Série o vlaku, 2.

Přišla sem a tys už čekal. Sedla sem si na zem čekárny, k Tobě. A čekala taky. Ten vlak byl legenda. Vždycky tam byl, ale já o něm slyšela poprvé tu noc. Byl legenda jen pro nás? Věděli o něm ostatní? Ty to nevíš, nejspíš…. Já taky ne…

Seděli sme a čekali, já a Ty. Oba… Všude bylo ticho, hvězdy nesvítily, bylo zataženo a tak se ani sníh netřpytil. Byla to noc, ve který nikdo nečeká na nic. Ve který možná jdou poutníci za svým cílem a tuší, že je příliš daleko na to, aby se mohli těšit. Můžou se jen zastavit, pohlédnout na nebe námořnický modrý, vzdychnout nad cestou, kterou mají před sebou (a bude to pravděpodobně ten nejhlasitější zvuk, který je možný v tuhle noc slyšet), a jít dál. Nic jiného je tuhle noc nečeká.

My ale čekáme vlak. Čekáme dlouho. Ale tohle čekání má smysl, není hrozný, není utrpením. Patří k tomu. Možná, že je dokonce příjemný…

Pak se v dálce rozezní závora na přejezdu, červeně bliká. A na druhý straně se z lesa vynoří světlo. Vlak projede kousek od nás, vypadá vzdáleně a pak zmizí……..

A já si nepamatuju ty básně, nevím, kdo je četli, ani kdo je napsal, jestli to byl někdo ve vlaku, nebo vlak sám.  Ale vím, že sem ho slyšela………………...