A tak se zbavuje nevinných...

Její řasy se třepotají jako motýlí křídla. Dívá se z okna, snaží se zapamatovat si každičký detail.
Pláče, dýchá na sklo a kreslí sprosté obrazce. Ještě nikdy ji tohle místo nepřišlo tak krásné. Vnímá vzdálené obrysy lesa, tmavou oblohu, šedivý oblak kouře, domy ze zašlých panelů... Zdá se jí, že až dnes procitnula a otevřela oči, poprvé vidí skrytý půvab domova. Domov...
Smutně se vrací do kuchyně, kde leží její kufry. Je to nutné, opakuje si, ale slova ztratila smysl. A v ústech po nich zbyla hořkost...
Pevně svírá amulet po babičce. Představuje si, jaké to bude, až On vejde do dveří. Zkopne boty a zavolá na ni? Půjde nejdřív do kuchyně? Obýváku? Bude mít strach? Uleví se mu?
Zaváhá ve dveřích, přemožena posledními zbytky citu. Ne, už ho nemiluje. Tak proč se jí tak svírá srdce při pomyšlení, že ji nebude postrádat?
Zabouchla dveře a schody skoro seběhla. Běží i venku, srdce jí splašeně tluče, slzy tiše kanou po tvářích.

...

Klíče zachrastí v zámku. Setmělá chodba působí zlověstně. Je unavený a podrážděný, ale dnes se rozhodl, že se Jí omluví. Celý den si v hlavě přehrával svoji řeč a její oči, oříškové poblouzení plaché laně, její rty, maliny čerstvě utržené, její kůži, hebkou a rozpálenou. Nemůže se dočkat, až ji políbí a odčiní vše, co v poslední době napáchal.
Volá na ni, ale neodpovídá. Jde do ložnice. Není tam. Systematicky prochází celý byt, ale jako by se rozplynula. Jen její vůně se ještě nevytratila, provokuje, vtírá se.
Chybí dva kufry a jemu je vše jasné. Vztekle praští do stolu, bezmocný a opuštěný. Ta děvka, ta děvka...!

...

Prší. Její šaty jsou promáčené, ale už je u cíle. Klepe na masivní dveře, které se jako na povel otevírají. Uvnitř je stejný chlad jako venku, možná větší. A ta tma, těžká a neproniknutelná, ta tma ji děsí a zároven láká. Odněkud se vynoří bledá ruka a ona ucukne. A než se stačí vzpamatovat, sápe se po ní další a další, ruce bez majitelů, oddělené v dávných bitvách bez vítězů. Kříčí a kdosi v prvním patře se jí směje. Zavírá oči a snaží se nemyslet. Jen noční můra, lže sama sobě a kupodivu to zabírá. Ruce se stahují, plazí se pryč, zpět do svých temných úkrytů. Tajemný pomalu kráčí k ní, krok pružný a sebejistý. Už se nesměje. Tlesknutím ruky rozsvítí a dlouhý sál se ve světle zdá přece jen veselejší - při nejmenším je alespon více kýčovitý.
,,Co jsi zač?" ptá se dívky. V jejích očích lze vyčíst, že má úplně stejnou otázku, avšak pouze vrtí hlavou, mlčí. Muž znovu tleskne. A ruce, překvapené její prvotní odolností, se dají do krvavé práce...

A tak se zbavuje nevinných...