Jednou jsme šli zase takhle ven. Opět pršelo. Jako tenkrát. Jen tak jsme chodili po městě a pošťuchovali jsme se. Jako obvykle jsme zkoušeli, kdo komu co víc provede. Za námi jsem uslyšela jet auto. A pak už jen cítím ránu na rameni, pád, skřípot brzd a náraz--------

Teď už se slzám nebráním. Vím, že to nemá cenu. Stejně se s tím nikdy nesmířím. Nikdy!

---------Probudím se v nemocnici. Koukají na mne jeho oči. ,,Ahoj!“ usměje se na mne. Ale není to ten krásný citlivý smích, je v něm výsměch. ,,Ty jsi husa! Jsi se měla vyhnout. Nic nevydržíš!“ Nezmohla jsem se na nic jiného než křik a pláč. Sestra ho vyhodí a to bylo naposledy co jsem ho viděla--------

Nedávno jsem se dozvěděla, že skončil ve vězení. Ale mě už to nepomůže. Mě už nic nepomůže. Přestalo pršet. I slzy už vyschly. Ještě se jednou podívám z okna. Opřu se do kol a můj vozíček se rozjede i se mnou k posteli. Už nikdy. NIKDY!