Vítejte na palubě

Jim seděl na nábřeží a podrážkami bot opatrně čeřil hladinu Temže. Bylo celkem chladno, nechtěl se namočit. Bylo už několik hodin po půlnoci a přístav byl tichý. Jediným přítomným zvukem bylo tiché pleskání drobných vlnek o kamenná mola a občasný hlasitý smích z nedaleké přístavní putyky, ve které se doposud svítilo.
Zaslechl kroky. V momentě kdy se otočil, aby pohlédl na blížící se osobu, přelila se přes jeho visící nohy voda a jemu nateklo do bot. Tiše zaklel. Onou osobou byla dívka. Nikdy před tím ji neviděl.
„Mohu si přisednout?“ zeptala se podivně zastřeným hlasem.
„Jistě, můžeš si sednout kam chceš.“
Dívka, oděna celá v černém, se nejistě usmála a posadila se těsně vedle něho. Spustila svoje nohy nad hladinu stejně jako on, ale zdaleka na ni nedosáhla. Jim si ji prohlížel. Měla krásné blonďaté, téměř až bílé vlasy, vyčesané do velmi složitého účesu. Její pleť byla bledá. Barvu jejích očí nemohl vidět, neboť jediným zdrojem světla byl jasně zářící měsíc. Zdály se být také černé. Oplatila mu upřený pohled. Přeběhl mu mráz po zádech. Jako by se v ten moment ochladilo. Přitáhl si kabát blíž ke krku a horkým dechem si hřál dlaně.
„Je chladno.“ pronesla tiše.
„To jo.“ Doposud si užíval samotu. Pokud chce sedět vedle něj, prosím. Ale bavit se s ní nebude.
„Proč tu sedíš?“
„Přemýšlím.“
„O čem?“
„O životě.“
Dívka se nervózně zachvěla.
„Připadáš mi smutný.“
„To proto, že jsem smutnej.“ Nechtěl rušit příjemné ticho rozhovorem, ale cosi ho stále nutilo odpovídat.
„Proč jsi smutný?“ Její zastřený šeptavý hlas krásně ladil s tichým šumem řeky.
„Moje dívka se za pár dní stěhuje s rodiči do Ameriky. Dnes odjela do Southamptonu, odkud za tři dny odpluje lodí přes oceán.“
„Proč nejedeš s ní?“
„Na lodích maj všude plný stavy a na lístek nemám.“
„To je mi líto.“ zašeptala. „Vyprávěj mi o ní…“
Jen při pomyšlení na to, že už ji nikdy nespatří, ho jímala panika. Rozhovor s touto dívkou v něm vyvolával ty nejbolestnější pocity. Přesto byl jistým zvláštním způsobem uklidňující. Její hlas byl tak hypnotický, že se cítil skoro až povinen zodpovědět všechny její dotazy.
„Jmenuje se Eileen. Je to ta nejhezčí holka v celym Londýně. Co v Londýně, v celý Británii, na celym světě…Je chytrá…neznám člověka, kterej by se při pohledu na ní neusmál. Moje Eileen…“
„Miluješ ji?“
„Miluju. Nevím, co bez ní budu dělat. S Eileen je všechno jasný a jednoduchý. Její přítomnost dala mýmu životu smysl. Chtěli jsme se vzít za rok, až nám bude osmnáct. Jenže její otec je nějakej diplomat nebo co a dostal práci v New Yorku.“
Chvíli seděli tiše. Zima Jimem prostupovala čím dál víc. Dívka nevypadala, že by jí bylo chladno.
„Nikdy nezapomenu jak mi říkala, že se stěhujou. Nechtěl jsem tomu věřit. Pohádali jsme se. Poprvý za celou dobu jsme se pohádali. Chtěl jsem, aby tu zůstala se mnou, ale její rodiče to samozřejmě nedovolili.“
Nevěděl, proč jí to vypráví. Nechtěl se o tom bavit, ale jakoby tím, že vše vysloví nahlas, ubývala váha jeho bolesti.
„Usmířili jste se?“
„Ano…dnes než odjela. Slíbil jsem jí, že si vydělám na lístek a přijedu za ní.“
„Ty kvůli ní opustíš Londýn a svoji rodinu?“
Jim s odpovědí nezaváhal ani na zlomek vteřiny.
„Jasně, patříme k sobě.“
Bledé dívce po tváři stékala jediná stříbrná slza.
„Jestli životu něco závidím, je to láska.“ šeptla do ticha.
Jim nechápal, co tím myslela. Začínal si uvědomovat, že přítomnost takhle krásné a vznešené dívky, na kamenném nábřeží uprostřed hluboké noci je podezřelá. Už se jí chtěl zeptat když…
„Věřím ti.“ pronesla sametově. „Věřím ti, že k sobě patříte. Proto pro tebe něco mám.“
Ze záhybu svého černého pláště vytáhla malou černou obálku. Vstala a podala mu ji. Jejich prsty se dotkly. Měla ledově studené ruce.
„Běž za Eileen a miluj ji do konce svého života. Užívej si každé vteřiny s ní jako by byla poslední.“
Vzal si od ní obálku a tázavě na ní pohlédl.
„Brzy se zase shledáme.“ smutně se na něj usmála a pomalu odcházela do tmy.
Byl zmatený. Opatrně otevřel obálku a v ní našel palubní lístek na cestu do New Yorku. Odjezd ze Southamptonu, 10. dubna.

Pojede do Ameriky. A pojede s Eileen.

Otočil se za neznámou dívkou, ale nikde ji neviděl. Chtěl jí poděkovat a tak vstal a rozběhl se směrem, kterým odešla. Nenašel ji. Zastavil se a pohled mu opět nevěřícně sklouzl k obálce.

10. dubna, to je za tři dny.

Znovu zamžoural do tmy s nadějí, že dívku zahlédne. Nikde po ní nebylo ani stopy a tak jen zašeptal do tmy…
„Děkuju…ani jsem se nezeptal, kdo jsi…“
Zvedl se studený vítr a Jimovi dnes již po druhé přeběhl mráz po zádech.

Nesnáším tenhle pocit. Jako by se mě dotkla smrt.