Doktor E. a pan I.

Doktor E. se usadil za stůl a zabodl pohled do pohovky pár metrů před sebou. Pan I. ucítil na kůži dotyk černého polstrování, takového jako bylo na doktorově křesle, což ho aspoň trochu uklidnilo. Jako vždycky.
„Kdy to začalo?“ Zeptal se doktor a zvedl z nějakých papírů propisku.
„To přece víte.“
Doktor pozdvihl oči. „Kdy to začalo znova?“
„Včera. Kolem poledne.“
„Co jste dělal?“
„Co jste dělal vy?“
„Ptal jsem se já…“
„Ne, co jste dělal?“
Doktor E. si povzdychl. „Připravoval jsem si oběd.“
„No vidíte, já taky. Žiju sám jako vy, nepamatujete si?“
„Povězte mi, pane I., co děláte takovou obyčejnou neděli?“
„Takže nejdřív vstanu, jdu si koupit něco k jídlu, přečtu si noviny, pak si udělám oběd a odpoledne jak kdy, čtu si knížky, sleduju televizi. Večer se pak podívám na zprávy, nějaký film a jdu spát.“
„Pokaždé stejně?“
„Pokaždé stejně.“
„A včera jste z toho nijak nevybočil? Jenom nepatrně?“
„Ne. Ani o chlup.“
Zatím to vypadalo nadějně. E. si nepamatoval, že by s ním někdy pan I. mluvil tak klidně. A byl za to rád, víc, než si uměl představit.
„Takže jste vařil… co že jste to vlastně vařil?“
„Ale no tak.“
Zase začíná. „Já to vážně nevím. Kdybych to věděl, neptal bych se.“
„U vás člověk nikdy neví, doktore.“ Pan I. se spiklenecky ušklíbl.
„Bylo to filé s brambory. Nic moc, ale co nám, starejm mládencům, jinýho zbejvá, že jo.“
„Takže filé s brambory. To není těžké připravit, ne?“
„Ale no tak, těžké. Říkali jsme si přece, že někdo jako my musí žít rutinou. Aby pořád na nad něčím nepřemýšlel. Aby ho nechytaly divný nápady.“
„Je to dobré.“
„To je.“ Pan I. se zamračil.
„Řekněte mi prosím, jak se to stalo.“
„Bylo to vtipné.“
„Co prosím?“
Pan I. vrhl pohled na propisku, se kterou si doktor pohrával v ruce. Položil jí zpátky na papíry.
„Vemte si, dva roky. Dva roky den za dnem to samý. Stejná práce, stejný pohyby, stejný myšlenky. Ve dvě myslet na posledního debílka z práce. Ve čtyři na počasí, v půl pátý na to auto, co člověk viděl v časopise. Bylo by fajn na něj mít, i když nevim, jestli bych v něm někdy jezdil. Takovej život znáte, ne?“
Doktor E. místo odpovědi opatrně sáhl po propisce, ale zase ruku rychle stáhl do klína.
„No a v pět se koukat z okna a myslet na…“
„V pět se má pít čaj.“ E. se pokusil o ironický úsměv. Pan I. před sebe vystřelil nenávistný pohled.
„Myslet na…“
„Na čaj.“
„Na žádnej čaj. V pět hodin…“
„V pět hodin se pije čaj!“ Doktorův výkřik na krátký okamžik vyplnil celou místnost, než se vpil do polstrování na stěnách. Černě polstrovaný svět.
„No tak dobře.“ Pan I. se ušklíbl tak ironicky, že se o tom doktoru ani nesnilo. „V pět se pije čaj.“
Několik vteřin ticha.
I. se usmál. „V Anglii.“ Pozoroval, jak doktor rudne. Pak se ale E. uklidnil, snad až moc rychle na to, aby udělal svému známému radost.
„Ano, v Anglii.“ Pan I. se teď zatvářil vyloženě zklamaně.
„Čaj se pije v Anglii…“ Pan I. si uvědomil ten lesk v doktorových očích, ten lesk, který nenáviděl. Kterého se bál. Bezmocně sledoval, jak E. popadá propisku a přisouvá pod ní papír. Lehce přelétával jejím modrým hrotem nad sněhobílou plochou, v očích tu ohnivou mlhu, kroužil hrotem propisky nad papírem s jakýmsi chorobopisem otočeným k desce stolu a pan I. věděl, že tu s ním není, že je sám, úplně sám.
Tužka se spojila s listem v jediném něžném dotyku, pomaloučku se odpoutala od maličké kaňky, kterou udělala, a rozlétla se. Zleva doprava, jako pták trousící za svými křídly svobodu.

Hodiny odbily
Je rovných pět
Za oknem polily
Mé slzy svět
Který se nezastavil
Tak jako já
To není hrdost Albionu
To je jen můj strach

Pan I. pozoroval ten papír, chtěl rozšířit oči hrůzou, ale nešlo to, chtěl vykřiknout, ale zůstával zticha. Pak se v něm něco zlomilo, dokázal to překonat, a pevně chytil ruku s propiskou.
Doktorovy oči jakoby procitly z mrákot, vlastně ne, to se jen z mlhy vytratil oheň.
Pan I. hleděl místo toho přímo před sebe. „Co to děláš?“
Doktor nezřetelně potřásl hlavou. Zdálo se, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec jen pootevřel ústa.
-Bez nádechu.
„Tomuhle říkáš poezie?“ Prst přistál někde mezi Albionem a strachem.
„Vlastně… vlastně ne.“
„Tak co to je? Proč to děláš? Proč?“
„…“ (to není ticho, to jsou tři tečky vykřičené do všech stran).
Pan I. si vychutnával to zoufalství. Líbilo se mu.
„Je to… k ničemu.“ Ještě chvíli se opájel tou nadřazeností, pak si opět sedl (ani sám nevěděl, že vstával) a nasadil ten nejvyrovnanější tón.
„Co kdybychom se vrátili k mému případu?“
Doktor E. pár vteřin neodpovídal, jen pozoroval svou ruku zhroucenou mezi listy plnými cizích písmenek. Ani by si nevšiml, jak se třese, kdyby nebylo stínů od žaluzií a těch listů, jejich šustotu a… žaluzie… okna a neděle a čaje o páté.
-Bez čaje.
„Myslíš si, že nejsi dobrý psychiatr, viď.“ Pan I. znovu vstal a vyhlédl na ulici. Byl slunečný den, rozhodně mnohem hezčí, než se uvnitř zdálo. „Docela to vypadá, že jsme si prohodili role, co myslíš. Uklidňuju svýho doktora. Víš, možná by sis měl dát dovolenou.“
Doktor E. se na to okno nemohl ani podívat. Nemohl na něj ani pomyslet. Ucukl, schovával oči po všech stinných koutech a ani nevěděl, že mu z nich tečou slzy.
„To ty… To ty za to můžeš.“
Pan I. se po něm nechápavě podíval. „Za co?“
„Copak ty nevíš?“ Sám neslyšel, jak moc je slaboučká ta ozvěna vzteku. Bylo mu špatně z úsměvu, který roztáhl tvář panu I. Z toho šklebu.
Ticho. Dlouhý pohled z očí do očí přes prázdnou skleničku vonící po koňaku.
„Řekni mi… nikdy jsi toho nelitoval?“
A zase ten škleb.
-Bez odpovědi.

Pak byl najednou ten černočerný svět zničen a rozdroben na miliony kousíčků drobným vánkem od dveří, které se opatrně otevřely. Oba muži k nim vzhlédli a uviděli je rozdávené, odhalující žlutě vymalovanou chodbu s několika kaktusy v květináčích, se zešedlými záclonami a dvěma třemi obrázky, na kterých měla být lidská duše, ale přitom na nich nebylo nic (anebo snad všechno?).
„Pane doktore?“ Teprve teď si všimli sestřičky, která byla vlastně jenom sekretářka a teď stála v těch černobílých dveřích z kůže a dřevotřísky.
Zmateně několikrát projela očima místnost.
„Já jen, že máte ve tři tu schůzku s těmi lidmi z… jak si říkají… to je jedno, vy už víte, že ano, pane doktore.“
Nesnášel, když mu podlézala. Jenže teď byl tak nějak… bez síly. Přesto si všiml toho zvláštního výrazu její tváře.
„Co vám je?“
-Jak moc je někdy třeba snahy k vyslovení několika slov.
Žena lehce zavrtěla svými červenými tvářemi. „Ale nic. Jenom jsem měla takovej pocit, že tady s někým mluvíte, nebo tak…“
Doktor E. se usmál.
-Jak moc tun někdy mohou unést koutky úst.
„Telefon přece v ordinaci nemám, nebo o nějakém víte?“
Znovu zavrtěla hlavou. „Ne, to je pravda. Promiňte.“
Dveře se potichu zaklaply a všechny zdi se opět spojily v černočerný svět.

Kdyby měl být pan I. upřímný a chtěl říct pravdu, jakože nechtěl, byla tu přesto všechno jedna věc, které litoval. Těch slz, stékajících po jeho tváři.