Exekuce

Někdo netrpělivě klepal na dveře. Dana Hájková otevírala ještě s pocitem, že jen po ní zas něco chtějí sousedé. Jenže po otevření se její mysl propadla do propasti strachu a tušení špatných věcí.
Muž v černé uniformě se nezdržoval pozdravem nebo jakoukoliv jinou zdvořilostí a odstrčil drobnou ženu stranou. Doprovázeli ho ještě dva statní muži s kamennými tvářemi.
„Co se děje?“ dostala ze sebe a dosud neznámá síla strachu jí svírala hrdlo.
Muž v uniformě, která byla vyrobena přesně na jeho postavu, tedy obří hranatou a respektu hodnou, se k ženě otočil.
„Mám tu soudní rozhodnutí o exekuci,“ řekl hlubokým hlasem, ve kterém byla radost z práce. Exekutorská uniforma měla velkou kapsu na prsou. Muž z ní vytáhl světle modrý papír. Dana se roztřásla.
„Byli jste shledáni vinnými z okrádání státu. Bude vystavena exekuce na tento dům a vše v něm,“ řekl exekutor a jeho dva pomocníci začali nábytek značit modrými nálepkami.
„To musí být nějaký omyl,“ beznadějně tvrdila drobná žena. Z obývacího pokoje už přišel i její muž, David Hájek. Byl rozespalý, před hodinou se vrátil z noční směny v továrně na zařizování. Když zpozoroval exekutora, bylo mu na omdlení.
„My omyly neděláme,“ řekl klidně ten člověk v uniformě a za celou dobu, co byl u nich doma, nezměnil výraz ve tváři. „Máte týden na to, abyste si našli místo v dolech a zmizeli z tohoto domu.“
„Ve vší úctě, jsme léta věrní voliči. Takhle s námi nemůžete jednat,“ odvážně reagoval nyní už dokonale probuzený David.
„Již nejste voliči, takže s vámi jednám, jak je možné. Navíc jste stále ve vyšetřování, pokud budete uznáni vinnými i z velezrady, trest bude mnohem horší.“
Manželé Hájkovi se objali a začali plakat.
Exekutor a jeho pomocníci označkovali nábytek a odešli.
Manželé Hájkovi stále plakali.

David Hájek tomu zpočátku nevěřil. Je to celé absurdní. Jak by on, spořádaný občan a hlavně volič, mohl okrádat stát? Vždycky patřil k naprosto oddaným příznivcům systému a dělal pro něj vše. Byl vážený občan, dalo by se říci, že i zbožňovaný. V továrně na zařizování dělal šéfa výběru lokalit. On začleňoval neobčany do procesu života. Vybral jim, kde budou bydlet a zařídil tak, aby mohli pracovat pro blaho státu. On byl přeci na té „správné“ straně.
„Co budeme dělat?“ vytrhla svého muže z myšlenek Dana.
„Budeme muset udělat to, co nám řekl. Odejít odsud.“
„Nic jsme neprovedli.“
„Je to určitě omyl, dům i občanství nám vrátí,“ řekl snaživě David. Ve skutečnosti tomu nevěřil. Tak se systém nechová.

Dana Hájková se bála, až přijdou děti ze školy. Co jim řeknou a jak jim vysvětlí, že už se nebudou učit, ale chodit pracovat do dolů? Krásný a pohodový život je pryč. Jsou z nich jedni z milionů. Jsou těmi, nad kterými ještě včera ohrnovali nos.
Děti to moc nechápali. Plakali. Osmiletá Jarmilka i desetiletý Ondra. Už neuvidí své spolužáky a kamarádi, už nejsou jejich kamarády, nýbrž cizími dětmi lidí z vyšších kruhů.

Měli ještě nějaké peníze a tak šla Dana další den nakoupit nějaké jídlo. Ven se bála jít. Měla strach, že potká některého ze sousedů. Kolem nich bydlí jen jedna voličská rodina a jinak pouze občané nižší vrstvy. Dělníci v manufakturách, řidiči nebo prodavači. Stále některý z nich zvonil u jejich domu a snažil se vyprosit nějakou výhodu. Lepší místo v práci, kontakty na lidi z vyšších kruhů nebo vyjednat odložení splátek jejich dluhů. Vždycky odmítli, nebylo to správné, šli by tím proti systému.
Vyšla před dům na širokou ulici lemovanou domy. Ten jejich nad ostatními vyčníval. Nejen velikostí, ale i barevností. Ostatní si nemohli dovolit dražší dům a tak měli jen dřevostavbu a kolikrát ještě bez nějaké úpravy. Dana šlapala po dlážděném chodníku a pospíchala. Dívala se do země.
Bouchly okenice a z domu vedle ní se vyklonila hlava její sousedky Anastázie.
„Jak se daří, sousedko?“ ptala se žena, která se musela pravidelně holit, protože jí pod nosem rostl knírek.
„Dobře, děkuji,“ řekla Dana, aniž by zastavovala. Hlavně ať už na mně nemluví, přála si.
„Včera byl u vás Exekutor, že ano,“ řekla rýpavě Anastázie. Z očí jí tryskala radost.
Dana nevěděla, co říci. Už to stejně ví. Určitě to vědí už všichni.
„Byl,“ řekla už se slzami na krajíčku.
„Prý už nejste občané.“
Anastázie jen těžko skrývala úsměv.
„Víte co, starejte se o sebe,“ řekla tvrdě Dana a přidala do kroku.
Žena v okně udělala jen „tss“ a zmizela z dohledu.
Dana si otřela slzy z tváře a pokračovala k obchodu.
Celou dobu nebyla schopna se někomu podívat do očí a i před prodavačkou se cítila mizerně. Styděla se.
Při zpáteční cestě se opět dívala do země a tak se lekla, když se z okna sousedů Cihlářových ozval ženský hlas. Jako by se z jejich neštěstí radovala celá ulice. Bětka Cihlářová je mladá žena, matka tří dětí a Danu nenávidí. Vždycky jí záviděla občanství a nedokázala skousnout, že oni si mohou dovolit barevný dům. Čím barevnější barák, tím bohatší lidé.
„Tak na vás přeci jen došlo. Já to čekala,“ mluvila zhrublým hlasem od kouření cigaret, Bětka.
Dana se na ni dívala. Bětka popotáhla a napomenula jí, „co tak blbě koukáš? Všichni vědí, že u vás byl exekutor. Normálně bych to nikomu nepřála, ale tobě ano.“
„Proč? Nic jsem ti neudělala.“
„Cože?! Vždycky se na nás povyšovala ta vaše vlezdoprdelácká rodina. Nosili jste se jak pávi a měli nás za nerovné.“
Z Bětky tryskala zloba. Z Dany zase příval slz. Cihlářová měla pravdu, tak se skutečně chovali.
„A víš, co je nejhorší? Nemyslím si to jenom já, ale i všichni v téhle ulici. Vy jako jediní jste mohli pomáhat ostatním, ale místo toho jste nad námi obyčejnými lidmi ohrnovali nos. Teď brečíš, co? Za chvilku i budeš žadonit o pomoc. Pche, ode mne se jí nedočkáš,“ řekla Bětka a uspokojeně si opět potáhla z cigarety. Zachrchlala a zavřela okno.
Dana s pláčem šla dál a doufala, že už jí nikdo nebude zastavovat. Hlavou jí zněla její slova. Všichni jim to přejí. Všichni jsou rádi, že už na ně došlo. S úlevou otevřela dveře domu, který už vlastně není jejich a svalila se za nimi na zem.

Manžel jí uklidňoval a snažil se i dětem zpříjemnit náladu. Ve škole se jim ostatní smáli a David se začal bát, aby posmívání nepřerostlo ve fyzické napadání.
„Všichni jsou proti nám, všichni nám to přejí,“ říkala nešťastně Dana.
David ji konejšivě hladil po vlasech a objímal.
„Davide já myslím, že si to i zasloužíme.“
To nechtěl slyšet. Tohle si přeci nezaslouží nikdo. A v tom to bylo, uvědomil si, že takto dřív nepřemýšlel. Když slyšel, o někom, komu exekutoři zabavili majetek nebo hůř, zavřeli ho, myslel si, že si za to můžou nejspíš sami. Vždyť systém nemá chybu.
Možná si to opravdu zaslouží, uvažoval David.

Za dva dny se přestěhovali do ubytovny v těsném sousedství s dolem. Jedna místnost se dvěma postelemi, skříní, stolem, třemi židlemi, starými kamny a umyvadlem. Holé popraskané stěny a všudypřítomný smrad. Plíseň na zdech páchla, stejně tak se po ubytovně rozlezl pach ze společných záchodů. Někde zas bylo něco ucpáno a nikdo to nechtěl opravit. V přízemí byla společná kuchyně a prádelna. Dana stále plakala a Ondra se připravoval spolu s otcem na první šichtu. Během pár dnů z luxusu do bahna.
V administrativní budově dolů jim dali pracovní oděv, lampy, helmy a pár instrukcí, jak se mají chovat, až zamíří do hlubin dolu.
Když je pracovní výtah dopravoval do tmy, Ondra začal brečet. David také cítil nervozitu a nelichotivé pohledy jeho nových kolegů. Ve výtahu jich jelo šestnáct. Všichni zkušení muži, bohužel někteří moc dobře věděli, kdo byla rodina Hájkových a do jakých problémů se dostala. Každý den totiž nebyla exekuce na někoho z voličů.
Jen oni dva zatím nebyli špinaví a doslova mezi ostatními svítili.
Když nepříliš stabilní kovová konstrukce výtahu dosedla na dno, vystoupili do polotmy. Neširoké chodby slabě osvětlovaly rozvěšené lampy. Bylo tu osm různých směrů kam jít. Všemi chodbami vedly koleje a kousek od Davida byl odstavený vozík s uhlím. Předák vybídl Davida i jeho syna k pochodu. Zamířili do jedné z chodeb. David chtěl zůstat se synem, ale předák mu důrazně řekl, že každý bude dělat v jiné „díře“.
Díra. Místo kde nakládal uhlí do vozíku. Lampu pověsil na hřebík přibitý ve stěně. Světla bylo málo a špatně se tu dýchalo. Zvlášť člověku, zvyklému na pohodlí. Kolega, kutající horninu se s Davidem nebavil. Nikdo si moc nechtěl povídat s člověkem s „druhé“ strany. David byl pro všechny zde stále spíše „tím, co byl voličem“.
Po týdnu si on i jeho syn jakž takž zvykli na těžkou práci. Dana chodila s dcerou pomáhat do prádelny a jejich život začínal získávat nové obrysy. Budou chudí,
nebudou mít občanská práva, ale David došel k závěru, že se to dá přežít. Jenže když k nim opět přišel exekutor, svět získal šedočerný odstín.
„Bohužel jsem tu opět. Ve vaší věci bylo zjištěno mnoho nových závažných informací. Váš muž pomáhal protistraně, nepříteli systému,“ říkal bez výraznějších emocí exekutor přímo do očí zděšené Daně, oddané manželce a matce dvou dětí.
Nezmohla se na slovo.
„Co to znamená?“ ptal se David s pachutí v ústech.
„Znamená to, že postoupím k druhé fázi exekuce,“ řekl muž hájící zákony a pokynul svým pomocníkům. Ti tentokrát neměli žádné modré papírky, měli pouta. Šli si pro jejich dvě děti. Po chvíli je vedli ven.
„To nemůžete!“ křičel otec dětí, ale pletl se.
„To se pletete, my dokonce musíme, vy zrádce státu!“
Dana plkala a sápala se po svých dětech. Ty dostaly naprostý hysterický záchvat a tak byla ubytovna plná řevu, křiku a výčitek na adresu exekutora a jeho pomocníků.
Vzali jim děti a zmizeli.
Dana se zhroutila a David sbíral zbytky svých psychických sil na to, aby ji zabránil, se zbláznit.

„Řekněte mi, co se děje s mým případem a jak je možné, že jsem nedostal šanci hájit se?!“ bouchl do stolu úřednice okresního soudu rozčílený David.
Zoufalost ho dohnala jít na soud. Do vysoké budovy se zamřížovanými okny a kovovými dveřmi, nikdy předtím nevkročil a nikdy by ho ani nenapadlo, že by se musel dožadovat svých práv. V tom byl ten háček. Už není volič, ba ani občan ne. Takové nikde neposlouchají, ale rovnou zavírají. Vzali mu děti, to je nejhorší věc, co můžou člověku udělat. Systém teroru, takový je. On byl jeho příznivcem. K čertu! Jak mohl být tak hloupý a nevidět tu zhovadilost, trýznil se v duši David.
Úřednice s účesem do drdolu se na něj podívala skrze hranaté brýle a napomenula ho, ať jí nebouchá do stolu.
„Potřebuji vědět, co je s mými dětmi.“
„Jsou v ústavu.“
To znamená, že půjdou brzy do adopce k nějakým boháčům, co vlastní mít nemohou, přehrával si v mysli.
Pachuť v ústech byla rtuťovitá.
„Co můj případ?“
Úřednice si posunula brýle na nosu a civěla na Davida jako by nechápala, co po ní chce.
„Podívejte, byl jsem občanem od narození a dobrým voličem od osmnácti let. Z ničeho nic mě obviní a o všechno přijdu, aniž bych mohl říci něco na svou obhajobu?! Je tohle normální?!“
„Byl jste tolik let voličem, tak byste to měl chápat,“ řekla jízlivě, ale v podstatě výstižně úřednice.
„To je vše, co mi k tomu řeknete?“
Kývla, že ano.
„Tak mi alespoň řekněte, jestli jsem už odsouzený.“
„Ještě ne.“
„Děkuju,“ řekl a odešel. Nezapomenul řádně bouchnout dveřmi. Venku si uvědomil, že mohl být rád, že na něj ta ženská nezavolala policii a nebyl zavřený.

Život bez dětí je smutný a Hájkovi to poznamenalo. Už spolu téměř nemluvili. Dana se stala apatickou.
David chodil dál do dolů. Dostával ale horší práci v hlubších patrech dolu. Ručně kutal horninu a ruce měl plné mozolů, které následně praskaly, a do otevřených ran dostával sněť.
„Vzali mi děti,“ řekl v krátké přestávce mezi další těžbou David. Naproti němu seděl na kolejnici u vozíku jeho kolega a jedl slabý plátek chleba se solí. David to řekl, ani nevěděl proč, prostě to jeho ústa vypustila ven.
„Všechno na tebe padá, co?“
„Celý svět.“
„Ještě si myslíš, že systém je skvělý?“
„Ne, je hrozný.“
Kolega horník dojedl chleba a postavil se.
„To jsem rád, že to tak vidíš, ale to sis mohl domyslet už jako volič. Systém je ti nepříjemný jen proto, že ses ocitl v takové situaci,“ řekl důrazně horník a vyčítavě prstem ukazoval na Davida.
„Proč mi to říkáš?“
„Protože lidi jako ty nesnáším. Nejdřív, když je jim to vhodné tak se můžou pro systém přetrhnout a neváhají jít přes mrtvoly, ale jakmile se jim přestane dařit, tak si stěžují.“
David byl trochu překvapen, nečekal, že si to o něm myslí i tenhle kolega.
„Mně se ale nepřestalo jen dařit, mně rovnou zničili celý život!“
Horník mávl rukou, „říkej si, co chceš, ale takový jako ty znám.“
„Nikdy jsem nikomu neublížil,“ křičel se slzami vzteku v očích David.
Horník už k němu stál zády a řekl jen, „je po přestávce, měl bys začít zase kutat.“
David se klepal vztekem, ale vzal nástroje a začal dolovat horninu. V duchu si stále přísahal na všechno svaté, že přeci nikdy nikomu neublížil.
Stejně jako kolegové i celý svět je proti němu, tím si byl už jistý. Stal se zahořklým a na Danu křičel. Bezdůvodně, prostě potřeboval řvát. V práci byl mimo kolektiv a na tom se nic neměnilo. Už ani nechtěl být součástí něčeho.
Dana mu po několika dnech řekla, že viděla Jarmilku a Ondru v doprovodu mladé ženy a muže. David jen zavrčel.
„Mají nové rodiče,“ říkala zvláštním napůl nepřítomným hlasem.
„My jsme jejich rodiče.“
„Byly hezky oblečení, budou se mít dobře.“
„K čertu, co to říkáš!?“ David vybuchl a vztekle vyskočil z křesla.
Dana se dívala do vzdálených světů. „Budou mít krásný život bez nás.“
David jí vrazil facku. Lekla se, ale nic neřekla. Smutně se dívala do země.
David to už nemohl dál snášet. Život se stal obtížností a čekat na to, až ho pošlou do vězení a následně odsoudí k smrti, se mu nechtělo. Systém bez chyb ho připravil o vše. Když měl nastoupit do důlního výtahu, rozeběhl se a skočil do díry, ve kterém se měl výtah pohybovat. Padal několik desítek metrů a jeho křik se rozléhal po celém dole. Mrazivá ozvěna zkazila dělníkům celou směnu. Horník, se kterým dělal, dostal nového kolegu. Lepšího, správného chlapa z lidu, ne nějakého uplakánka, kterému vzali krásný barák, a on se z toho složil. Tak mluvili dělníci o Davidovi.

Po týdnu u pokoje Dany Hájkové zaklepali nějací muži. Otevřela. Byla to ta exekutorská parta. Dana se nebála, už jí nemohli nic vzít, už o všechno přišla.
Exekutor měl jiný pohled než obvykle, takový lidský a skoro pozitivní. V rukou měl zelenou obálku.
„Paní Hájková, dnes jsme tu proto, abychom se vám i vaší rodině omluvili a předali vám tuto obálku se zprávou o nevině.“
Dana na exekutora hleděla naprosto nepřítomně.
„Bohužel jsme vás obvinili neprávem, protože pachatelem zločinu byl úplně jiný muž se jménem David Hájek. Ještě jednou se omlouváme,“ říkal rozpačitě exekutor a nakonec dodal, „byla to chyba systému.“
„Byla to chyba systému, tak to jo,“ šeptla Dana a zavřela dveře. Svalila se pomalu na zem, zády se opřela o dveře a nechala se pohltit hrůzou, která ji potkala.