Zločin a trest...

"Jméno?!"
"Cože?"
"Tvoje jméno?!"
"Promiňte, ale asi Vás nechápu..."
"No, vidím, že s tebou to bude těžší než obvykle. Pamatuješ si, co jsi provedla?"

Začalo jí svítat. Jistěže si to pamatovala, ale nechápala, jak se dostala sem. Seděla u kovového stolu v jinak prázdné, tmavé místnosti. A on naproti ní. Před sebou měl hromadu složek, na sobě tmavé sako a košili. Po chvíli zmateného rozhlížení z ní konečně vypadlo: "Tereza.... Tereza Vítková."

"No to je dost," pronesl a začal se probírat složkami. Měla z něho strach. Jeho ostré rysy, vážný výraz a pohrdavý tón v hlase, to všechno jí nahánělo husí kůži.

Po chvíli váhání se ho odvážila zeptat: "Takže já nejsem...?"

"Ale jsi!" nenechal ji dokončit otázku. "Představovala sis to jinak, co? No jistě, všichni jste stejní, spácháte takový zločin, chcete utéct od svých malicherných problémů a čekáte, že se vyhnete trestu... Tak to tě zklamu, děvenko! Stejně jako ty před tebou a stejně jako ty další, co přijdou po tobě!!" Při posledních slovech významně ukázal na ostatní složky před sebou. Potom se zahleděl do té její, kterou si mezitím otevřel a začal v ní listovat.

"Stojí tu, že trpíš alergií na kočičí srst... Co další zdravotní problémy?"
"O žádných nevím, ale co to má co společného...?"
"O to se teď nestarej. Každopádně vážnou nemoc obvykle bereme jako polehčující okolnost..."

Otočil na další stránku. Chvíli jen mlčky četl a pak se zeptal: "A co rodina?"

Začínal ji štvát. Nechápala, k čemu je tenhle výslech dobrý, kam svými otázkami směřuje. "Naši se rozvedli, před rokem, ale to v té své složce předpokládám máte, ne?!"

"Jistě, ale chci to slyšet od tebe. Takže jsi zůstala sama s matkou... Bylo to těžké, že?"
"Jo, no.... bylo to.... jiný. Změnila se, skoro se mnou nemluvila. Jako bych za ten rozvod mohla já. Nic mi nedovolila. Mohla jsem od ní odejít, ale prostě to nešlo... a ona... někdy byla opravdu zlá."
"Takže to byl ten důvod? Proto jsi to udělala? Měla jsi na ni opravdu vztek, že?"
"Já nevím... NE! Tak to nebylo... NE!!!

Teď už opravdu brečela. Vzpomněla si na mámu. Bylo jí všeho líto, chtěla to vrátit, ale teď už to nešlo... bylo pozdě!

"Jak jsi to udělala? Pistolí? Opravdu? To je dost neobvyklé... Zvlášť u dívky ve tvém věku. Kolik je ti? 19? 20?"
"20... Vážně o tom musím mluvit? To přece nejde! Nechci! Nemůžu!!! Je mi to líto, jasný?! Je mi to líto!!!!"

Začínala být nepříčetná, cítila se tak zoufale, jako minulou noc. Bylo to vůbec minulou noc? Ani nevěděla, jak dlouho byla mimo, než se dostala sem.

"Lítost tvůj zločin neodčiní a je důležité, abys o tom mluvila, takže se uklidni a začni."

Trvalo jí dlouho, než byla schopná mluvit, ale on čekal. Seděl tam a díval se na ni. Celou dobu nepromluvil, snad se ani nepohnul.

"Tu pistoli dostal táta od svýho kamaráda před lety k narozeninám. Vždycky ho zbraně zajímaly, měl i zbrojní pas. Když mi bylo 18, začal mě učit střílet, prý abych se mohla bránit. Svět mu vždycky připadal zlej a nebezpečnej. Když od nás odcházel, tak mi ji nechal... na památku! Ta jeho nová má malý děti, takže mu nedovolila, aby ji měl v bytě.. Tak jsem k ní přišla! Stačí?!"
"Plánovala jsi to?" zeptal se a v ruce držel pero. Celou dobu si dělal poznámky.
"Cože? Ne, já... Ne!"
"Myslíš, že se to dalo řešit jinak?"

Teď už si tím byla jistá. "Jistě, všechno se dá vyřešit, ale to mi mělo dojít dřív!"

Zavřel její složku a vstal ze židle. "Teď půjdeš se mnou."

Bála se toho, co ji čeká. Pomalu se zvedla a šla k němu. Na zdi viselo zrcadlo, předtím si ho nevšimla, ale teď se do něj podívala. Na čele měla nějakou skvrnu. Přistoupila blíž a rukou si mnula to místo ve snaze skvrnu očistit.

"Ani to nezkoušej, od teď je to tvůj cejch!"

Nebyla to skvrna, ale písmeno. "S?" Nechápala...

"Ano, S jako sebevrah!"
"Takže tohle je peklo?" zděsila se.
"Neexistuje nic jako ráj nebo peklo, alespoň ne odděleně. Teď už budeš navždy tady, relativně svobodná, ale všichni budou vědět, kdo jsi. Všichni, kteří milovali život a zemřeli na zákeřnou nemoc nebo při nějaké nehodě... Ti všichni ti budou neustále připomínat tvůj zločin, to, že jsi zahodila svůj největší dar - život, kvůli problému, který se dal řešit stovkou jiných způsobů! Tvůj trest právě začíná, konec ale nečekej!!!"