Rozpolcená

        Mám nakročeno k tomu, že se ze mne stane blázen.

         Proč bych jinak seděla na téhle studené podlaze? Proč bych měla přitažené nohy pod bradou? Proč bych vzlykala a klepala se něčím, co nevím jestli je strach, bezmoc, nebo jen prostá a chaotická směs pocitů, které nikdy nemůžu pochopit. Ani já, ani nikdo jiný. A to je právě ta nejděsivější představa. Jsem sama. Úplně sama. I když je kolem mne celý svět plný lidí, nikdo ke mně nepronikne. Ale já potřebuji toho, co mne zachrání. Prince na koni, který překoná všechny nástrahy a vytáhne mne z věže izolující mne od všeho a všech. Věz zmaru. Z komnaty temna, chladna a prázdna. V rohu se choulím už dlouho. Nejspíš tu ale nejsem dost dlouho na to, abych si zvykla. Ne, tyhle zdi mi nikdy nebudou blízké. A vždy se budu svíjet s rukama na uších, když zaslechnu ta slova. Je to snad výsměch? Ti, co chodí kolem mé věže, ruku v ruce a zamávající mi s úsměvy na rtech?

         O máme se skvěle, díky za optání. Jsme jako jedna duše ve dvou tělech.

         Snažím se tvářit mile. Přát jim to. Ale ve hloubi své duše jim závidím. Nejspíš je má duše už ztracená. Bez druhé půlky, která by ji mohla vylepšit. Určená k věčnému zatracení. Třeba to je můj trest za jiný život, kdy jsem provedla nějaké hrozné věci. Jestli ano, tak si to zasloužím, ale jinak nevidím důvod. Proč já? Proč tohle? A kdy konečně dostanu svou odpověď?

         Strop je zvláštně popraskaný. Připomíná mi to mou duši, nebo spíše to, jak si ji představuji já. Je to něco, co se trhá, protože cosi zevnitř chce ven. A až to praskne? To já nevím, ale bude to nejspíš horší než pár slz v prázdné místnosti, několik kroků od party lidí, která se směje tak hlasitě, že je slyším až sem. Říkají, že jsou mí přátelé, ale nikdo z nich si nevšiml, že trpím. Netuší, jak moc trpím už jen tím, že jsem. Ano, tím že jsem. Jsem. Já sama. Opět jsem u toho.

         Zavrtím hlavou. Hloupé, moc hloupé myšlenky. Kam vedou? Nejspíš nikam, je to pořád dokola. Skončím u toho, že jsem sama. Není lék, není naděje, ale vždy jsou slzy. Co dělám špatně? Ostatní se baví. Já se mezitím užírám tím, co jsem udělala, neudělala, co mám, nemám. Nechávám se stravovat tou touhou mít klid. Klid v duši, mysli. Netvářit se jen spokojeně, ale i být spokojená. S někým. S tou druhou půlkou, která mne podrží, které nebudu muset vysvětlovat, kdo jsem a jak se cítím. Protože by to prostě druhá půlka věděla.

         Ale může vůbec někdo takový být? Znát mne a přesto mne milovat? Kdo by chtěl být s bláznem jako já!

         Opřu se hlavou o zeď temenem. Proč jsem otočila hlavu k těm dveřím? Jsou zamčené. Sama jsem je zamkla. Chci, aby mne někdo utěšil, ale zamkla jsem se. Nedávám smysl. Takže má druhá půlka by podle mne nejspíš měla být telepat a ještě umět otevírat zamčené dveře. Skvělé. Za chvilku z něj udělám supermana.

         Nádech.

         A pak má přijít výdech.

         Ale ten vzduch krátce podržím, už jen pro ten pocit, že dokážu na chvilku něco ovládnout. Postavit se proti něčemu. I když vím, že nemůžu vyhrát. Ne, příroda vždycky vyhraje. Jsem jen loutka postavená na jeviště, aniž bych znala svou roli. Jsem tragický hrdina, který tu je, aby lidem ukázal, že oni to nejhorší neznají? Nebo jsem tu jen vedlejší role, o které se nikdo nezajímá. Jsem tu jako komparsista na pozadí filmu o lásce lidí?

         Láska.

         Láska.

         Láska.

         Proč si nepřišla pro mne?! Chci své růžové brýle, žádné starosti a nechat se jí konejšit až do své smrti. To toho chci tolik?

         Mě to nikdy nemůže potkat, nejsem princezna, abych měla románky, po kterých mé srdce bude bušit o sto procent rychleji.       

         Otáčím klíčem a jdu zpět mezi ně. Smějí se, povídají si a zdají se být naprosto spokojení s tím kým jsou. Možná by mi stačilo vědět, kým jsem já. To zní dost filosoficky. Se s. Protože filosofové neradi z. Je to symbol zla. Nad tímhle se vždy musím ušklíbnout a zavrtět hlavou. Škoda, že mezi ně nepatřím, třeba bych na to našla otázku a v klidu dožila se deseti kočkami ve svém domě.

         „Víš, že tě nikdo nenutí je jíst? Neškleb se tak na ty brambůrky!“

         Zamrkám.

         Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala jíst brambůrky. Jsem nadaná v ignorování světa kolem, jak tak koukám.

         Drkne do mě loktem.

         „Aspoň jednou se usměj, pro mě!“

         Podívám se na něj. Chce úsměv. Jistě. Jak je libo. Nasadím úsměv. Evidentně mu to stačí a nepřestává se usmívat. A teď řekne něco ve smyslu díky, jsem rád, že ses pro mě tak obětovala.            

         „Jsem ti vděčný za tvou oběť! Hned mám lepší den.“

         Najednou si něco uvědomím. Drží mou ruku. Je to jen přátelské gesto? Vidí, že mi není hej? Nebo tím chce říct, chci s tebou být v dobrém i zlém? V čtení gest jiných lidí jsem nikdy nebyla dobrá.

         Ale jeho ruka příjemně hřeje tu mou.

         „Jo, jsem trpitelka, už si na to budu muset zvyknout...“

         Pousměji se.

         Budu si muset zvyknout. Ale ta ruka příjemně hřeje.

         Možná. Ale jen opravdu možná.

         Nádech - výdech.

         Je to jako kotva, která drží loď na místě. Hřeje, drží a snaží se pomoc. Měla bych to ocenit. Usmívat se a čerpat síly z toho, že se snaží. I když věž je moc velká a příliš vzdálená. Přejíždí mi palce po hřbetu ruky.

         Měla bych se taky snažit.

         Usměji se.