Kristýna

„Co tady zase děláš?!“ vykřiknu nasupeně.

Objevila se tu zase. Už několikátý den po sobě. „Tvoje matka mě sem pustila,“ odpověděla s úšklebkem na rtech. „Moje matka?“ s překvapeným výrazem ve tváři jsem přešla ke dveřím. „Tak to si s ní vyřídím,“ chtěla jsem odejít, ale Kristýna (jak si říkala) mi přibouchla dveře před nosem. „Nikam nepůjdeš,“ vyloudila zas ten ohavný úšklebek. Celá působila děsivým dojmem. Přes celou tvář se jí táhla dlouhá hluboká jizva a její obličej byl mrtvolně bledý. „Něco jsem ti přinesla,“ vytáhla tu odpornou věc z kapsy. „Néé, prosím už né, já nechci,“ skoro jsem plakala.

„Ale chceš, já vím, že to chceš. Vždycky jsi to chtěla. Tak se teď necukej.“

Strachem jsem se tiskla v rohu mého malého pokoje. Byla skoro u mě a já nemohla nikam utéci. V její dlani se na světle zaleskl nůž. Podívala se mi do očí. „Tak kde to bude dneska? Na ruce? Na noze? Nebo tentokrát nebudeš srab a zkusíš to na tvém mladém krčku?“ zasmála se, když nůž doputoval od ruky, nohy až k jejímu krku, kde s ním zastavila. Tentokrát jsem se nechtěla dát. Odstrčila jsem ji a pořád dokola vykřikovala, že už jsem s tím skončila. Snažila jsem se doběhnout ke dveřím, ale chytla mě za nohu a strhla k sobě na zem. Prala jsem se s ní. S tou největší silou k životu, kterou jsem měla. Nechtěla jsem se vzdát tak lehce. Nakonec jsem jí nůž vytrhla z ruky a vrazila jí ho přímo do srdce. Překvapilo ji to, ale kupodivu na sobě nedávala znát žádné známky bolesti. Jen se opět ušklíbla a já omdlela.

Když jsem znovu otevřela oči, stála nade mnou matka a brečela. „Co se stalo, holčičko?“ vzlykala. Chtěla jsem jí všechno říct. Všechno o Kristýně. Jak je zlá, jak mi pořád ubližuje a ať už ji nikdy nepouští do domu. Opravdu jsem chtěla, ale bolest na pravé stranně hrudníku mi to nedovolila. Jen jsem zašeptala: „To Kristýna.“
„Kdo?!“ skoro až křičela matka. Ale já jí už neodpověděla.