Arn Dresko III. Jak jsme se seznámili

Potkal jsem se s ní v takovým tom baru pro lepší lidi. Mí noví lidi do jiných podniků ani nechodili. Seděla vedle mě, ale já si jí ze začátku moc nevšímal. Měla na sobě takový to děsně volný a dlouhý tílko, co padá přes ramena, a upnutý rifle. Slušelo jí to.
S klukama jsme nejdřív jen tak žvanili, než přišla řeč na jeden takovej případ, kterýho byly právě plný noviny. Šlo o nějakýho sadistickýho pedofila, kterej podle všeho unesl několik harantů a umučil je k smrti. Poslední přežil. Bohužel. Bylo mu tehdá něco kolem dvou let. Než toho sadistu našli, stihnul mu zlámat snad všechny kosti v těle, urvat levý ucho, uřezat nos a další kosmetický vychytávky, který si už nepamatuju. Ono je to stejně fuk o to nejde. Lidi dělají každej den podobně nechutný svinstva. V novinác hto zase bylo plný nepochopitený brutality a lidských bestií. Maličko mi vadilo, že mě použitým výrazivem hážou do jednoho pytle s ním.
Já, když jsem nalitej, mám sklony všem okolo kázat a zvěstovat pravdu, i když si uvědomuju, že ve světě, kde musíme mít každej pravdu, se nebude žít dobře nikomu z nás.
Tehdy jsme byli docela nalitý všichni a to nebylo dobrý.
„Já bych ho prostě zastřelil nebo tak něco.“
„A co když je nevinnej?“
„Dyť když k němu, kurva, vlítli, stál nad tím zmrzačeným harantem s čurákem v ruce a honil!“
„Ok, ale když ho popravíš, klesneš na jeho úroveň.“
„Pfu… Nechápu, proč je každej tak připosranej z trestu smrti.“
Ono se děsně nabízí odpovědět, že by mluvili jinak, kdyby se to stalo jejich harantům. To já nedělám. Podjatý lidi by neměli moc rozhodovat, protože by se pak rovnou mohli střílet třeba opilý řidiči, co někomu přejeli třeba babičku, co na přechodu nebyla dost rychlá nebo tak něco.
„Představ si to tak, že jsme s těmahle sadistickýma prznitelama ve válce.“
„Takže tobě by nevadilo prostě zastřelit člověka.“
„O to sice nejde, ale ne… nejspíš by mi to nevadilo, ale tady se podle veřejnýho mínění o člověka ani nejedná. Tak, kurva, nevím, co furt všichni máte.“
„Jde o to…“
„Nech mě kurva domluvit. Přijde mi děsně pokrytecký mluvit o něm jako o nelidský bestii a zacházet s ním, jakoby jeho život měl nějakou cenu. S tím jděte do prdele.“
„Ty seš snad, vole, nacista!“
„Ty seš nacista prosimtě… Říkám, že takovej člověk už nikdy nebude společnosti užitečnej. Jen bude stát děsný peníze držet ho do konce života v nějaký vypolstrovaný cele…“
„A čím seš ty užitečnej?“
„… a je tady riziko!, že se pokusí utéct a zabije třeba nějakýho dozorce, co má kupu parchantů, nebo venku zase kupu harantů zmrzačí, než se povede znovu ho zavřít.“
„Ptám se! Čím seš zrovna ty tak užitečnej?“
„Ničim! Ale nejsem, kurva, nebezpečnej!“
Ve skutečnosti jsem byl nebezpečnej. Byl jsem pro děsná hrozba a těžko říct, kde bych dneska byl, kdyby se pár věcí nezvrtlo a já nakonec nezačal být, dost netradičním způsobem, přece jen taky nějak užitečnej.
Pak už se se mnou moc nehádali a ani moc nebavili. Tohle dělali vždycky. Prostě se urazili.
Začal jsem si všímat teda jí. Nejspíš na někoho čekala a nevypadala, že by se chtěla s někým bavit. Takže jsem si hleděl svýho, ale jen dokud se k ní nenachomýtnul takovej nejspíš zfetovanej idiot a začal do ní srát nějaký naprosto nesmyslný bláboly. Snažila se ho zbavit, ale byl děsně dotěrnej a dokonce na ni začal sahat.
„Ještě jednou na ni sáhneš a šlápnu ti na krk.“
Vždycky se snažím člověku, se kterým to vypadá na rvačku říct něco děsně drsnýho. Někdy se na to potom raděj vyserou. Jednou jsem takle říkal frajerovi před barem, že, když se do mě pustí, po první ráně mu rozmlátím hlavu o schody. Říkal jsem to děsně klidným a rozhodným tónem a zabralo to.
„Vážně?“
A sáhnul na mě. Já nesnáším, když na mě sahají cizí lidi.
Ona neříkala nic. Jen dál seděla a čekala. S odstupem si myslím, že si tyhle situace užívala, což byl dost možná důvod, proč se potom stýkala právě se mnou. Byla divoká a živelná a svět, ve kterým se pohybovala byl děsně uhlazenej a lidi si dávali děsněj pozor, aby se neumazali a když se někdy přece jen usvinili, ona byla ta, kdo to musel uklidit. Já se špinil a bylo mi to fuk.

Dal jsem si šluka.
„Vážně.“
Típnul jsem cígo a vystoupil do uličky a on taky. Stáli jsme proti sobě jak v nějakým westernu. Jen začít tasit. Úplně vidím, jak záběry čím dál tím větších detailů obličeje odpočítávají čas do výstřelu.
Udělal jsem k němu tři rychlý kroky. Ve chvíli, kdy jsem dal svoji levou nohu za jeho levou nohou, jsem ho otevřenou dlaní praštil vší silou do krku. Jak padal k zemi, držel jsem ho levou rukou za krk, skláněl se s ním a napřahoval pravou pěst. Při dopadu jsem mu dal ránu do lícní kosti. Nechtěl jsem mu ublížit. Byl prostě mimo a potřeboval jenom umravnit. Sám jsem to občas potřeboval a byl jsem rád, když někdo nebyl takový hovado, aby mě chtěl poslat rovnou do nemocnice.
Když mě od něj odtrhávali, ještě jsem mu decentně šlápnul na ten krk, aby zůstal ještě chvíli na zemi a došlo mu, že si nedělám prdel.
Cítil jsem se děsně dobře. Tenhle pocit mi celý ty týdny chyběl. Mí noví lidi si, ale nemysleli, že jsem až takovej frajer. Humanisti zasraný. Vsadím se, že kdyby  měli možnost sejmout nějakýho diktátora, vysypou na něj kamion plyšáků, aby se udusil a haranti s vypouklýma bříškama si je pak mohli rozebrat.
Za to slečna vysvětlila vyhazovači, že jsem za nic nemoh, že jsem ho varoval a tak podobně. S lidma to vážně uměla. Použila na něj takový ty klasický provařený finty, jako že mu letmo sáhla na zápěstí, pohodila vlasama, olízla si rty, ale ono je dost těžký těmhle věcem odolat, i když si je uvědomujte.
Odsedli jsme si ke stolu a chtěli si povídat nebo tak něco. Jenže ani jsme nedosedli, přiřítil se k nám frajer. Takovej vyzáblej, ale ne rachatickej. Měl na sobě bundu. S kožíškem! A košili s nějakejma dementníma japonskejma ornamentama! Tohle vážně nesnáším.
„Sereš se, vole, do mý holky?“
„To je tvůj kluk?“
„Ne.“
„Jak, do piči, ne?!  Ty panáky ti platil asi kdo?!“
„Hele, kámo, nechals ji tam a ztratila zájem. Prostě´s to prosral.“
„Co si myslíš ty pičo?!“
„Myslím, že by ses měl sebrat a jít si hodit tu mršinu do šatny, abys vychladnul.“
Bylo jasný, že kvůli tý holce nemůže ani jeden z nás uhnout. Neuhnul bych, ani kdybych tam byl sám, protože to tak jako tak byla záležitost cti.
„Cos to řek ty pičo?“
„Že seš přehřátej z tý bundy, cos sebral nějakýmu vesnickýmu fotbalistovi.„
„Omluv se.“
„Naser si a táhni, nebo udělám mršinu z tebe!“
Nakročil ke mně tak blízko, že jsme si mohli počítat póry na obličeji. Dýchal jsem jen málo a mý žíly vyhnaný dusnem, jako nějaký žížaly po dešti, už jenom stěží snášely nápor srdcem zuřivě hnaný krve napumpovaný adrenalinem.
Dřív jsem občas chodíval darovat plazmu. Nikdy jsem nepochopil, proč se tomu říká dárcovství, když jsou za to prachy. Pro pět set za hodinu čtení si v lehátku s jednou rukou nataženou jsem si ani nic nedělal z toho, že jsem vlastně děvka.
Probíhal tam cyklus. Odběr krve se střídal s jejím vracením, potom co z ní nějak odstředili plazmu. Nakonec se dostávala ještě infuze nějakého roztoku, aby se vyrovnal deficit tý plazmy.
Při každým návratu jsem měl strach, že se mi do žil dostane bublina vzduchu. Bál jsem se, že umřu, ale hlídat hadičku jsem nikdy dlouho nevydržel, abych ji případně mohl vytrhnout z ruky, ještě než by mi do žíly mohla vlítnout ta vražedná bublinka.
Jako malej jsem si myslel, že není možný, aby smrt znamenala i konec vědomí. Nedokázal jsem si představit, že by šlo prostě najednou přestat myslet. Takže jsem si to představoval tak, že vědomí se po smrti přepne na jinýho člověka kdekoliv na světě nebo tak tak něco.
Navíc měl ten roztok pokojovou teplotu a v žilách děsně chladil. Vážně jsem tam každou chvíli musel myslet na smrt. Bylo fajn, když mě občas rozptýlila nějaká fešná sestřička.
Před odběrem bylo děsně důležitý najíst se a pořádně hydratovat. Jenže jednou jsem nestíhal a pil až těsně před tím.
Asi patnáct minut před koncem jsem myslel, že mi exploduje močák. Byly to děsný muka. Nemoh jsem myslet už na nic jinýho, než jak moc se mi chce.
Dohodl jsem se se sestřičkou, že hned jak mi dojede infuze, přijde mě okamžitě odpojit, abych mohl na záchod. Většinou bylo potřeba ještě pár minut po odběru zůstat ležet, jenže na mě bylo evidentní, že bych se moh taky vážně pochcat.
Hned jak mě odpojila, na žílu dala gázu a přelepila to páskou, vyrazil jsem na záchod rychlej, než cigán v inkasní den pro dávky.
Měl jsem pocit dokonalýho smíření, když jsem konečně stál nad pisoárem a jen odevzdaně sledoval, jak se gáza smáčí krví, protože rána v žíle se nemohla stihnout zacelit za tak krátkou dobu.
Byl to až lyrickej moment. Bílej porcelán, bílý kachličky, bílý stěny, já bledej jako ty stěny a k tomu rudnoucí gáza a zurčící proud moči.
Kdybych se až v tu chvíli pokusil gázu pořádně přitisknout, jen bych si usvinil prsty krví.
Jenže tam v baru mi bylo úplně fuk, že si usviním ruce krví. Chtěl jsem si je ušpinit. Už dlouho jsem si nepřišel tak živej jako ten večer. Chtěl jsem krev. Chtěl jsem se přesvědčit, že lidem ještě v žilách protéká, tepe a může prýštit.
„Ty mě balíš? Seš snad buzerant?“
„Co to, kurva, meleš?“
„Říkám, že se ve sprchách plácáte čurákama po prdelích.“
Pokusil se mi dát čelo. S tím jsem počítal. Vždycky se snaží dát čelo, když si k vám takle nakročí, ale já neměl v plánu nechat si znovu zlámat nos. Jestli mě něco dokáže zaručeně nasrat, je to, když mi chce někdo zlomit nos.
Uhnul jsem tak, že mě trefil do lícní kosti.
Chytnul jsem ho za límec a hrnul ho před sebou jak buldozer k vedlejšímu boxu. Podařilo se mi povalit ho na stůl a dát mu pár ran do obličeje. Chtěl jsem mu vážně ublížit, ale máchal kolem sebe rukama, takže to bylo jako snažit se zmlátit někoho ve snu. Mně se nikdy nedaří dát ve snu pořádnou ránu pěstí. Je to tím, že ruce jsou ve spánku ochablý a pod peřinou. V tom snu to pak působí jako dávat rány pod vodou.
Lidi, co seděli v boxu, ho poslušně vyklidili, takže jsem ho strhnul na zem a narval ho mezi stůl a lavici. Několikrát jsem na něj dupnul a nejspíš mu zlámal nějaký žebra. Pak jsem si na něj kleknul a mlátil ho do obličeje. Levou rukou jsem mu musel po každý ráně dát pazoury někam bokem, abych mu moh pořádně natáhnout, takže jsem mu stihnul dát maximálně pět ran, než mě od něj někdo odtrhnul.
Když jsem si stoupnul, viděl jsem jenom bezvládný nohy. Zbytek tý rozsračkovaný mršiny byl schovanej za stolem.
Kdyby mě nechytla za ruku a neodtáhla pryč, nejspíš bych tam stál dál a nechal se zavřít za těžký ublížení na těle. A taky by mi to patřilo. Frajer byl dva týdny na intenzivní péči.
Hnali jsme se k východu, zatím co pozornost všech směřovala na druhý konec baru.
Vzala si ode mě lístek od kabátu a poslala mě, ať na ni počkám venku.
Vyběhnul jsem na ulici, zapálil si cígo a čekal. Byl příjemnej jarní večer. Vzduch ve městě byl děsně svěží a já si užíval každej nádech, ale taky každej šluk.
Rozlítly se dveře a z nich vyběhla ona. Vrazila mi kabát.
„Rychle! Musíme pryč.“
„Tyvole, zkurvený kolektivní sporty.“
Zahodil jsem cígo, vzal ji za ruku a chtěl zdrhnout do nedalekýho podchodu, ale došlo mi, že by nás dohnali.
„Máš pepřák?“
Měl jsem děsnou radost, že se neptala, na co ho chci nebo tak něco, a ve vteřině mi ho podala. Většina lidí to dost často dělá, že na jasnou otázku odpoví naprosto dementní otázkou.
„Potkáme se u taxíku.“
Nedali jsme si v poslední chvíli pusu na rozloučenou nebo tak něco. Prostě jsem jí dal svůj kabát a ona se rozeběhla k parkovišti, co je kousek za podchodem a vždycky tam stojí nějakej taxík.
Asi deset vteřin po tom, co odběhla, se konečně rozrazily dveře a v nich smečka rozběsněnejch fotbalistů připravenejch pomstít svýho spoluhráče.
Proč, kurva, nemoh hrát tennis nebo šachy nebo tak něco!
Jen co první z nich vystrčil hlavu, začal jsem to do nich pálit z toho pepřáku, ale byla jich tam vážně děsná fůra. Snad celej mančaft i s náhradníkama.
Frajeři, co byli pořád vevnitř, postupně vytlačovali ty, co už byli zneškodněný, a ulice se jima pomaličku plnila. Každou chvíli mohlo některýho z těch dementů napadnout, že by si mohl něčím zakrýt oči a zadržet dech. Navíc to vypadalo, že někteří to neschytali naplno a dávali se nebezpečně rychle do cajku.
Přestal jsem je kropit a rozběhnul se k podchodu. Asi sedm metrů za mnou se potáceli asi tři frajeři, co vypadali, že by mě chtěli pronásledovat, ale bylo jasný, že mají dost. Jenže zpoza nich se vynořil jeden borec a sprint mu nedělal problémy.
Utíkal jsem tak rychle, jak jsem mohl. Schody jsem bral snad po deseti. Jenže už v půlce podchodu mi začal docházet dech. Já jsem děsně rychlej, ale s dechem nevydržím ani padesát metrů.
Nejhorší bylo, že jak jsem utíkal, spálil jsem úplně všechnu energii, takže bych nebyl schopnej se po něm ani pořádně ohnat. V žilách jsem měl víc kyseliny mléčný a adrenalinu, než krve.
Ohlídnul jsem se a viděl, že je za mnou nějakejch patnáct metrů a další kus za ním se rojilo ještě pár nejodolnějších frajerů.
Když jsem se podíval zpátky před sebe, viděl jsem, že asi čtyřicet metrů přede mnou, zastavil taxík a otevřely se dveře. Jak já si, kurva, přál, abych byl nekuřák! Zároveň jsem si přál, bych si moh někde v bezpečí dát cígo.
Byl jsem od toho taxíku jen necelejch pět metrů, když mě dohnal. Chytil mě za rameno, já se otočil a napálil to tím pepřákem rovnou mezi nás. Je to děsný svinstvo. Zapackali jsme o sebe a šli k zemi. Neviděl jsem vůbec nic a pálilo to jak svině.  Dusil jsem se. Bylo to jako bych si polil hlavu benzínem a zapálil se.
Slečna, kvůli který to všechno vypuklo, vylítla z taxíku a pomohla mi rychle dovnitř. Ještě se ani nezavřely dveře a taxikář už s náma uháněl pryč. Nejspíš ho už stihnula rychle brífnout.
Cestou jsem se snažil moc nekňučet, ale mezi drsný nadávky se mi občas vtěsnalo něco, co znělo jako nevyvenčenej pes.
Když jsme zastavili, zaplatila taxikáři a pomohla mi z auta. Venku jsem slyšel ze směru, kterým mě vedla, hrát nějakou děsně starou hudbu. Šansony nebo tak něco.
Než abychom jeli k ní nebo se zeptala na moji adresu, vzala mě místo toho na takovou děsně bizarní párty, která se odehrávala v takový starý vile s obrovskou zahradou. Ono se ten incident semlel poměrně brzo. Nebyla snad ani půlnoc, takže vlastně chápu, že nechtěla, aby jí to zabilo načatej večer.
Odvedla mě do pokoje s koupelnou. Pomohla mi vymýt to svinstvo z očí, zapálila mi cígo a nechala mě tam, ať se dám do cajku.
Vstal jsem po asi dvaceti minutách a šel do koupelny. Měl jsem děsně rudý a napuchlý oči. Ze spoda jsem slyšel 80´s disco nebo tak něco.
Sebral jsem z postele kabát a chtěl si ho dát do skříně, ale byla plná. Vyndal jsem z ní ramínko se sakem, sako hodil na zem a pověsil si tam svůj kabát.
Zapálil jsem si další cígo a šel dolů. V obýváku bylo asi pět divnejch lidí a disko koule. Nikdo netančil. Jen tam tak seděli. Na konferenčním stolku před nima byla flaška vína, kterou jsem si vzal. Ty lidi mě ani nezaregistrovali.
Vyšel jsem do rozlehlé zahrady. V rohu byl táborák a uprostřed elektrifikovaná třešeň ověnčená lampiónama, lampičkami a reproduktorama. Na zemi pod ní byly křesla, matrace a starožitnej gramofon, kterej přehrával starý desky.
Zahrada byla plná dredů, divně ostříhaných a nabarvených vlasů a děsně nonkonformního oblečení. Viděl jsem ještě maličko rozmazaně, takže celej ten výjev působil děsně psychedelicky. Každej jakoby řval, že právě on je děsněj umělec a že jeho outfit a vizáž jsou důkazem jeho výjimečnosti. Každej se chtěl tak moc nějakým způsobem vyčlenit z davu, až společně vytvořili dav novej, kde jejich individuální výstřednost už nebyla nic víc než obyčejná uniforma.
Namířil jsem si to ke stromu, utrhnul si hrst třešní a sednul si do křesla. Vedle v křesle seděla ta slečna a na matracích byli nějací dva kluci a vedli děsně dementní diskusi o tom, co bylo na počátku vesmíru.
„Já si myslím, že ještě před tím, než vybouchnul vesmír… jakože na úplným začátku, než ještě vůbec něco bylo… bylo bílo.“
„No jasně. Jako když máš prázdný plátno, než na něj něco namaluješ!“
Na to jsem se prostě musel napít. Napila se i ona.
„Vždycky to tak je… než něco začne existovat, než se něco vytvoří, než něco přivedeš k životu.“
„Jako třeba semeno? To je taky bílý.“ Nedalo mi to. Tohle jsem prostě musel říct.
Podívali se na mě, jakože jsem nejspíš úplně vylízanej a pokračovali. Aspoň, že slečna se shovívavě pousmála.
„Hele, dyť to přece dává smysl! Vesmír je vesměs černej a vesmír je to, co existuje.“
„Přesně…  Černá je absolutní bytí a bílá absolutní začátek všeho.“
„To by klidně mohlo fungovat jako nějakej fyzikální zákon.“
Ty lidi museli být sjetý něčím vážně hustým. Vypadalo to, že jsou na sebe snad nějak napojený, protože se v těch šílenostech neskutečně doplňovali. Na druhou stranu to mohli mít už nacvičený, jakože takle filozofovali vždycky, když se zkalili.
„Když je bílá až moc intenzivní, tak přece zraňuje oči, tak že nemůžeš skoro myslet, a musíš mrkat. A v tý tmě, kdy máš zavřený oči, aby si odpočinuly…“
„… vznikají vesmíry!“
„Přesně!“
„Paralelní vesmíry, který tvoří každej z nás, každým mrknutím.“
„A v těch vesmírech jsme bozi.“
„Představ si to! Nekonečný množství paralelních vesmírů, ve kterejch seš ty bůh!“
„To je mazec, ty vole. Každou vteřinu na světě mrknou miliardy lidí!“
„A každej takovej svět má svý vlastní fyzikální zákony podle toho, jak se zrovna cítíš.“
Já na ně nevěřícně mrkal tak, že kdyby to byla pravda, musel bych jenom za tu chvíli sám stvořit asi miliardu vesmírů, ve kterých by jediným fyzikálním zákonem bylo šílenství a jejich obyvatelé byli vyjevený blázni.
Dojedl jsem třešně a podělil se s nima taky o svoji teorii o vesmíru.
„Když jsem byl malej, představoval jsem si náš svět jako žaludek prasete.“
„Cože?“
„Tak hele. Dává to smysl. Tvar žaludku je přibližně sférickej stejně jako tvar Země.“
„A?“
„A jako malej jsem si třeba tohle vůbec neuvědomoval… Že ani Země ani žaludek nejsou ideální koule, ale teď, když to vím, to stejně pořád sedí. Něco na tom musí být.“
„Ty máš dost, vole! Tak ty máš vážně dost!“ A začali se mi smát.
„No ne, vážně! Nekecám. Vzpomínám si, že výpravy za ten žaludek… jakože něco jako kosmický lety… vždycky směřovaly v protisměru trávicího traktu. Nikdy do prdele.“
Oba se mi smáli a říkali, že jsem úplnej magor.
„Hele počkej! Teď to teprve přijde! Já si to prase, který pro mě bylo nám známej vesmír, vždycky představoval na černým pozadí!“
„Ty vole to si děláš prdel! To je moc!“
„Nedělám a dneska si kladu fůru fundamentálních filozofickejch otázek: Kde se na tom černým pozadí to prase vzalo? Kdo tam dal to černý pozadí? A proč je právě černý. I když to poslední jste mi dneska vysvětlili. Jenže pak je tady to, že jestli je to prase na černým pozadí a nemá, co žrát, bude konec světa až chcípne. A jediná naděje je, že to černý pozadí je závěs, co tam dali nějací emzáci nebo tak něco. Nějaký vyšší bytosti, víšco, a ty ho krmí. Jenže, co když ho vykrmujou na porážku? Co když zabijačka bude konec světa? Ale taky to může být tak, že to prase čeká za nějakou černou oponou v nějakým pandimenziálním kabaretu a je děsně populární. Víšjak… Nevíš, čím se můžou takový vyšší bytosti bavit!“
Tím můj výklad skončil. Kluci měli celej večer, nad čím přemýšlet, ale nevěřím, že by to mohlo nějak významně otřást jejich pojetím všehomíra.
Vstala a vzala mě za ruku.
„Pojďme k ohni. Ti mají dost.“
„Znáš je?“
„Ne. Víš, že seš zvláštní?“
„To se ti jenom zdá, kotě.“
„Nejdřív kecáš o trestu smrti a pak málem zabiješ dva lidi…“
„Ty´s to poslouchala?“
„Jo.“
„Heh. No a… Proč´s mě z tama vůbec odvedla?“
Neodpověděla, protože jsme zatím došli k ohni. Postávala tam hromada lidí, který tam měli hromadu starejch knížek, ze kterejch vytrhávali stránky a házeli je do ohně. Byl to výjev jak z Fahrenheita. Prolistoval jsem si pár těch knížek, ale nebylo to nic zajímavýho. Většinou to byly samý starý slovníky nebo obskurní příručky k docela divnejm činnostem jako dekorování hrobů okrasnejma keřama a tak podobně.
Dopil jsem flašku a šel se porozhlídnout po domě, kde by se dalo ještě co vypít. Nějak jsem neměl chuť tam postávat a dívat se, jak zuřivě rvou stránky těch knížek a s nějakou zvrácenou radostí je hází ohně. I když to byli hovadiny, přišlo mi jich líto.
Šla se mnou. Našli jsme nějaký další víno a zašili se do toho pokoje, kde mě před tím nechala, abych se dal do kupy.
Nejdřív jsme si chvíli povídali, o sobě a tak, než jsme se na sebe vrhli.
Když jsem se vzbudil, už tam nebyla. Nijak mě to nemrzelo. Kdybych se vzbudil první já, taky bych se nejspíš potichu vytratil.
Vstal jsem, ze skříně si vzal kabát a šel dolů. Když jsem procházel obývákem a viděl tam tu disco kouli, přepadla mě děsná touha vzít si ji. Najednou jsem měl pocit, že jsem vždycky takovou chtěl, že ji potřebuju.
V obýváku sice bylo pár lidí, ale byli úplně mrtvý. Přistavil jsem si židli, sebral kouli, hodil přes ni kabát a vystřelil odtamtud.
Venku jsem si zavolal taxíka, a když jsem si vytahoval z krabičky cígo, našel jsem tam papírek s telefonním číslem.