Oheň lásky

Seděla ve svém pokoji. Všude bylo takové nesnesitelné ticho. Začala jí stékat slza po tváři. Je tak sama. Ještě se nenašel kluk, který by ji miloval. Platonických lásek tu bylo tolik, ale žádná ji nemilovala.

Autobus uháněl krajinou a ona se zamyšleně dívala z okénka. Bylo horké letní ráno a měla na sobě jenom krátké šaty. Autobus prudce zastavil. Všichni zvědavě koukali z oken, co se děje. „Asi nějaká havárka,“ říkal kdosi vepředu. Autobus se dal znovu pomalu do pohybu. Viděla ho. Stál u nabouraného auta a vyprošťoval z něj zaklíněnou ženu. Byl nádherný a jakoby z něj vyzařoval pocit bezpečí, naděje a dobrosrdečnosti. Jediné, co ji zaráželo, bylo to, že měl v tom vedru na sobě plášť. Byla to ale láska na první pohled, alespoň z její strany. Vstala a doběhla k řidiči autobusu. „Zastavte, zastavte,“ řekla zadýchaným hlasem. Řidič se na ni díval vyděšeně, ale přesto jí otevřel. Autobus odjel. Zůstala chvíli stát na okraji silnice, ale pak k němu došla. Ženu už měl skoro vyproštěnou, když z dáli uslyšela sirény. Položila mu ruku na rameno. „Chceš, abych ti nějak pomohla,“ tiše se zeptala. „Ano, můžeš mi pomoct. Tady ji chytni a zatáhni,“ řekl a o otřel si pot z čela. Společnými silami ji vytáhli, zrovna v té chvíli, kdy dojela záchranná služba. Ženu si převzali a oba si vyčerpaně sedli na obrubník. Záchranka odjela. Bohužel je nemohli vzít s sebou, protože v sanitce už nebylo místo.

„To bylo štěstí, že jsi tu byl a vytáhl jsi ji. Jsme na dálnici a ty tu nemáš žádné auto.“
„Nebudeš tomu věřit, ale ukradli mi ho.“ Podívala se na něj ustaraným pohledem.
„Nepůjdeme už? Do města to není zas tak daleko,“ řekl povzbudivým hlasem.
„Dobře,“ řekla. Udělala by v tu chvíli pro něj cokoliv. Byl tak hezký a hrozně ji přitahovalo, jak byl zpocený.
Vydali se na šestikilometrovou cestu. Celou dobu si vyprávěli o všem možném a když došli do města, věděli o sobě téměř všechno. Hodně se spolu nasmáli. Měla pocit, jako kdyby se znali odjakživa. Ještě se nechtěli rozloučit, tak si zašli do nedalekého parku. Posadili se na lavičku a jejich hovor byl stále tišší a kratší. Dívali se dlouze do očí a pak to přišlo. Byl to ten nejsladší polibek. „Miluju tě,“ řekl. Tohle jí vyrazilo dech. Slyšela to poprvé ve svém životě. Slzy štěstí jí stékaly po tváři. „Víš, já už tě sleduju delší dobu. Dávám na tebe pozor,“ řekl a sklopil zrak k zemi. Vzala jeho tvář do dlaní a usmála se na něj. Znovu se dlouze políbili.

Nikdy neubíhal čas tak rychle. Najednou seděli v objetí v parku potmě. Musela už jít, ale on ji nechtěl pustit. „Ne vážně, já musím domů. Uvidíme se zítra ano?“ povzbudivě se na něj usmála. Úsměv jí oplatil. Ruku v ruce došli až k jejímu domu. „Víš, že to byl můj nejkrásnější den v životě? Děkuji ti za něj. Jsem hrozně ráda, že jsem tě našla,“ pošeptala mu do ucha. „Nemáš zač, lásko, takových dnů ještě bude,“ políbil ji na rozloučenou. Jejich propletené ruce se od sebe pomalu odloučily a on odešel vstříc noci.

V noci, když zalehla do postele, stále na něj myslela, dokud s úsměvem na rtech neusnula. Už nic nevnímala. Nevnímala opilou partu, která hlasitě zpívala, když procházela kolem jejich domu. Byla v krajině snů, když zapálili láhev a vhodili ji do sklepa. Nevnímala, když jejich dům vzplál ohněm.
Nikdo nepřežil.

„Prooooč pane, prooooooooooč? Proč se to muselo stát. Proč jsi mi to neřekl dopředu? Proč jsi to dopustil. Už ti nemohu věřit. Zklamal jsi mě,“ zakřičel zoufale. Schoulil se do klubíčka a plakal. Plakal několik hodin. Pak vstal. Přešel k nočnímu stolku a vzal z něj nůžky. Sundal si svůj plášť, ze kterého vykoukla ukrytá křídla. Vzhlédl ke stropu a o za okamžik už nebyla na svém místě. Ležela na podlaze. Bílá křídla jako sníh. Postel věčnosti, pro jednoho padlého anděla.