Prosím, zabij mě něžně...

Jak jsi mi to mohl udělat?! Slyšíš?! Nenávidím tě! Nesnáším tě! Miluji...

Jedno slovo a má moc popřít všechna ta ostatní...

Proč jsi to udělal? Proč mě chceš trápit? Nechápu tě a jen jedno slovo zní mi neustále myslí... Proč?!

Neodpovídáš... Nevíš, nebo mi to nechceš říct? To pro tebe už nic neznamenám? Chtěla bych to umět stejně jako ty... Jednoduše tě vymazat ze svého života. Zapomenout tvou tvář. Tvou vůni. Tebe...

Byl jsi pro mě vším a teď nemám nic... Proč láska tolik bolí? Proč ji lidé hledají? Proč jim nestačí to, co už mají? Proč to nestačilo tobě? Proč...

Tolik otázek a žádné odpovědi... Řekneš promiň a tím to hasne. Pro tebe...

Vzpomínám na všechny společně prožité chvíle. Rozdírám čerstvé rány a libuji si v tom. Je tak krásné se litovat. Dodává to jakousi zvrácenou útěchu... Ještě mám sebe, ačkoli... Jeden kus mě chybí. Nabídla jsem ti ho na dlani, bez řečí, bez velkých nároků, s láskou...

Proč jsi mi ho vyrval? To už jsem ti nebyla dost dobrá? Nehodna tvé lásky? Proč jsi mi vzal to, pro co jsem žila, pro co jsem se probouzela, s čím jsem usínala? Proč jsi odešel?

Odpověz! To už ti nestojím ani za pár slov?! Prosím... Řekni proč, ať už mám konečně pokoj! Odpověz, abych našla svůj klid, abych to mohla nadobro pohřbít v sobě, ale... Ať to moc nebolí... Prosím... Řekni, žes... žes mě měl rád... Prosím, zabij mě něžně...