Znovu nalezená 22. kapitola

Tři roky se nedělo nic neobvyklého. Pokud ovšem nepočítám růst a vývoj Jasona a Emmy. Oba dva podědili moje schopnosti a jako navrch i tu Jasperovu. A opravdu je velmi bavilo vysílat k nám vlny emocí. A jejich otce zase bavilo jim to oplácet. Takže se z našeho domu permanentně ozýval neovladatelný smích. Prostě šťastná rodinka.
Všechny hodně překvapily věštecké sny Emmy. Nejdřív je ukazovala jen mě, ale později o nich věděl i Jasper. Jen o těch pěkných, ty zlé jsem viděla jen já. Vesměs to bylo o vlkodlacích a mě. Nikdy se tam neobjevil nikdo jiný z rodiny, snad kromě Damiena, ale jen okrajově. Všechny ty bestie se chovaly jako vycvičené, a ne ze všech soubojů jsem vyšla vítězně. Přišlo mi to, jako by mě malá chtěla varovat. Když jsem v těch snech později našla návaznost došlo mi to. Ukazovala mi to, před čím mě varoval David. Tohle se stane, a navrch mi ukazovala jak na mě budou útočit. Tak jsme s Damienem trénovali.
„Mami?“ ozvalo se z kuchyně. Vždycky, když jsem tohle oslovení uslyšela, zahřálo mě to.
„Copak?“ nakoukla jsem dovnitř už připravená na další trénink.
„Můžu se dívat?“ zeptala se Emma. Co jsem ji měla odpovědět? Že ne? Vždycky si zálibně prohlížela moje zbraně a bavilo ji sledovat, jak se s Damienem kočkujeme. Ale nechtěla jsem pro ni život, který jsem vedla donedávna. Plný krve a zabíjení. Jenže, umět se bránit taky nebylo na škodu.
To Jason byl spíš po Jasperovi. Šachy se naučil hrát mnohem rychleji a hlavně o hodně líp než já. A spolu se strejdou Emmettem blbli u videoher a všichni tři se sázeli, jako o život. I Emma bláznila u playstationu, ale víc než auta ji bavily bojové hry. Stejně jako mě.
„Můžeš,“ povzdechla jsem si, „ale až po jídle,“ dodala jsem vzápětí a sledovala jak rychle v ní snídaně mizí.
„Tak pojď, ty moje malá Xeno,“ mrkla jsem na ni a počkala, až mě chytne za ruku. Nejdřív však našpulila rtíky a odsekla mi, že není malá. Pravda, i když jim byly tři roky, oba vypadali na devět.
„Šach mat,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Jason zase Jaspera porazil.
„Lásko, nějak ses zhoršil, nezdá se ti?“ řekla jsem Jazzovi škodolibě. Karamelové oči se na mě zašklebily, ty pomněnkově modré se usmály.
„Šikulka,“ pochválila jsem Jasona a pohladila ho po blonďatých vlasech. V mysli se mi vybavil obrázek Jaspera v jeho věku. Jako vejce vejci.
„Chceš se jít taky dívat?“ zeptala jsem se ho, i když jsem předem znala odpověď. Tohle ho nebavilo. Záporně zakroutil hlavou.
„Zahraješ si pak se mnou šachy?“ zeptal se pro změnu on. Nepamatuju si, že bych ho někdy porazila.
„Když mi slíbíš, že mě hned nerozneseš na kopytech,“ souhlasila jsem a sledovala, jak se mu rozzářila očka.
„Slibuju, a budu ti i radit,“ vyhrkl rychle a usmál se na mě. Tenhle úsměv bude jednou lámat dívčí srdce. Mrkla jsem na něj a vydala se spolu s Emmou do tréninkové haly. Esmé nám ji nechala postavit hned potom, co jsme s Damienem přestěhovali k nim. A taky musela nechat rozšířit garáž.
„A, dneska budeme mít publikum,“ usmál se Damien, když nás obě uviděl. Zašklebila jsem se na něj a vysadila Emmu na jednu z menších skříní na zbraně. Zamčenou, samozřejmě.
„Tak co to bude dneska?“ dotázala se mě, zatímco jsme si vybírali meče.
„No co by, porvem se jak psi,“ odvětila jsem nevzrušeně a sáhla po kataně. A po menším zvažování ji vyměnila za saie. Jsou kratší a dva, takže mám pohyblivé obě ruce nezávisle na sobě.
„Už zase?“ zeptal se mě Dami při pohledu na dva tenké nože v mých rukou. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a postavila se doprostřed haly. Napodobil mě a zaujal obrannou pozici. Už to nebyl můj bráška. Teď to byl další nepřítel, co se mě snažil zabít. A podle toho jsem se chovala. Na povrch jsem vypustila své instinkty. Už jsem si to mohla dovolit, Damien se hodně zlepšil a konečně pochopil, že nesmí brát ohled na to, kdo proti němu stojí. Techniku jsem ho učila já, takže jsem proti sobě měla víc než rovnocenného soupeře. Ten boj podle toho i vypadal. Střídavě jsme útočili a bránili se. A rozhodně jsme nehráli podle pravidel. Když jsme skončili, ran jsme měli oba víc než dost. A Emma rozzářená očka. V duchu jsem si povzdechla. Holt je stejná jako já no.
Usmála jsem se na ni a postavila ji zpátky na zem.
„Naučíš mě to někdy?“ položila mi otázku, ze které mě zamrazilo. Hodila jsem zoufalý pohled na Damiena, ale ani on mi nedokázal poradit.
„Jednou, až budeš velká,“ odpověděla jsem ji neurčitě, ale nestačilo ji to.
„Až se vrátíš z toho škaredého boje?“ ujišťovala se s očima navrh. To už jsem hlasitě polkla a zastavila se na místě.
„Jak o tom víš?“ zeptala jsem se ji přiškrceným hlasem a přidřepla si k ní.
„Však víš, zdává se mi o tom. Došlo mi to, když jsem v tom vašem tréninku poznala výpady těch zlých lidí. Vy se na ně chystáte,“ dodala smutným hláskem. A sakra. Čekalo mě vysvětlování.
„Víš, maminka a strejda mají ještě jednu rodinu. Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o dědečkovi Davidovi?“ zeptala jsem se jí. Posadila jsem se na jednu velkou žíněnku a vzala si malou na klín.
„Jo, to byl ten, co tě zachránil. Ale už není,“ odpověděla a zavrtala mi hlavu pod bradu. Damien si sedl k nám.
„Když jste se s Jasonem narodili, tak mě vzal na malou chvilku tam nahoru, aby mě mohl varovat. Prozradil mi, že se blíží velké nebezpečí, které ohrožuje naši Organizaci. Tu druhou rodinu. No, a já mu slíbila, že udělám všechno proto, aby se nikomu nic nestalo. A tak se s Damienem chystáme, abychom byli připravení, až to bude potřeba,“ vysvětlila jsem ji to a podívala se na ni.
„A co bráška, táta a já?“ chtěla ještě vědět. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech.
„Když nikomu tady nic neřekneš, tak se vám nic nestane. To byla další Davidova rada. Mimochodem, tohle máš od něj,“ prozradila jsem jí a ukázala na její řetízek. Vykuleně se na mě podívala a stiskla malé E na krku.
„VY DVA NIKAM NEPOJEDETE!“ zaburácel halou Jasperův hlas. Nadskočili jsme všichni tři.
„Damiene, prosím tě, odveď Emmu do domu,“ poprosila jsem Damiho aniž bych spustila zrak z Jasperova rozzuřeného obličeje.
„Zlatíčko, běž se strejdou, my si tady něco vyřešíme a přijdeme za vámi, ju?“ sklonila jsem se k dceři a poslala ji pryč. Ticho zůstalo, dokud jsem neslyšela klapnout domovní dveře.
„Tady není co řešit, vy se prostě nehnete odsud,“ zavrčel na mě Jazz a ráznými kroky došel ke mně. To já pro změnu ustupovala dozadu. Ovšem jen do té doby, dokud jsem zády nenarazila na zeď.
„Jaspere, o tomhle se s tebou bavit nebudu,“ řekla jsem mu klidně a sledovala jeho výraz. Vůbec se nelepšil. Spíš naopak.
„To máš pravdu, protože ti nedovolím odjet,“ odsekl mi ledovým hlasem. Probudil se ve mně vzdorující pocit.
„Ty mi nemáš co dovolovat,“ odpověděla jsem mu temně a prosmýkla se kolem něj. Svou přirozenou rychlostí jsem zamířila do garáže. Než mě dostihl, stihla jsem nastartovat. Když vešel dovnitř, akorát se otevřela vrata. Vyjela jsem bleskově ven a zamířila pryč. Netušila jsem kam, prostě pryč. Zastavila jsem až o dvě hodiny později. A to znamenalo hodně daleko. Mobil mi nepřetržitě vyzváněl melodii nastavenou jen na Jasperovo číslo. Nezvedala jsem to, prostě jsem ho nechala zvonit. Nechala jsem ho vyzuřit se. Jen jsem napsala Damienovi, aby mi dal echo, až půjde Jasper na lov. Znala jsem ho natolik dobře, abych věděla, že půjde. Uklidnit se.
Najednou začal telefon vyzvánět úplně jinou melodii. Vzala jsem to po prvním zazvonění.
„Unesli Vannesu a Cathlyn,“ ozval se mi v telefonu Mathyasův vyděšený hlas. A bylo to tady.
„Kde zrovna sídlíte?“ zeptala jsem se ho věcně a nastartovala.
„Pamatuješ si na ty pozemky v Rusku?“ ujistil se a pak mi popsal přesnout cestu. A taky jsem se dozvěděla, že stopu ztratili někde na Islandu.
„Hele, nevím za jak dlouho se tam dostanu, Jasper na to přišel a odmítá mě pustit, takže musím počkat, až bude z domu a teprve pak můžu zmizet. Zavolej zatím Volturiovcům, ať nám pošlou nějaké posily. Vysloveně chtěj čtyřku, zbytek nech na nich. K nám pošli tryskáč, ještě dneska, utajený let, auta na místě přistání. Cullenovi se nesmí za žádnou cenu dozvědět, cíl. A nikam nejezděte, dokud tam nepřijedem, jasný?“ poradila jsem mu a předjela další tři auta. Ujistil mě, že na nás počkají a pošlou letadlo.
„A Cam, Anni je těhotná,“ poznamenal ještě a telefon oněměl. Za to z mého hrdla se dral řev a vrčení. Do pr... práce. Do toho všeho přišla textovka od Damiho. Jasper zmizel na lov. Zavolala jsem mu zpátky.
„Brácha, je to tady. Sbal co nejvíc zbraní to půjde a počkej na mě, za půl hodiny jsem tam. A přihoď tam taky nějaké oblečení a protijedy,“ oznámila jsem mu sotva zvedl telefon.
„Co se stalo?“ vyhrkl na mě. Slyšela jsem, bouchnout dveře a vítr, jak běžel do tréninkové haly.
„Unesli Cathlyn a Vannesu,“ povzdechla jsem si. Ani se nenadechl.
„To není všechno. Van čeká malý,“ dodala jsem. Teď vrčel on. Položila jsem telefon a soustředila se na cestu. Naštěstí jsem nepotkala žádné policejní auto, asi by to neodnesli moc dobře. Na to jsem byla až moc rozzuřená.
„Mamka je tady!“ vykřikl Jason, když uslyšel bouchnout dveře Hummera. Skočil mi do náruče a lísal se ke mně. Podívala jsem se na Damiena. Kývnul a začal odnášet věci do auta.
„Zahraješ si se mnou ty šachy?“ zeptal se mě Jason nadšeně. Trhalo mi srdce, když jsem mu musela odpovědět, že ne.
„Musím jít pomoct moc dobrým kamarádům, víš? Ale až se vrátím, zahraju si s tebou kolik her budeš chtít. Přísahám,“ slíbila jsem mu a zvedla dva prsty k přísaze. Kývnul jako že rozumí.
Emma se dotkla mého pasu. Dřepla jsem si a podívala se na ni.
„Zlí lidé?“ zeptala se jen a když jsem kývla, chytila mě kolem krku a přitiskla se ke mně. Zvedla jsem ji nahoru a spolu s Jasonem odnesla do jejich pokojů. Každý už měl svůj. A byl nejvyšší čas jít spát. Ostatně, na sobě už měli pyžamka. Emmu jsem uložila jako první.
„Za jak dlouho se vrátíš?“ zeptala se mě malá držela se mě, jako klíště.
„Ani se nenaděješ a budu zpátky,“ ujistila jsem ji a líbla na čelo. Zachumlala se do peřiny a přitáhla si plyšového koníka. Usmála jsem se. Další vlastnost, kterou má po mě.
Jason, ten objímal méďu.
„Dej pozor na sestřičku, ano?“ poprosila jsem ho a taktéž líbla na čelo. Rozzářil se, že dostal nějakou zodpovědnost a slibil, že se o ni postará. Nakonec jsem šla do mojí a Jasperově ložnice. Přes židli visela jeho košile. Vzala jsem ji do rukou a přičichla k ní. Pomalu se mi do očí vkrádaly slzy. Položila jsem ji zpátky a vzala papír a tužku. Doufala jsem, že mě pochopí a hlavně poslechne.
Jaspere, já vím. Nejspíš jsi teď naštvaný a rozzuřený, ale zkus mě, prosím, pochopit. Určitě chápeš pojem přítel a přesně to oni pro mě jsou. Častokrát tady byli, když jsem je potřebovala, a teď tady pro ně musím být já. Nepokoušej se mě hledat. Moc dobře víš, že když nebudu chtít, nenajdeš mě. Prosím tě, dej pozor na Jasona a Emmu. Slibuju, že vrátím v pořádku. A ještě něco. Miluju tě Camilla.
Jen pár slov a stálo mě to tolik sil. Vzkaz jsem vložila do obálky a tu položila na polštář. Věděla jsem, že ji najde. Bílý papír konstrastoval s černým saténovým povlečením.
„Můžeme?“ zeptal se potichu Damien. Otočila jsem se za zvukem jeho hlasu. Stál ve dveřích a pozoroval mě.
„Jo, jasně,“ odpověděla jsem mu a zamířila ven z pokoje. Carlisle, Esmé a Edward s Bellou stáli dole, zbytek byl na lovu.
„Dami, zabezpeči dům štítem, bude to vypadat, jako by nás nechtěli pustit,“ poradila jsem mu a otočila se k ostatním.
„Dejte mi na ně pozor,“ poprosila jsem je a s každým se objala. Damien mě napodobil a posléze i poslechl. Dům obklopoval štít a my mířili na letiště. Tryskáč už na nás čekal a s ním i Mathyas.
„Ani nevíš jak rád tě vidím,“ zamumlal, když jsem ho objala. Oči měl zarudlé od pláče.
„Našli jste něco dalšího?“ zeptala jsem se ho, když se letadlo odlepilo od země. Damienův štít z domu opadl jakmile jsme se dostali do vzduchu.
„Holky,“ řekl tiše a z očí mu stekly další slzy. Ale ne. Sedla jsem si vedle něj a znovu ho objala.
Přistávali jsme během chvilky. Kamčatka je od Aljašky opravdu kousek. Tentokrát nás v Sídle nikdo nevítal, všude byl cítít smutek. Jen zespoda se ozývaly rány, jako by tam někdo něco rozbíjel. Tázavým pohledem jsem se podívala na Mathyase.
„Tobias,“ odvětil tiše a zamířil do pracovny. Většina šla za ním.
„Hned tam budu,“ houkla jsem na něj a zamířila do sklepení. Nemýlila jsem se. Byl rozzuřený, naštvaný a brečel. Rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku. Když se na mě podíval, měl v očích mlhu. Věděla jsem co to znamená. Byl naprosto nepříčetný, nedokázal rozpoznat, kdo mu chce pomoct a kdo ublížit. Skočil po mě. Vyhnula jsem se mu a složila ho na zem.
„Tobi, to jsem já,“ řekla jsem mu a držela ho na zemi. Vůbec mě nevnímal. Ale pomalu se začal vzpamatovávat, až se uklidnil.
„Dobrý, můžeš mě pustit,“ zaskřehotal. Poslechla jsem ho, ale ostražitě ho pozorovala. Vypadal dospěleji, než před třemi lety. Tenkrát přede mnou stál kluk, teď to byl muž.
„Nahoře je porada, měli bychom tam jít,“ poznamenala jsem a ukázala bradou na dveře. Jen kývnul a zamířil ke schodům. Následovala jsem ho.
„Volturiovi budou během hodiny na letišti, někdo by pro ně měl zajet,“ oznámil Mathyas, zrovna, když jsme vešli do jeho pracovny. Byla velká, větší než v Norsku.
„Já tam zajedu,“ ozval se Tobi, přidali jsme se ještě s Damienem, Rayem a Benem. Budeme potřebovat víc aut.
„Koho poslali?“ zeptala jsem se a sedla si do volného křesla.
„Čtyřku, Santiaga, Aftona, nějaké nové a prý přijede i Marcus,“ prozradil nám. Pokoj ztichl úžasem.
„Marcus?“ vytřeštila jsem oči v nevíře. To nebylo obvyklé. Když už, tak jezdil Aro s Caiem, nebo všichni tři, ale jenom Marcus?
„Tati, já nemůžu usnout,“ ozval se ze dveří dětský kňouravý hlásek. Otočila jsem se za jeho zvukem a konečně uviděla Mathyasovu dceru. Naprosto dokonalá směs matky a otce.
„Zlatíčko, teď nemůžu, běž do postýlky a já za tebou přijdu, ano?“ poslal ji Mathyas zpátky. Jen co se zaklaply dveře, zmučeně zavřel oči.
„Je jí podobná,“ poznamenala jsem, „víš co, půjdu ji uspat,“ dodala jsem a zamířila ven. Pořád stála na chodbě.
„Ahoj,“ usmála jsem se na ni a natáhla k ní ruku. Byla menší, než Emma s Jasonem.
„Jsem Camilla, jak se jmenuješ ty?“ zeptala jsem se jí, když se mě chytila.
„Camilla Daniela Moere,“ odpověděla mi hrdým hlasem. V duchu jsem Mathyase proklínala. Co mu proboha ta malá udělala, že ji pojmenoval po mě. Usmála jsem se na ni a zeptala se na její pokoj.
„Tak šup, zalez si do postýlky. Chceš vyprávět nějakou pohádku?“ navrhla jsem ji a sedla si na kraj postele.
„A umíš to?“ změřila si mě kritickým pohledem. Rozesmála jsem se a počechrala ji ve vlasech.
„Myslím že jo, doma mám taky takovou holčičku, jen trošku starší,“ ujistila jsem ji a začala vyprávět Emminu nejoblíbenější. O princi Davidovi a princezně Helen.
„Ten princ, to je děda David?“ zeptala se s očima navrh hlavy, sotva jsem ji popsala, jak ti dva vypadají.
„Ty o něm víš,“ konstatovala jsem a znovu se na ni usmála.
„Hm, prý mám po něm druhé jméno,“ odtušila a zavrtala se zpátky pod peřinu. A tak jsem vyprávěla. Konec už neslyšela, usnula.
„Jsi skvělá,“ ozvalo se z rohu pokoje. Na židli seděl Mathyas.
„Jsem máma,“ opravila jsem ho a vyšla ven z pokoje.
„A ty budeš perfektní táta,“ pousmála jsem se ještě a zavřela. Pomalu byl čas vyrazit na letiště, Kluci už čekali v garáži. Vybrali jsme čtyři Hummery. Tahle značka auta prostě nezklame. Oblíbili jsme si je.
Letadlo přistálo chvilku po našem příjezdu. Přesně načasované. Teda, být člověk, nejspíš utíkám, jak nejrychleji by to šlo. Už nadálku z těch nových sálal pocit nebezpečí a to je ještě nebylo pořádně ani vidět. Když vešli pod světlo, ten pocit se zněkolikanásobil. Rudé duhovky, síla a moc byly vidět v každém jejich pohybu. Poslové smrti. I přesto jsme byli naprosto uvolnění.
„Ahoj,“ pozdravila jsem je kývnutím hlavy. Nováčkům spadla čelist. Žádná úcta, žádný strach, prostě nic.
„Rád tě vidím, Camillo, i když radši bych byl, aby to bylo za jiných okolostí,“ opětoval Marcus pozdrav a objal mě. Chovali jsme se jako sobě rovní, přestože jsem byla silnější
„Hele, co o nás ti mladí ví?“ zeptala jsem se ho, když jsme seděli v autě a mířili do Sídla. Vzadu byl Demetri, Alec a Evelyn. Nováček.
„Nic,“ poznamenal a přes zrcádko zkontroloval tu holku. Zkoumavě jsem se na něj podívala, jen zakroutil hlavou a sledoval cestu.
„To bude ještě zajimavé, co myslíš, kolik jich budeme muset roztrhat tentokrát, aby pochopili, že jsme silnější?“ rozesmála jsem se a zabočila do lesa.
Roztrhali jsme jen jednoho, tak nějak nedokázal pochopit, že na mě se opravdu nevyplácí útočit.
„Kdo je ten šťastný?“ zeptal se Marcus, když jsem vešla do jeho pokoje. Usmála jsem se a koukla na prstýnek na mé levé ruce.
„To víš že jo, já ti to řeknu a Aro to bude mít zčerstva,“ ušklíbla jsem se a opřela se o stěnu.
„Nebude, chráním Marcuse štítem,“ ozvala se Evelyn. Vykulila jsem na něj oči.
„Arův nový klenot, kvůli jedné vegetariánské rodině, mají taky štít a jemu se to moc nelíbí,“ mávl rukou a posadil se do křesla.
„Bella,“ zašeptala jsem a zamračila se.
„Znáš Cullenovi?“ Tentokrát kulil oči on. Uchichtla jsem se.
„Žiju s nimi. Ten šťastný je Jasper,“ objasnila jsem mu a ukázala levou ruku. Pak už jsem jen vyprávěla důvod, proč jsou tady. To o dětech a Davidovi jsem si nechala pro sebe. Taky nemusí vědět všechno.
„Marcusi, vyrážíme,“ vpadl do dveří Mathyas. Už to začalo.