Takhle to skončit nemělo...

Nebuď slaboch!! Sakra slyšíš?! Jsi odporná nicka! Nikdy jsi nic nezvládla, jedinou opravdu důležitou věc jsi ve svým podělaným životě nedotáhla do konce a teď se ani nedokážeš zabít? To je smutný. Ne je to ubohý!! Jsi celá ubohá!!!..... Tohle všechno jí kolovalo v myšlenkách. Seděla ve svém pokoji, schoulená v rohu a slzy jí stékaly po tvářích. Srdce jí bušilo ohromnou rychlostí a měla vztek! Na sebe, na svoje povrchní kamarádky i na svou milující rodinu. No jistě, její rodiče nadevše milovali svou kariéru, své peníze, auta, dům a svůj bezchybný život… Ale Matěj ji miloval opravdu. Říkal jí to často, dokonce i ve chvílích, kdy se na něj nemohla ani podívat. Děsil ji pohled na kluka na kapačkách. Byl tak strašně slabý, tak bezbranný a jí to ničilo. Poznali se před rokem na jedné oslavě. Věděla, že ho nikdy nebude milovat tolik jako on ji, ale stejně s ním zůstávala. Nikdo jiný neměl zájem, tak co… A teď se cítila tak vinná! Když zemřel, nebyla u něho a vlastně byla ráda. Ale potom se za to začala nenávidět. Chtěla se vším skončit….

Sváděla vnitřní boj s pudem sebezáchovy, ale i ten už se pomalu vzdával. Plánovala si to tak dlouho… Vybrat den, kdy bude sama doma a bude mít dostatek času na uskutečnění svého plánu, nebylo tak těžké. A způsob? Matčina domácí lékárnička v sobě skrývala tolik takzvaných léků, že by to stačilo na zabití nejméně tří lidí. To nebude problém. Ale jistota je jistota. V tátově toaletní skříňce našla balíček žiletek. K čemu mu sakra jsou? V životě se jimi neholil…

Napouštěla vanu horkou vodou a na rtech se jí mihl úsměv. Představa, že se to chystá skoncovat s použitím věcí svých rodičů, jí najednou přišla tak ironická. Snad jí to přinášelo i jakési uspokojení. Ničili jí celý život, tak teď své dílo dokončí.

Dlaní setřela orosené zrcadlo a dívala se na svůj odraz. Rozmazaný make-up od slz, vlasy rozcuchané… Kdyby ji tak viděla matka! Vynadala by jí… Ani by ji nenapadlo se zeptat, proč brečí. Nechápala by jen, jak může být tak neupravená. Cítila, jak se jí dělá špatně, ten pocit byl čím dál silnější. Sotva doběhla na záchod. Nervy pracovaly, ale teď už byla opravdu rozhodnutá. Tohle jsou poslední chvíle jejího života. Kdysi četla v nějakém dívčím románu, že řezné rány bolí v horké vodě méně. To se uvidí. Spolykala hrst prášků a ve spodním prádle si pomalu lehala do napuštěné vany. Už necítila nic. Byla jako robot – bez výrazu, bez emocí.

Jak by to měla udělat? Jeden rychlý řez nebo pomalu a hluboko? Zkusila, jaký je to pocit, lehce se škrábla žiletkou na zápěstí. Skutečně nic necítila, a to posílilo její odhodlání. Roztřesenou rukou, ve které svírala ten tenoučký kousek kovu, se pomalu řezala do levého zápěstí. Voda okolo ruky se zabarvila do ruda a ona se vyděsila. Bolelo to!! Nečekala, že to bude až tak bolet… Možná někde udělala chybu.. blbý romány!!!! Ale couvnout nechtěla. Ležela ve vaně a čekala. A najednou si na něco vzpomněla. Ten DOPIS!!! Psala ho už před několika týdny a schovala ho mezi knížky. Chtěla, aby rodiče věděli, proč se rozhodla tohle udělat. Ve své nabubřelosti by je ani nenapadlo, že by mohli nést snad jen část viny. Jenže takhle ho nikdy nenajdou!! Musí ho vyndat… Chtěla vstát, ale byla slabá. Sebrala všechny své síly a vzepřela se na rukách!! Bolest byla neskutečná. Do očí jí vyhrkly slzy. Zápěstí krvácelo čím dál víc… Nedokázala to, už nešlo vstát.
Při dalším pokusu se jí smekla noha a ona skončila s hlavou pod vodou. Prášky už asi začaly účinkovat. Přestala ovládat své tělo. Bolest už necítila, ale nemohla se dostat nad hladinu. TAKHLE NE!!!!! Takhle to nemělo skončit!! Vzpomněla si na jeden článek v časopise, který před lety četla. Psali tam pořadí nejhorších možných smrtí. Mezi prvními bylo utonutí. Vždycky se toho bála. A teď tu ležela ve vaně, oči otevřené do rudě zakalené vody a nemohla dýchat. Konec se blížil. V hlavě se jí nepromítal život, ale jediná myšlenka: že v životě nic nezvládla, ani se nedokázala zabít tak, jak si naplánovala…