Špatný konec

"Už ne!" zní ještě pořád hlavou. Jak to myslela? Sedím na posteli a přemítám si v hlavě poslední dvě hodiny, během kterých se mi zhroutil svět. Moje holka... teda teď už bývalá holka... mi před chvílí dala kopačky. Nechápu to! Já ji tak miloval a ona mi s naprostým klidem řekne: "Promiň, už mě to s tebou nebaví. Už ne!" Hlava mi to nebere... úplně mi třeští a křičí do ticha mého pokoje její jméno.... "Kláro!!!" Proč? Copak jsme si nerozuměli? No, dobře tys měla ráda jahodovou a já čokoládovou zmrzlinu, ale to není důvod k rozchodu. Nezvládám to. Moje myšlenky se kroutí k jednomu bodu. Žiletka.... probleskne mi hlavou. Stojí mi to za to? Nevím. Nevím, jestli mi stojí za to žít. Mám to skončit? Dát si druhou šanci. Dát druhou šanci trápení jménem láska? Chci to vůbec ještě někdy zažít? Ty krásné okamžiky prožité s Klárou jako by se mi vymazaly z paměti a zůstaly jen ty špatné. Ty, které mě nutí vzít do ruky žiletku a skoncovat s tím. Jdu k oknu. Hledám odpovědi v zimní krajině. Mlčí. Na obloze přelétají kachny. Stromy se krčí ve větru. Odcházím do koupelny a ze stolku vytahuju sadu žiletek. Tenké ostré plátky kovu mne chladí v ruce. Když už mám problém, nechci je dělat i ostatním, proto se i se svým novým spojencem - žiletkou - odebírám ven, abych tu neudělal nepořádek. Napadá mě jediné místo. Řeka. Chodili jsme tam s Klárkou. Vodili se za ruce, hladil jsem jí po vlasech.... ale to je teď už minulost. Jdu pomalým krokem a přemýšlím. Nikdo tu není. Nikdo, kdo by se mi moje rozhodnutí pokoušel vymluvit. Nikde ani živáčka. V hlavě mi to šrotuje. Nechávám se unášet myšlenkami. Nevím, jestli to zvládnu. Už slyším hukot splavu, ke kterému mířím. Potkávám sousedku. "Dobrý den, paní Houšková," jen se otočí a usměje. "Ahoj Dane, kam jdeš?" její otázka mě zarazí. Chvilku zapřemýšlím, jestli jí to mám říct, ale už je mi to jedno. "K řece." Prozradím ve zkratce a pokračuju v cestě za jistým koncem. "Tak ahoj," slyším ještě její hlas za zády. Nevnímám. Míjím pár. Drží se za ruce a povídají si. Mezi mraky se ke mně dere slunce. Chladné zimní slunce. Neutěšilo mě, i když jsem to teď tak moc potřeboval. Sedl jsem si na lavičku u řeky. Tady nemůžu. Pokračoval jsem směrem k mostu. Tam snad budu mít klid. Žiletka už je horká od toho, jak ji třímám v ruce. Stále ji otáčím, ale z kapsy jsem ji za tu dobu ještě nevytáhl. K mostu už je to jenom kousek. Někdo tam sedí. Sakra. To tu není ani tolik místa, aby se tu člověk mohl v klidu zabít? Přijde mi to od těch lidí, co se v téhle zimě choulí pod mostem, sobecké. Znovu si sedám na lavičku. "Klára," zní mi v hlavě. Pořád si to nedokážu dát dohromady. Já a ona už nejsme my. Ne! To je ale špatně. Je krutá. Už odešli. Huh... tak a je to tady. Zvedám se a mířím pod most. Sedám si na kameny. Z kapsy vytahuju žiletku. Ano, už bude konec. Vyhrnuju si rukáv. Nahé zápěstí mě studí. Pokládám na něj teplou žiletku. Jeden pohyb a je po všem... Už!
.
.
.
Otvírám oči... jak je to možné. Velká bílá plocha nade mnou. Slyším hlas. Počkat, já ho znám. "Mami?" chci říct, ale hlas se mi zasekne v krku. "Dane!" vykřikne s takovou vervou, že mě až poleká. "Mami..." podaří se mi nakonec vyslovit. "Cos to proboha udělal?" Pak následuje vlna výčitek. Proč? To slovo zaznívá tak často. Jak jí to mám ale vysvětlit. Chci ji obejmout. Je mi to tak líto. Zápěstí mě pálí. Připomíná mi ty okamžiky...