Ztráty a ... ztráty

Když otevírám oči, ucítím silnou bolest hlavy a zad. Ozývá se pípání u mé hlavy, které vzápětí změní rytmus a zrychlí. Vidím rozmazaně, chci zvednout ruku a promnout si oči, jsou nepříjemně ztěžklé, ale ucítím je další bolest. Dezorientace se pomalu mění v paniku. Patrně nikoho nezajímám, protože nikdo nepřichází, aby mi vysvětlil, co se se mnou děje.
Chci něco říct, ale otevírám ústa naprázdno. Nic se z nich neozývá. Jako bych byla ryba. Uvědomuji si svoji zoufalou situaci a cítím slzy, jež mi stékají po spáncích do vlasů. Studí. Je mi to nepříjemné.
Klapnou dveře.
Vzlyknu úlevou, někdo ke mně přišel. Nevidím postavu moc ostře, ale když se přiblíží, poznávám muže. „Vítejte zpátky,“ jeho hlas je příjemný, trochu chraplavý. Nebude starý. „Jakpak se cítíte?“
Vrtím hlavou a cítím další příval slz, těžko říct zda beznaděje nebo úlevy. Sama to mám pomotané.
„Ššš,“ uklidňuje mě. Něčím mi otírá slzy. „Nespěchejte, za chvíli se vám uleví. Stačí tohle zmáčknout, jsou v tom léky na bolest.“ Podává mi do ruky něco oblého s tlačítkem. „Nevím, jestli si na něco vzpomínáte, ale měla jste nehodu. Srazilo vás auto. Měli jsme co dělat, abychom vás udrželi naživu.“
Opět zavrtím hlavou. Jsem tak zmatená.
Říká, ať si odpočinu. Příval léků do krve působí rychle a oči se mi úlevou zavírají. Jde to lehce a snadno, zapomenout, že vás ještě před chvílí trápil celý svět.
Svět, který vám nic neříká, který neznáte.

Později mi pomohou do sedu a přinesou brýle, měla jsem je ve své tašce a kupodivu srážku s autem také zvládly. Konečně se mohu porozhlédnout. Pokoj se šedobílými zdmi, obyčejnými pronikavými světly. Bez okna. Protější stěna je prosklená a krytá žaluziemi.
Nikdo si se mnou neví rady. Když jsem se probrala, přišel za mnou lékař.
„Neměla jste doklady, nevíme, kdo jste. Můžete nám říct své jméno?“ Zaskočil mě.
„Já,“ zamumlala jsem, radost z toho, že mohu opět používat hlasivky, mě náhle přešla.
„Vzpomínáte si na něco před nehodou?“ Zeptal se mě opatrně. Když zpozoroval můj zmatek, ucítila jsem jeho dotyk na paži. „Vůbec nic?“
Vůbec nic.
Hlavou zírám do prázdna, snažil se mě uklidnit, ale já si z nějakého důvodu jsem jistá, že má panika je oprávněná. Jsem nikdo. Ani náznak nějaké intuice, něco co by mi bylo známé. Ani věci v tašce nic nespecifikovaly. Jsou to prostě věci, co může mít v tašce každý třetí. Prázdný diář, brýle (ačkoliv mi není jasné, proč jsem si je sundala, když bez nich sotva vidím na metr), baterka, klíče bez vroubků, starý mosazný klíč a láhev s vodou.
Starý klíč mě znervózňuje. Na ruce mám totiž několik tetování. Od malíčku se mi táhne složitý obrazec, několika spojených kruhů. Podobný ve zmenšené verzi mám na straně ukazováčku téže ruky. Na vnitřní straně zápěstí je obrázek klíče. Nápadně připomínající ten z tašky. Bůhví proč jsem si jistá, že ke mně ta tetování nepatří, že jsem je neměla.
V mých osobních věcech byl ještě prsten s lůžkem zalitým pryskyřicí s obrázkem starých hodin a matný zlatý prsten. Nic mi to neříká. Nechala jsem ty věci v sáčku na stolku u postele.
Nemohu z nich ale spustit oči.
Vzali mi otisky, ještě teď mám na prstech zbytky inkoustu. Možná podle nich zjistí, kdo jsem. Třeba nemám daleko od vražedkyně. V tom případě bych se nedivila, že bych chtěla na minulost zapomenout.
Marně, žádný záznam nemám.
Opravdu se mi ulevilo?

Je pátek.
Sestra vchází do mého pokoje, jsem tu skoro měsíc od doby, kdy jsem se probrala. Rehabilitace mi vrací jistotu v nohách a já každý den ujdu o něco více koleček kolem nemocnice. Přinesla mi oběd.
„Díky,“ věnuji jí krátký úsměv. „Mohu se zeptat, kdo dnes slaví svátek?“
Zaskočeně krčí rameny, ale slibuje, že mi to zjistí.
„Ron,“ přiběhne asi za hodinu.
Poděkuji jí a pro sebe se usměji.

Večer bývá na oddělení klid. Sestry jsou ve svém pokoji. Potichu se soukám z postele. Osobní věci si zabalím do kožené tašky přes rameno. Je to to jediné, co mi zůstalo. Oblečení hodili do spalovny. Bylo celé od krve a rozedřené od asfaltu a křoví, kam mě náraz odmrštil. Na pohotovosti mi nohavice u kalhot i triko rozstřihli, aby mě mohli přivést k životu.
Beru si na sebe šedé tepláky a bílé triko, které mi dali na rehabilitace. Bosá se plížím k výtahu a děsím se každého zvuku, který mi mohl plán útěku zhatit. Boty držím v ruce. Koupil mi je doktor jako dárek, abych mohla chodit ven v rámci cvičení. Vlastně byl moc hodnej, snažil se ve mně udržet naději a dobrou náladu.
U výtahu se zastavuji, je mi jasné, že pokud bych ho přivolala, ten zvuk by mohl sestru vylákat na chodbu, podívat se, co se děje. Starý výtah dělá docela rámus. Přistupuji k alternativnímu řešení a opatrně za sebou zavírám dveře vedoucí na schodiště. Koleno, které mi dávali dohromady, protestuje, přeci jenom chůze ze schodů není jeho šálek čaje. Na jeho varovné signály kašlu, musím odsud.
Když se v úkrytu stínu blížím k hlavní bráně, polévá mě studený pot. Venkovním vzduchem to rozhodně není, je teplý letní večer. Že by konečně intuice, napadá mě. Ale je to jen strach z důsledků, které mi docházejí. Neznám život tam venku. Kam se uchýlím? Kde se najím? Jak začnu existovat? Neměla bych se vrátit?
Zůstávám stát, dýchání se mi zrychluje a srdce najednou buší, jako když chce trhnout nějaký rekord.
Měla bych se vrátit.
Co se mnou ale bude?
Měla bych se vrátit.
Nikdy si nevzpomenu, kdo jsem.

Zůstanu nikdo.

Neposlouchám rozum a rychle proběhnu bránou za nemocniční zeď. Na zcela opuštěnou ulici. Zbaběle se rozhlédnu a chystám se zmizet.

Zůstanu Ron.