Agragův plamenný společník

19. Lucinil, 3E892

     Zhruba ve třech čtvrtinách cesty do Elfie jsme narazily na stopy nějaké osoby, která se zjevně potulovala krajinou bezcílně. Ihned mi vytanulo na mysli, jak Elerus tvrdil, že Am může být zmatený a rozhodla jsem se ty stopy sledovat. Delisha mě ochotně následovala a brzy jsme došly ve stopování k malému háji nedaleko jezera Rized. Chtěly jsme se osvěžit chladnou vodou z místní studánky.

Ale sotva jsme ponořily ruce do vody, odnikud se zjevil ohromný ork a jeho tři kumpáni. Hrdelním hlasem nám Obecnou řečí tvrdili, že teď jsme jejich zajatci a že jim máme dát své zbraně. Podívala jsem se na Delishu a sledovala, že má v očích stejný nevěřící pohled jako já.

Pomalu jsem se zvedla z kleku, taktéž i Delisha. Ork se zamračil a tasil ohromný meč, který mi trochu připomínal Vězně nekromantů. Usmála jsem se a rychle tasila Čepel Nocturny. Ork se začal chraplavě smát. Nechápala jsem jeho reakci. Pronesl něco jako „gruag“ a najednou čepel meče ožila hučícími plameny. Jeho tři kumpáni tasili své sekery.

Ork ke mně přidusal a naše zbraně se srazily. Najednou jsem pochopila, proč se prve smál. Z jeho zbraně odskočily místo jisker drobné plamínky, které se uchytily na mé vestě. Odrazila jsem další úder a zařvala na Delishu, ať mi jde na pomoc, hned poté jsem vestu ze sebe shodila. Ale ta měla vlastních starostí dost. Mě napadl šéf, ale na mladou bojovnici se snesly rány všech tří pobočníků. Tak tak vykrývala údery a držela si nepřátele od těla. Měla co dělat, aby se jí ani jeden nedostal za záda.

Nemohla jsem jí teď pomoct. Ork do mě bušil svým ohromným mečem hlava nehlava a já si začala dělat starosti s jeho sílou. Pomalu mi začaly ruce umdlévat pod tvrdými údery. Najednou jsem vycítila svou šanci. Kopla jsem orka do kolene a proběhla pod jeho mečem. Nečekal můj únik a zahulákal nějakou nadávku. Poté z něj vypadlo, že je Agrag a že mu neuteču. To už jsem ale byla u trojice útočníků, kteří ohrožovali Delishu. Mě si zatím, díkybohu, nevšimli. To až když jsem jednomu z nich uťala hlavu. Druzí dva se rychle otočili, čímž dali šanci Delishe zmobilizovat síly a připravit dalšího z nich o hlavičku. Tu se ale přihnal orkský šéf a pokusil se totéž udělat mě. Ač jsem se bleskurychle skrčila, jeho meč mě málem skalpoval. Co ale neudělal meč, o to se postaral oheň. Mé vlasy zachvátily plameny a najednou byl všude strašný smrad. Dokonce i orkové pokrčili své nosy. Využila jsem té chvíle, utekla o kus dál a uhasila hořící hlavu hlínou, které tu bylo dost. Bohužel, značná část mých vlasů vzala za své.

Ork se zase začal smát a to mě silně nakrklo. Mé síly se v mžiku zregenerovaly nastoupivší zlostí a já se na něj vrhla. Zmrznul mu úsměv, když zpozoroval ženu s ďábelským šklebem ve tváři, jak se k němu řítí. Mému úderu nastavil svůj meč, ale i tak byl můj úder úspěšný. Vykryl ho příliš nahoře a já ho kopla do rozkroku. Ork vytřeštil oči bolestí. Protočila jsem svou zbraň nad hlavou a vedla další úder na jeho hlavu. I ten vykryl, ale zadržovanou bolestí se mu podlomila kolena a upadl. Svůj pád však dost nešikovně zastavit svou zbraní, což mu bylo osudné. Jakmile se čepel meče ponořila do země, uťala jsem té zrůdě její odpornou zelenou kebuli.

Zpozorovala jsem, že Delisha už má taky po práci – její nepřítel ležel na zemi s probodeným břichem – a po delší chvíli jsem se narovnala. Zkontrolovala jsem, co zbylo z mých rezavých vlasů a s hrůzou zjistila, že téměř nic. Podívala jsem se na Deli, jak těžce oddechuje a musela jsem uznat, že tenhle boj byl oříšek pro nás obě. Pak jsem stočila pohled k meči a vytáhla ho ze země. Zkusila jsem říct to něco, co použil Agrag, ale gruag to nebyl. Nakonec se mi podařilo meč zapálit. To slovo bylo „grhak“, tedy „společnost“.

Tak jsem si do své sbírky přidala další magickou zbraň, ač jsem přišla o své vlasy a vestu.