Duch a něco navíc

Přál bych jí, aby to viděla.
Tmavé hnědé vlasy pod ramena, divoké, učesané jako z šedesátých let. Ta dívka seděla na lavičce sama. Posunula si své vínové brýle a dál se zadívala někam pryč. Její zorničky na nic nezaostřovaly, byly nehybné a klidné. Lokty se opírala o svoje kolena a jednou nohou podupávala v pomalém rytmu. Klap. Klap. Občas sklonila hlavu a schoulila se do svých paží. Nevypadala klidně. Byla smutná.
Když jsem zahlédl první slzy, zmocnila se mě lítost, ale neměl jsem sílu tam jít. Možná ji obejmout.
Neměl jsem sílu...protože tam byl on. Také seděl na lavičce, respektive na opěradle lavičky. Nohy měl položené vedle ní. Držel jí oběma rukama za ramena, hladil jí po vlasech. Z těch pár desítek metrů jsem si mohl všimnout, jak k ní mluví, ale slova jsem neslyšel. Ale k čemu to? Ona ho neviděla. Neslyšela. Nemohla cítit jeho přítomnost, protože pro ni byl nenávratně pryč.
Její plné rty se chvěly a z očí jí tekly proudy slz. Chlapec vedle ní byl už zoufalý. Sedl si přímo k ní a jednou paží jí celou objal. Jak vypadal? Sám jsem kluk, nemůžu posuzovat vzhled jiného kluka, ale myslím, že byl normální.
Pár kroků jsem se přiblížil k tomu smutnému zátiší. Najednou dívka přestala plakat. Neobtěžovala se setřít slzy ze svých tvářích. Oči rozmazané, ale krásné. To ty slzy. Jako když na zašedlý sníh zasvítí slunce a on se začne třpytit. I její oči byly takové. Chlapec ustal v utěšování a pozoroval její další pohyb. Ona se jen opřela o lavičku a dala si nohu přes nohu. Hluboce vzdechla. On jí položil dlaň na tu její a potom jsem uslyšel ty slova. "Já jsem tady."
Slova neslyšela, ale možná to cítila. Možná cítila jeho přítomnost. A možná ne. Ale vstala, podívala se na šedou oblohu a já viděl, že se dívá jinak. S nadějí. Osušila si oči, upravila kabát a pomalým krokem se vydala směrem ke mě. Když mě míjela...usmála se.
Moc bych jí přál, aby to viděla.

A potom jsem se otočil. A šel za ní.