Neviditelný

16. Lucinil, 3E892

     Vypravily jsme se se Selidah do říše Elfů, Elfie. Selidah si myslela, že by nám mohli pomoci najít jejího muže. Nebyly jsme daleko od Severních hor, když si Seli „prý“ něčeho všimla. Říkala jsem jí, že je to jen záblesk vody z jezera Rized, ale nechtěla mi věřit. Svlékla se, skočila do vody a plavala k malému ostrůvku uprostřed jezera.

     Nijak jsem netoužila po tom, abych ji doprovázela do studené vody. Rozhodla jsem se tedy počkat u koní. Zanedlouho jsem ale zaslechla za sebou křupnout větvičku. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když se podobné rupnutí ozvalo blíže, znejistěla jsem. Pomalu, abych případného nepřítele nevyplašila, jsem vsunula ruku do sedlového vaku mého koně a vytáhla Moradinovu sekeru.

Hned nato jsem zaslechla další křupnutí. Už bylo skoro za mnou. Rychle jsem se otočila se sekerou připravenou k úderu, ale nikoho jsem nespatřila. Zamračila jsem se, protože jsem si byla jistá, že se za mnou někdo plíží. Náhle mě ale cosi odhodilo o kus dál. Stále jsem však neviděla ani fň. Zvedla jsem se ze země a pokusila se dojít pro Moradinovu sekeru, když mě to něco popadlo pod krkem. Sýpavým hlasem jsem se zeptala, kdo to je a co chce, ale asi to se mnou mluvit nechtělo. Jen mě to dál dusilo. Kopla jsem do míst, kde jsem předpokládala nohy onoho něčeho, ale nic se nestalo. Zkusila jsem rukama odtrhnout tlak z mého krku, ale to něco mělo větší sílu než já.

     Najednou se něco stalo. Pomyslela jsem na to, že kdybych měla svou sekeru, tak bych tomu uťala hlavu, ať je to kde chce, když mi najednou vletěla zbraň do rukou. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala z toho překvapení, a to dalo neviditelnému dost času mě pustit. Ohnala jsem se kolem sebe sekerou, ale nepocítila jsem, že by zbraň něco zasáhla. Zato mě do zad něco udeřilo. Bolestí i překvapením jsem upadla. Vtom mi byla Moradinova sekera znovu vytržena z rukou.

     Zkusila jsem na ni znovu pomyslet, ale tentokrát se nic nestalo. Mrštně jsem vyskočila na nohy a mydlila kolem sebe rukama, ve snaze zasáhnout neviditelnou potvoru. Marně. Najednou mi znovu do ruky skočila sekera. Podivila jsem se ještě více, protože jsem na to ani nepomyslela. Švihla jsem s ní – žádný účinek. Vtom do mě zezadu něco narazilo. Reflexivně jsem se otočila a sekla zbraní. Ozvalo se táhlé zakvičení a přede mnou zablikaly obrysy nějaké postavy. Sekla jsem znovu do místa, kde se tvor zjevil a odpovědí mi byl další skřek. Tentokrát se už objevilo stvoření celé a neblikalo. Padlo na zem a zůstalo ležet.

     Zkusmo jsem do toho kopla, ale už se to nepohnulo. Najednou jsem ucítila strašný smrad. Podívala jsem se na čepel a okamžitě ji odhodila. Nemohla jsem uvěřit svým očím – čepel Moradinovy sekery něco úplně požíralo a stoupal z toho slabý modrý kouř. Zanedlouho zbyly na místě odhozené zbraně jen zčernalé obrysy.

     Stočila jsem svůj pohled znovu k tvorovi. Měl čtyři dlouhé zahnuté končetiny na malém těle. Jeho hlava byla vůči velikosti těla však velká. Dominovali jí velké černé oči. Když jsem se však podívala pozorněji, neušlo mi, že mu za jednoduchým páskem visí krátký meč. S trochou odporu jsem vydolovala zbraň z netvorova držení. Byl to celkem obyčejný krátký meč s kovovým jílcem. Zkusmo jsem s ní švihla a pocítila, jak dobře je zbraň vyvážená. Tu si vezmu!

Pojmenovala jsem ji Neviditelný, na památku boje s tím něčím, co se mi podařilo zabít.