Pozdní příchod

Oblohu rozťal rozeklaný blesk. Černá kočka seskočila z parapetu, nad nimž se zaklepaly skleněné tabulky starého dřevěného okna s odloupávajícím se lakem. Jedna s řinkotem vypadla a rozsypala se po zemi. Bude tam takto ležet dlouhá léta, možná navěky. Na tohle místo noha člověka nevkročila již čtvrt století. Dokazoval to jasný nános prachu na truhlách s fotografiemi, deníky a starodávným oblečením. Prach byl všude přerušován pouze maličkými stopami černé kočky. Podlaha zavrzala při každém jejím kroku, zdálo se, že si toho nevšímá a odběhla dolů po strmých schodech. Venku hřměla bouřka a podkrovní místnůstka nyní byla prázdná. Ba ne, nebyla prázdná. Byla plna vzpomínek jedné dámy. Možná by se více hodilo říci spíše stařeny, i když dáma vskutku byla, ale to už je dávno pradávno...
Seděla u krbu, u obrovského mramorového krbu a četla knihu. Na její vrásčité tváři byla vidět soustředěnost, ačkoli tuto knihu četla již několikrát. Milovala bouřku, hluk hromů i světlo blesků. Měla pocit, že déšť smývá všechno její trápení. Ale dnes bylo vše jinak, začala vzpomínat. Z neznámého důvodu se opět vrátila ke své minulosti, kterou nesnášela. Nesnášela ji proto, že ji opustil syn. ,,Chci jít bojovat za nás, mami!“ ,,Proč? Nikdo to nechce. Jsi můj jediný syn! Nikam tě nepustím.“ Opět se jí vybavovaly útržky jejich rozhovoru. Jejich posledního rozhovoru.
Ze stařeckého oka jí skápla slza a za ní druhá. Ve válce jí zemřel manžel, tak proč by měl i syn. Nechtěla ho tam pustit a on ji přeci neuposlechl. Práskl dveřmi a poslední věta nezkušeného mládí zněla: ,,Nikdy jsi mě nechápala...“ Tenkrát ho opravdu nechápala.
Kniha jí vypadla z klína. Ano, dnes je čas na to, aby se vyrovnala se svou minulostí. Čas na to, aby odpustila. Vydala se na půdu, trvalo jí to déle než tenkrát. Jedním pohybem ruky zvedla víko truhly. Hodiny ve strnulé poloze pročítala deníky, znovu prožívala smutek i radost. A pak znovu i ten osudný den. Už neslyšela, jak se za ní ozvalo: ,,Mami?!“ Přišel moc pozdě, v jejích žilách už byl chlad. Ozval se výkřik a pláč válečného veterána. Bouřka stále sílila... další živel bez milosti.