Ohnivý dotek

8. Darnil, 3E892

     Nedávno se od nás oddělila Delisha. Prý znovu narazila na stopu svého dávného nepřítele, Exrogana, nebo tak nějak. Bylo mi líto, že nás opouští, ale myslím, že by se stejně asi odpojila.

     Chovala se poslední dobou totiž trochu divně. Amovi se konečně začaly vracet vzpomínky. Pomalu už znovu uměl zacházet se zbraněmi  – věnovala jsem mu Čepel Nocturny – a tak jsem se rozhodla, že bychom mohli zkusit další dobrodružství. Zaslechla jsem o jedné staré polorozpadlé pevnosti jižně od Dal Garathu.

****

     Vstoupili jsme do útrob tvrze. Postřehla jsem, že Am pomalu znovu získává své dřívější reflexy, když se začal rozhlížet a přikrčil se. Prolézali jsme nějakou chodbou, v níž se po celé její délce válely masívní sloupy, když jsem zaslechla nějaký rachot. Zastavila jsem Ama a vydala se to prozkoumat.

Skrčená, aby mě případný nepřítel nezahlédl, jsem se dostala na nějakou římsu. A zase ten lomoz! Znělo to jakoby spadl na zem kus železa. Ale teď jsem zaslechla i něco, co znělo jako hlas. Podle tónu ten dotyčný možná nadával.

     Přešla jsem k pobořeným schodům. Zkusmo jsem na ně stoupla, vypadalo to, že drží. Vrátila jsem se pro Ama a společně jsme sešli kamenné schodiště. Náhle mě upoutala záře, linoucí se z místnosti pár desítek kroků před námi. Znovu jsem Amovi nakázala, aby se držel v bezpečí, a vydala se na výzvědy.

     Připlížila jsem se k tomu světlu, jen abych zjistila, že za rohem je velká železná brána, která nemá žádný otvor pro klíč. Podivila jsem se tomu, ale šla jsem dál. Třeba je tu nějaký jiný způsob, jak se tam dostat.

     A znovu jsem něco zaslechla! Slova, určitě to byla slova. Pro jistotu jsem tasila Štíří klepeto. Přelezla jsem další povalený sloup a najednou jsem spatřila nějaký kámen, v jehož středu byl modrý drahokam. Pokusila jsem se ten blýskavý kamínek vyloupnout, ale místo toho se mi podařilo na ten šutr zatlačit. Náhle jsem zaslechla lomoz, jako když se posunuje kámen po kameni.

     Pospíšila jsem si zpět k Amovi, když tu jsem míjela dříve zatarasenou cestu. Železná brána, která mi bránila ve vstupu, zmizela. Zaujalo mě to tak, že jsem si neuvědomila, že už neslyším žádné zvuky. Vydala jsem se znovu za průzkumem tajemného původu světla, když jsem došla do prostorné místnosti.

     Byly zde zavěšeny kožešiny různých zvířat. Musely jich tu být snad desítky. Když jsem prošla kolem kůží, upoutalo mě, co jsem našla za průchodem naproti. Byla to docela pěkně zařízená komnata: uprostřed bylo vysoké lůžko plné kožešin, na stěnách se skvěly různé lovecké trofeje a byl tu i obyčejný nábytek, jako dřevěný stolek a židle.

     Chtěla jsem si ty věci blíže prohlédnout, když tu jsem pocítila na krku ostří zbraně. Neznámý na mě odzbrojil a poté promluvil jakousi hatlamatilkou, které jsem vůbec nerozumněla. Když nakonec vzdal snahy promluvit si se mnou, odstrčil mne od sebe a já upadla.

     Konečně jsem se mohla podívat, kdo mě to překvapil. A nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Proti mě stál podobný válečník tomu, kterého jsem poprvé spatřila před čtvrt rokem. Drow. Ale přeci jen vypadal jinak. Tamti dva, kteří nás přepadli a unesli Ama byli zdraví a silní. Zato tenhle měl už jen jedno oko, druhé mu zakrývala neuměle udělaná páska, seschlý obličej a dlouhé bílé vlasy.

     Chvíli si prohlížel moji zbraň, ale pak ji zčistajasna zahodil. Podívala jsem se nechápavě za čepelí, když tu se ke mě drow začal přibližovat. Jsouc neozbrojena, couvala jsem před ním. Temný elf se ušklíbnul a dál mě pronásledoval. Když už byl téměř u mě, zkusmo jsem kopla do hůry. Povedlo se. Kožená bota zasáhla elfa do brady. Ten se však rozzuřil. Vykřikl na mě něco v té nesrozumitelné řeči, nejspíš tedy drowštině, a přiskočil ke mě. Snažila jsem se bránit, ale chytil moje ruce a kupodivu měl ještě na starce, na nějž vypadal, dost velkou sílu.

     Znovu tasil černou dýku a byl by jí do mě zabodl, kdyby najednou neprojela jeho hrudí čepel meče. Když se drow skácel, zahlédla jsem svého zachránce – Amaruse.

     Am si konečně vzpomněl na všechno. Když zjistil, co se stalo a kde se nachází, vydal se mě hledat a když mě pak našel zneškodněnou s drowem na nohách, proklál ho mečem, který měl v rukách.

Byla jsem šťastná, že je konečně takový jako dřív. Společně jsem prohledávali drowův úkryt a našli jakýsi deník psaný, nejspíš, v drowštině. Když jsme pak už pomalu končili s průzkumem, udělal Am dost pěkný objev. Nalezl meč, který nám oběma dost silně připomínal Zvláštní kyvadlo, zbraň, která zmizela spolu Amem v portálu. Když jsem ji však chtěla vyzkoušet, rozhořela se. Málem jsem ji upustila, jak jsem se lekla. Pak jsem ji však položila na zem a čepel zase zhasla. Došlo mi, že nejspíš reaguje na dotek.

     Nabídla jsem zbraň Amovi, ale ten ji odmítl se slovy, že už má Čepel Nocturny, ať si ji prý vezmu já. No tak se tedy dostala do mého arzenálu. Pojmenovala jsem ji Ohnivý dotek.