Arn Dresko IV. Poslední okamžiky před večerem

 

Po dvou skleničkách toho portskýho na lačno jsem si začal pouštět písničky.  Byl jsem najednou v děsně povznesený náladě a přešel mě i hlad. Měl chuť jenom pít a kouřit.

Poslouchal jsem takovej indie psychedelickej rock.  Děsně rád objevuju nový zajímavý kapely. Vždycky mě děsně mrzí, když se jim nepodaří prorazit, protože prostě nejsou dost mainstreamový. Já když si mám nějakou kapelu oblíbit, musí se mi líbit celý album, protože si myslím, že v tom celku teprve vynikne nějaká ta tvůrčí vize. Mám rád, když cítím, že se mi ten interpret snaží něco říct. Mám dojem, že dřív to měli skvělý kapely snazší. Lidi si víc vážili dobrý hudby. Dneska je děsně málo lidí, který mají rádi nějakou kapelu, ale každej má rád nějaký singly, ale jenom na jedno léto, než budou nějaký nový. Ono je to dneska skoro sebevražda dělat něco vážně dobrýho, co má nějakou hloubku.

Venku bylo vážně děsně krásně. Tak krásně, že bych i smogu věřil, že je jenom autama zvířená rosa. Seděl jsem v okně a kouřil a pil.

Já ani nejsem schopnej poslouchat rádio, protože každou chvíli tam kvílí nějaká pipina o tom, jak má, nemá nebo chce kluka. Je mi z toho na zvracení. Na druhou stranu taky nemám rád takový ty děsně alternativní zhovadilosti, který se skoro nedají poslouchat a lidi je poslouchají jenom, proto, že chtějí dát najevo, že jsou lepší nebo tak něco.

Vím, že mám šílený sklony k negativismu, ale přitom jsem ve skutečnosti až naivní romantickej optimista. Každopádně to ráno jsem měl výbornou náladu. Zkazila mi ji až prázdná flaška.

Kdybych měl pořád co, pít zůstal bych klidně celej den doma a zpíjel se, dokud bych neodpadnul. Ne že bych byl alkoholik, ale někdy to prostě sedne.

Musel jsem si obstarat zásoby. Oblíknul jsem se a vzal si nějakou hotovost ze sejfu, kterej jsem si koupil, jako jednu z prvních věcí, když jsem se nastěhoval.  Měl takovej klasickej kombinační číselník. Nechtěl jsem na klíč, protože bych ho dost možná ztratil, a navíc trezory s číselníkem vypadají děsně stylově. Měl jsem ho jen tak ve skříni.

Ve výtahu mi došla zpráva. Chtěla po mně, abych ji večer doprovodil na nějakej raut. To mírně kolidovalo s mým plánem prostě se doma zlít do bezvědomí, ale souhlasil jsem. Občas jsem s ní takle někam šel, když potřebovala pánskej doprovod. Byl to od ní do jistý míry celkem hazard brát mě na tyhle pracovní akce, ale myslím, že to dělala schválně kvůli vzrušení. Nikdy nevěděla, jestli se nezliju a nepozvracím nějakýho jejího klienta nebo se neporvu s jejím šéfem. Ne že bych byl notorickej potížista, ale to riziko tam vždycky bylo. Samozřejmě jsem se snažil být, co nejšarmantnější a nedělat ostudu. Některý ty lidi mě vlastně měli i rádi.

Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že jít tam, mělo být rozhodnutí s až osudovýma důsledkama.

Vyšel jsem z baráku, zapálil si a vydal se pěšinkou mírně vyšlapanou napříč travnatou plochou před barákem, přestože tam byla na stojanu, ze starých lyží sbitých k sobě, cedule s nápisem vyzývajícím k nešlapání zeleného. Svým způsobem mě to uráželo. Co mi má nějakej domovník nebo kdo diktovat kudy mám a kudy nemám chodit!

Byl přece tak krásnej den a já byl nalitej a měl děsnou chuť projít se tou načechranou trávou. Je jasný, že šlo o zkratku, ale ten den jsem se vážně chtěl projít po tý pěšině a cítit pod nohama trávu. Takových pěšin a trávníků už se moc v tomhle předlážděným městě nevidí a lidi čím dál víc dusí ta přibývající betonová zástavba. Většina jich už nejspíš kompletně ztratila dotyk s přírodou. Jsou okleštěný o veškerý pudy a instinkty, neschopný jednat v souladu s vlastní přirozeností. Dyť když se v nějaký opičí tlupě objeví podrazák, co jí škodí, dostane pořádně přes držku nebo ho rovnou zabijou a je, kurva, dobře. To je evolučně adaptivní a ne si nechat srát do ksichtu.

Já jsem snad vážně tak trochu nacista. Dyť mě dokonce serou matky, co si nechaj haranta, o kterým předem s jistotou vědí, že bude naprostej kripl, a pak chtěj pořád nějaký peníze na péči. Ať jdou do hazlu! Neměli si to nechávat, když věděli, že na to nebudou mít. Na druhou stranu proti těm děsně našlapanejm autistů zase třeba nemám vůbec nic, ale jak to neudrží slinu v puse, tak se to nemělo, podle mě, raděj narodit.

Když jsem se blížil k zastávce sputila z ničeho nic zkouška sirém. Město naplnilo vřískání reproduktorů, který rezonovalo konstrukcema baráků po celým městě tak silně, že jsem měl dojem, že mi to každou chvíli rozdrolí lebku.

Měl jsem z toho tak silně apokalyptickej pocit, že bych věřil, že jsem právě kouřil svý poslední cígo. Dokouřil jsem ho s tím, že snad ještě stihnu zajet do města pro nějakej alkohol, než bude po všem.

Cestou MHD ale sirény ztichli a bylo zase dobře. Žádnej armageddon se ještě nekonal.

V OCčku jsem procházel regály s vínem a přemýšlel, který bych si dal. Až mi padlo do oka kilo krabicovýho vína za pár korun. Připomnělo mi to starý dobrý časy, kdy jsem spával po příkopách, když to bylo domů daleko nebo už nezbyly síly.

Ta krabice jde v pohodě otevřít zubama, ale není to nic příjemnýho. Od toho vykousnutého ústí se totiž odžužlávájí s každým napitím cáry tý krabice.

I když je jasný, že jestli to má v sobě vůbec nějaký víno, je ho stopový množství, vzal jsem si ho.

Cestou na pokladnu jsem u regálu s mraženým masem potkal culícího se haranta. Seděl na nákupním vozíku a culil se a ve chvíli, kdy jsem ho míjel si ještě, ten hajzlík, zavýsknul. Měl jsem děsnou chuť vzít nějakou flákotu a dát mu ji na hraní, ale prošel jsem kolem něj.

Jenže mi to nedalo, rychle jsem se vrátil k regálu s chlazeným masem, roztrhal obal, vrazil ten krvavej flák tomu děcku a zmizel v uličce mezi mrazákama a z druhý strany sledoval, co ten malej dělá. Čekal jsem, že tím začne mlátit do vozíku nebo tak něco, ale ten blbec to jenom požužlal a pustil na zem.

Byl jsem zklamanej a dál mě to nezajímalo, tak jsem šel rychle k pokladnám, abych moh, co nejdřív doplnit hladinu.

Venku jsem zamířil k podchodu na druhý straně parkoviště. Tam jsem si sednul na patník a nostalgicky se zakousnul do odchlípnutýho rožku krabice.

Dal jsem si pořádnýho loka.

Ta toxická sračka se mi v žaludku jenom vytočila a společně s tím výborným portským zamířily zase vzhůru. Já měl vždycky docela slabej žaludek. To mám po mámě. Ta se nikdy nemohla pořádně opít, aby potom nestrávila noc u mísy. Ona stejně nikdy tak jako tak moc nepila a neměla ráda, když někdo pil, takže ji to nějak neomezovalo. To jen po rodinnejch oslavách takle trpívala, protože se obětovala a připíjela. Já na druhou stranu byl statečnej a trénoval a tužil se. Máma z toho radost neměla ani maličko. Když mě viděla poprvé opilýho, neřekla nic, ale v očích měla děsivě zklamanej výraz. Ona se mi od malička snažila vštípit, že pití a kouření je špatný. Kouření jsem se vyhýbal mnohem dýl než alkoholu. Ten je taky mnohem míň stigmatizovanej. Kouřit jsem začal až po maturitě a nikdy jí to nepřiznal. Vždycky se všem chválila tím, že nekouřím. Myslím, že to byla jediná věc, kvůli který na mě mohla být tak nějak pyšná a já jí to nechtěl brát, přestože jsem se vždycky cítil, jako bych z vlastní mámy dělal naivního idiota a styděl jsem se za sebe. Ona to nejspíš tak jako tak tušila. Jen se neptala a nepátrala po tom a žila si v týhle iluzi, než si přiznat, že její jediný dítě je pro ni vlastně jenom obrovský zklámání; že selhala.

Dřív jsem pil krabičáky ve velkým a nic mi to nedělalo. Nejspíš jsem odvyknul a zhýčkal se všema těma lepšíma vínama.

Zbytek jsem hodil do křoví a šel si koupit něco k jídlu. Řek jsem si, že to bylo třeba znamení, že bude lepší odpočinout si a dát se na ten raut do cajku.