O vzniku elfů

Toho času, kdy Vilán pykal za své tresty v žaláři pod palácem, vrátila se Seikatsa zpět na zem. Mysl ji tížila Mundova slova a svým způsobem litovala Vilána, protože dělal to, v co věřil. Přesto však bylo její srdce naplněno očekáváním a radostí – konečně mohla stvořit tvory, o které by mohla pečovat a vtělit jim část sebe samotné. Vydala se tedy do Vanhamay, procházela lesy, obdivovala mohutné kmeny stromů a pochvalovala si práci, kterou všichni vykonali. Občas se jen tak posadila na mýtince mezi stromy, poslouchala švitoření ptáků ve stromoví a sledovala hučení bystřiny v korytě pod jejíma nohama.

Po čase vstala a pokračovala ve své pouti hlouběji do lesa, který byl jejím domovem. Tráva pod jejími obnaženými chodidly hustě rostla a sílila, její bílý šat divoce vlál do příjemného větru. Bylo léto a stromy poskytovali chladné přístřeší. Seikatsa po chvilce chůze přišla na místo, kam mířila. Na paseku kolem dokola ohraničenou vysokými stromy. Uprostřed té paseky byl kamenný kruh. Pamatovala si docela přesně, jak ho vytvořila. Od začátku věděla, že právě zde chce zasadit semeno života. Dala se tedy do práce. Klekla si na zem, nabrala do rukou hlínu a začala ji vršit na sebe. Byla to dlouhá a únavná práce, na čele se jí objevili krůpěje potu a ruce měla celé zčernalé od té úrodné zeminy. Když Mundova zář zašla za obzor, omyla se v jezírku. Jeho voda byla křišťálově průzračná a vlažná. Přitékala sem z říčky ze severu a její přítok tvořil kamenný převis, přes který se voda s divokým hučením vlévala do koryta a vytvářela tak menší vodopád. Na noc si ustlala na mechu a přikryla se listovím. Jen co začaly první paprsky olizovat její čistou tvář, Seikatsa vstala a odpočatá se vrhla opět do práce.

Pokračovala ve vršení hlíny, až z ní byl kopeček velký skoro jako byla ona sama. Poté se dala do tvarování. Po několika dnech vytvořila z hlíny postavu, která jí byla podobná. Ozdobila ji listy a na hlavu ji posadila věnec z květin. Dojata krásou té postavy, skutálela se jí po tváři slza. Jakmile dopadla na zem, vyrostl na jejím místě mladý a štíhlý buk. Přemýšlela, jaké vlastnosti by měla její bytost mít. I rozhodla se věnovat své bytosti dlouhověkost, jakou mají stromy, které stvořila. Údy ji vytvořila pevné a šlachovité, tak dostala její postava rychlost a sílu. Nakonec se dotkla hlavy té sochy a vložila jí do ní moudrost, kterou měla sama. Unavena tou prací se na chvilku posadila a hleděla na bytost, kterou stvořila. Cítila v srdci radost a naplnění, konečně před ní stála postava, o kterou se může starat. Jen jedna poslední věc jí scházela – život. Vstala proto a políbila sochu. Hlína náhle počala odpadávat, objevovala se pod ní růžolící pokožka, a jakmile byla všechna hlína pryč, stál před ní statný muž, který měl všechny rysy, které si představovala. Byla dojata, srdce jí hořelo štěstím.

„Nechť se tento les stane tvým domovem a všichni budou tebe i tvé budoucí potomstvo nazývat Elfy – ochránci přírody“. S těmito slovy pokynula Elfovi, aby odešel do lesů, založil zde svůj dům a rodinu a žil šťastně až do konce věků. Věděla ale, že její práce ještě není dokončena. Po mnoho dní a nocí tvořila další dvě sochy. První z nich poslala do hor na severu, darovala jí moudrost hor, znalost opracovávání kamene a drahých kovů. Druhou poslala k vodě. Naučila ji lovit ryby a stavět ze dřeva velké vory, na kterých si časem postavili celé domy a města.
Unavená tou prací, vydala se Seikatsa do nebeského paláce vyslechnout si Mundův ortel. Mundo vypadal spokojeně a pochválil Seikatsu za její dílo, poté se otočil a mávnutím ruky rozmnožil elfské plémě.