Zapomenutý dárek

OTEC / říjen 1978

Byla to doba rozhádaných nafounkaců, srp se marně pokoušel kosit star – ty hvězdy byly prostě všude – na vlajkách, na Broadwayi, na vojenských přilbách, na nebi... Lidé dýchali touhou po hvězdách, byli hlavou o mříže a v zemi lva ti co nesouhlasili a poslouchali Velvety. Remek si to frčel v Sojuzu do vesmíru a Josef ve svém žigulíku po mokré silnici, kde šlapky oficiálně neexistovaly – spěchal ukrojit si taky kousíček toho normalizačního štěstí.
Na auto si našetřil už v osmnácti, z vydřených hodin na stavbě a nesčetných melouchů. Splnil si sen, ale stejně věděl, že mu vůně lesa, tlejícího listí a mokrých hub bude přes každodenní hutný pach malty vždycky chybět. Myslivcem se nestal jenom proto, že by musel vstoupit do strany, aspoň tím celý život přesvědčoval sebe i okolí. Na vedlejším sedadle zírala Jarka přes zamlžené okénko do ticha deštivého večera. Byla stále tak zvláštně důstojná ve své nemluvnosti, ale jakoby zranitelná. Věděl, co s ní dokáže udělat alkohol – zábava až do záchvatů hysterie. Proto ji chtěl teď. Potřeboval vědět, že to s ním myslí vážně - nechtěl být jen nutným lékem na bolest minulosti, lékem co se dá pozřít pouze v opilosti.
Zastavil na odpočívadle. Auto ztichlo, slyšet byl jen déšť bubnující do střechy a kapoty jeho benzínové radosti. Pohlédl na Jarku, věděl, že souhlasí. Naučil se jí rozumět, ikdyž mlčela, což bylo dobré znamení. Počínal si nemotorně při sklápění sedaček i pokusech něžně a vášnivě zbavit Jarku alespoň těch kusů oblečení, které bránili milostnému aktu. Snad příliš lačně toužil po jejím těle, přes rok se ženou nespal. Nejistota pohybů i šeptaných slov u člověka, který poznal lásku už ve třinácti letech, zarážela i jeho samotného. Neuvědomoval si, že je způsobena nadřazeností, kterou v osobě jeho budoucí manželky našel. Měla ráda divadlo a snad i knížky a vlastně zůstala vdovou po inženýrovi, se kterým žila v Praze. Co když ho bude mít vždy jen za vesnického vidláka, dělnický výpočet průměru, první pomoc s výchovou prvního dítěte... Nesmysl. Chtěla druhé dítě, povídali si o tom. Měla by to být dcerka a jmenovat se Vendulka. První skutečné pouto, které nás spojí – napadlo ho, když se v ní rozpohyboval...

MATKA / říjen 1978

Za seznámení s Josefem byla sestře opravdu vděčná. Objevil se v pravou chvíli – dvouletá dcerka Iva byla často nemocná, lékaři tvrdili, že důsledkem podvýživy. Tomu nevěřila – ani nemohla, jako zdravotní sestra pracující v porodnici, dávala svému dítěti tu nejlepší péči. Ivuška byla její jediná naděje a síla, jak se vypořádat s neštěstím dnů minulých. Josef ji vezl z ozdravovny, kam své dítě na doporučení lékařů jen nerada umístila. Sledovala barevné šmouhy míjejících světel, nesnášela čelní pohled z auta. Její první veliká láska, manžel a otec Ivy jí ještě před pár měsíci dopřál šílenou jízdu v protisměru po vysočanské třídě. Nikdy nezapomene na ohlušující řev klaksonů, rozmazané nenávistné pohledy světel aut se vzkazem, já budu tvoje smrt. Nemohla tušit, že její sen o šťastném manželství a rodině nadobro přetrhne manželova duševní choroba, která posléze ukončí i jeho život. Milovala ho.
Pomáhala Josefovi při svlékání a přemýšlela o budoucnosti. Jeho upravený knír, načesaná patka i silonový svetr Jarku uklidňoval. Ano, dobrodružství si užila dost a dost. Teď potřebuje klid, jistotu a oporu při starosti o dceru. V autě bylo najednou příliš málo místa – při milostných manévrech se lehce dotkla rukojeti řadící páky. Vzrušilo ji to. Na ňadrech začala vnímat, jak nezvykle drsné jsou Josefovy ruce vzhledem k jeho mládí. Je pracovitý. To je dobře. Budu ho milovat. Toužebně vydechla obláček posledního kafe.
Jejich spojení možná na dálku požehnal i nově zvolený papež Jan Pavel II., který by jistě nesouhlasil se sexem před svatbou ani se skutečností, že oba pokřtění nevejdou ve svazek manželský v kostele a určitě by si nepřál, aby Jarka větší část jejich vztahu Josefa podváděla – snad kvůli jeho vášni k alkoholu, snad protože jí to dobrodružství přece jen začalo chybět. Takže mu spíše požehnali svým řevem songů z čerstvě vydané desky punkoví The Clash.

DÍTĚ / leden 2012

Tak to vidíš táto, možná že kdybys tenkrát před mým početím nemyslel na Vendulku, která ještě přijít neměla, nebyl bych tak přecitlivělý a neseděl teď při tvých narozeninách vedle na gauči se slzama v očích – při pohledu na chlebíčky, na otřepanýho Vinetua a opuštěnýho chlapa po dvou infarktech, chlapa co žije s pomyšlením, že miloval. Jsme si tak podobní, ikdyž já nikdy v garáži nespravoval motorku, kterou bys mi asi koupil, kdybych chtěl, ale radši se válel v knížkách a zajímal o věci, kterým nerozumíš. Nechávám tě zase v přihrádce šuplíkovýho kvádru – v místě, kde jsem louskal Dostojevskýho a Sartra stejně jako ty ořechy na koláč. Venku kluci hrajou panelákovej hokej, taky jsem si to prožil. Koupils mi kdysi k Vánocům hokejku a zapomněl ji schovanou v prachu za skříní, takže jsem s ní vyrazil na asfalt až někdy v únoru. Zapaluju cigaretu, snad abych jednou já dojel na infarkt. To město je nějak podivně prázdný. Připadám si zapomenutý a práší se na mě.