Inspirace

Cítila jsem jeho pohled na své nahé kůži, ale neodvážila jsem se na něj podívat. Neuvěřitelně jsem se styděla.
,,Otevři ty oči,“ pobídl mě. Mlčky jsem ho poslechla.
V ruce svíral štětec a jednu z barev - hnědou. Nepatrně ji zředil a prohlížel si ji. Odložil ji stranou a sáhl po sytě červené. Ta se mu očividně zamlouvala mnohem víc. Dotkl se prsty mé paže a zkoumal ji. To samé udělal i s tou druhou. A pak, bez varování, se mé kůže dotkl štětcem. Bylo to překvapivě příjemné. Mnohem příjemnější, než jsem čekala.
Už dávno jsem mu stála modelem, ale tohle bylo jiné, intenzivnější. Jindy se na mě pouze díval - teď se mě dotýkal, ač pouze prostřednictvím věci. Vzrušovalo mě to.
Ráda jsem ho sledovala při práci. Nezvykle plné rty měl zkroucené do podivného výrazu maximálního soustředění, jeho hbité ruce vytvářely opravdové umění. Byla jsem ráda, že jsem toho součástí.
Kdysi jsem mu řekla, že mi připadá krásný. Vysmál se mi. Od té doby jsem se snažila mu neprozradit, jak moc mě fascinuje.

Po několika hodinách už jsem byla rozbolavělá, ale nedala jsem to znát. Uměla jsem potlačit bolest, únavu a jiné potřeby. V tom jsem byla dobrá, proto mě tak rád maloval. Ale i já mám své meze.
,,Potřebuji na záchod," řekla jsem. Domaloval linku na mém břiše a přikývl.
,,Jen jdi. Ale snaž se ničeho nedotýkat, hlavně vody ne." ,, Takže si nesmím ani umýt ruce?" Znovu přikývl. Nesvěřila jsem se mu, že mi to připadá trochu nechutné. Nic bych tím nezměnila. Umění především, to je jeho heslo.

,,Jsem zpátky," zašveholila jsem. Stál u okna a vůbec mě nevnímal. Pozoroval cosi v dálce a já zatoužila vědět, nad čím asi přemýšlí.
Náhle se otočil. Díval se na mě jako nikdy. Většinou měl chladný a rezervovaný výraz. Dnes jsem poprvé v jeho očích zahlédla emoci, která hřála, ba mě přímo spalovala. Zdálo se mi, že v nich vidím touhu.
,,Byla jsi vždycky takhle krásná?" zeptal se. ,,Nejsem krásná. To se ti jen zdá,“ namítla jsem, ale přesto jsem zrudla. Pomalu se přiblížil a rukou mi přejel po lícní kosti.
,,Jak jsem si toho mohl nevšimnout?“ podivil se. Byl tak blízko, skoro jsme se dotýkali obličeji. Po tomhle jsem toužila už hodně dlouhou dobu. Tak proč mám najednou chuť se okamžitě odvrátit a prchnout?
Políbil mě nečekaně drsně. Cítila jsem, jak mi ze rtu teče krev a on ji sál až to bolelo. Snažila jsem se odtrhnout, ale pevně mě sevřel za paže, prsty mi zatínal do kůže. Bylo mi jasné, že budu mít ošklivé modřiny.
Táhnul mě pryč z místnosti. Párkrát jsem narazila hlavou do dveří a jiných předmětů. Ta bolest nebyla vůbec příjemná. Snažila jsem se ji nevnímat.


Později jsme leželi v jeho posteli. Bílé povlečení bylo zaneřáděné barvou z mého těla. Říkal, že to nevadí. Hladil mě po zádech a něžně mi líbal odřeniny a škrábance.
,,Omlouvám se,“ opakoval pořád dokola. Nebyla jsem si jistá, že je mu to doopravdy líto, protože se při tom pořád usmíval. Na tváři neměl ani stopu provinilosti. Naklonil se a přímo do ucha mi zašeptal: ,,Můžu něco zkusit?“
Přikývla jsem. Nenapadla mě žádná špatnost. Natáhnul se k nočnímu stolku. Dychtivě jsem vyčkávala. Před očima mi probleskla čepel a já vyděšeně vykřikla. Chytil mě za krk a téměř něžně recitoval:
,,Krásu jsem miloval,
krásu jsem zřel,
Krásu jsem stvořil,
já zahubím ji též,
ve své věčnosti,
hřát ji bude vědomí,
že jsem ji živou chtěl,
ale pozbyl jsem svědomí…“
Ještě chvíli jsem doufala, že je to jen zvrácená legrace. Nebyla. Moje poslední myšlenka obsahovala jen jedno slovo. ,,Mami,“ zašeptala jsem zoufale.