MYSTÉRIUM LÁSKY: XXI. ZDAŘILÝ ZÁMĚR

Ačkoli jsem měla velmi neklidnou noc, o to bylo ráno mnohem příjemnější. Vzbudilo ve mně nesmírnou sílu, pokořit svůj strach a s novou nadějí se vydat opět na cestu, k sídlu Lorda Richarda.
Mezitím co jsem se plahočila lesem, zároveň jsem přemýšlela nad tím, co udělám, až se dostanu, kam potřebuji. Napadaly mě hrůzostrašné myšlenky a mezi nimi se sem tam mihla světlá vzpomínka na Williama.
S každým dalším krokem mi ubíhal drahocenný čas, který jsem nutně potřebovala k tomu, abych se co nejdříve dostala ke svému muži. Přičemž jsem vypozorovala, že se mě zmocňuje čím dál tím větší rozhořčení, které se postupně stupňovalo. A co je nejhorší nemohla jsem se zbavit vize, že všude kam jsem se podívala, jsem viděla krev, a v ní bezvládné tělo Williama. Dokonce jsem měla až tak nechutné představy, že mě z toho šel mráz po zádech. Načež jsem vždycky zrychlila už tak zběsilé tempo, abych se v co možná nejkratší době dostala do cíle. Byla jsem jako smyslů zbavená, naprosto šílená.
Když už jsem tak, tak popadala dech a ubývalo mi sil, konečně jsem se ocitla před hlavní branou sídla Jeho Veličenstva. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že jsem se samým blahem rozplakala. Však hned vzápětí jsem si rychlým pohybem své dlaně setřela všechny slzy, které mi stékaly po tváři a z posledních možných sil jsem zabušila na onu bránu. A pak jsem mocným hlasem křikla: „Otevřete hlavní bránu, a to hned!!!“
Sotva jsem tak učinila, bez jediného slova se mě chopili stráže a vlekli mě k samotnému Lordu Richardovi, což jsem zjistila hned vzápětí. A jelikož jsem byla vysílená, nezmohla jsem se ani na odpor. Pak mě jeden ze strážců předhodil až k nohám Jeho Veličenstva se slovy: Můj pane, tahle opovážlivá ženská se dožadovala svým křikem k otevření hlavní brány, máme ji zavřít do žaláře?! Na to si mě Lord Richard prohlédl a k jednomu ze strážců pravil: Hlupáku! Copak jsi dočista přišel o zrak, anebo nepoznáš Lady Victorii?! Hned jak jeho Veličenstvo domluvilo, překvapený strážce se začal kajícně omlouvat a už, už se mě chystal zvednout ze země, když v tom ho zarazil sám Lord Richard a pomohl mi vstát. Okamžitě jsem ho od sebe odstrčila a vyhrkla jsem ze sebe: Kde je William?! Na to mi Jeho Veličenstvo odvětilo: Ne tak zhurta, má paní. Všeho do času, nejprve si odpočiňte. Předpokládám, že jste velmi unavená, je to tak?! Když domluvil, s křikem jsem se na něj vrhla jako krvežíznivá bestie. „Zaveďte mne k mému muži, hned! Jinak se neznám.“
Mezitím co jsem ho povalila, drtila mu zápěstí a vší silou, kterou jsem v sobě znovu objevila, tlačila jsem jeho obličej k zemi. Stráž samým strachem raději běžela pro posilu. A k mému překvapení zachoval Lord Richard chladnou hlavu a klidným hlasem ke mně pravil: Victorie, jen žádné hlouposti, upokojte se, zavedu Vás k Williamovi, ano?! K tomu jsem dodala: Dobře, ale nezkoušejte na mne žádné podrazy, jinak Vám opravdu ublížím! A věřte, že by to bolelo, hodně bolelo! LR: Rozumím, tak tedy následujte mne, prosím.
Přesto, že jsem mu nevěřila ani slovo a měla se na pozoru, i tak jsem ho následovala. Došli jsme až do sklepení. Doposud jsem šla v šlépějích Jeho Veličenstva, takže jsem okolním věcem nevěnovala, až tak velkou pozornost. Přičemž už u vchodu byl cítit nesnesitelný zápach tlejícího masa a bůhví čeho ještě. A do toho všeho chlad a nepříjemný pocit, že je příliš pozdě. Na to se Lord Richard chopil louče a svižně se vydal k místu, kde drželi pod zámkem mého muže. Sotva tak učinil, rozběhla jsem za ním. Před vraty do žaláře ubezpečil žalářníka, že je vše v pořádku a dožadoval se vstupu. Hned nás pustil dovnitř.
Když jsme vešli do nehezky vyhlížející kopky, v níž Jeho Veličenstvo věznilo Williama. Oba jsme se nestačili divit, po mém muži nebylo ani památky. V tu danou chvíli chtěl Lord Richard svolat stráže, ale ve stejném okamžiku ho bacil William přes zátylek a Jeho Veličenstvo se odporoučelo k zemi. Ač jsem byla vystrašená k smrti a překvapená zároveň, přesto jsem padla svému muži do náruče. Nedočkavě mě k sobě přivinul a políbil mě do vlasů. Bez jediného slova jsme na malou chvíli takhle zůstali stát.
Pak William prolomil ticho, které nás doposud obklopovalo a šeptem mi sdělil co má v plánu. Bez řečí jsem se ihned dala do práce. Hbitě jsem svlékla dosud bezvědomého Lorda Richarda a posléze ho oblékla do Williamových věcí, které si stejně rychle vysvlékl. Pro jistotu jsme ho i svázali a umlčeli jeho ústa, aby případně nemohl volat o pomoc. Udělali jsme to ve velice krátkém čase, abychom se mohli bez problému dostat ven ze sklepení. Jen co jsme se dostali až k žalářníkovi, můj muž změněným hlasem pravil: Vše je v pořádku, zamkněte ho opět na sedm západů. Načež se obrátil ke mně a dodal: Má paní, následujte mne. William byl tak přesvědčivý, že jsem vůbec nevycházela z údivu.
Došli jsme až do pokoje Jeho Veličenstva a tam jsme se opět šeptem domluvili, že po setmění se v naprosté tichosti vyplížíme z hradu.
Potom dal můj muž rozkaz, že po zbytek dne nechce být rušen, ale i tak jsme se měli na pozoru, přeci jenom nás mohl kdokoli prokouknout.
Večer tu byl, co by smet, a to byla naše jediná příležitost, jak se nepozorovaně dostat z hradu, což se nám naštěstí povedlo.
Jakmile jsme se oba ocitli venku, spadl mi kámen ze srdce, poněvadž jsem věděla, že náš záměr se zdařil.