Tma

"Hej žiletko, tak kolikrát jsi se stihla přes výkend pořezat? Jak je možné, že jsi se ještě nezabila?" Pokřikovali na Rachel spolužáci. Dívka jen mlčky seděla ve své lavici, její už tak bledá pleť byla v kombinaci s černým koženým oblečením a tmavými stíny, rtěnkou a řasenkou ještě bledší, než normálně. Tmavé kruhy pod očima dávali najevo, že už několik dní nespala.

Nespala, protože si jí i ve snech spolužáci dobírali kvůli tomu, že se občas pořezala. Dělala to pokaždé, když by se měla rozbrečet. Nikdy nebrečela, to si raději způsobila bolest, ale jen na to, aby necítila bolest, kterou jí způsobovali spolužáci. Bála se každého dne, kdy se měla posadit do školní lavice a být celých šest, v úterý osm, vyučovacích hodin v blízkosti ostatních.

Než stihli spolužáci vymyslet ještě nějaké pokřiky na Rachel, zazvonilo a ona si s ulehčením oddechla. Hodiny zvládala bez problémů, prospala je a bylo jí jedno, že se jí rapidně zhoršil prospěch. Bylo jí jedno, že ze samých jedniček, které měla v prváku má nyní ve třeťáku čtyřky a pětky. Bylo jí jedno úplně všechno. Nebála se, že by na to její mamka přišla, poslední dobou se domů vracela jen na noc a brzy ráno opět spěchala do práce. Pracovala jako asistentka jednoho podnikatele. Už déle jak měsíc s ní nepromluvila ani slovo. Otec s nimi nebydlel, takže se Rachel neměla komu svěřit. Byla na všechno sama.

Poslední hodinu musela profesorka odejít z hodiny dřív, ale studenti museli zůstat na svých místech. Rachel se ze všeho nejvíc snažila nedat najevo, že ještě stále sedí ve své lavici, ale ostatní jí odmítli dát pokoj. "Žiletko, ty kurvo jedna upírská, miluješ pohled na krev co? Ty emařská svině, jdi se podřezat, tady tě nikdo nechce. Ani tvá vlastní matka tě nechce vidět, proto je co nejvíc v práci. Stydí se za tebe! Nesnáší tě! Bez tebe by jí bylo lépe!" Křičeli na ní jeden přes druhého. Rachel málem vhrkly slzy do očí. ,Je to pravda? Opravdu mě maminka nesnáší? Opravdu se za mě stydí? Je to vechno vůbec možné?, přemýšlela dívka a se zazvoněním vyběhla ze třídy.

Dům je jako vždy prázdný. Je tu sama. Rychle běží do koupelny a bere do ruky žiletku. ,Pokud jsem opravdu ta špatná já, tak proč bych nemohla pro maminku udělat něco dobrého?, pomyslí si a pomalu nechává projít ostří žiletky do kůže, nejprve jen trošku a pozoruje krev, jak vytéká z rány. Tu krásnou rudou hustou krev, která byla už skoro rok její nejlepší kamarádkou. Z očí jí začínají téci slzy, zaryje žiletku hlouběji a pak ještě hlouběji. Pomalu jí opouští všechna starost, před očima má tmu, necítí nic jiného než chlad. Je konec. Z posledních sil zašeptá: "Pro tebe maminko."