Muka spisovatelova...

Když jsem tě tvořil, netušil jsem. Byla jsi jen jedna z mnoha, postava krátké povídky, ztracená duše vláčená zákoutími mé mysli. Psal jsem a psal, ponořen do děje, nevšímaje si tvého lesku. Neměla jsi pro mě zvláštní důležitosti, prostě jsi byla, vyplnila jsi mezery v textu a tvá ohavnost mi zůstávala skrytá. Osud tomu chtěl, že jsem náhodou převhrnul hrnek s kávou a hnědá skvrna zvýraznila tvoje jméno, odhalila nepatřičnost na papíře, kterou jsem se okamžitě jal napravit...

Chtěl jsem se tě zbavit, vymazat tě z textu, dělat, že jsi nikdy nebyla. Mohl jsem tušit, že ty se tak snadno nevzdáš. Jsi silná. Taková jsi neměla být. Představoval jsem si tě jako naivní dívku ze starých filmů - krásnou a osudovou, leč světem nezkaženou. Dal jsem ti půvab herečky, ale tvé srdce jsem ovládnout nedokázal. Zprvu jsem však nic netušil a hřál jsem se vědomím, že nad tebou mám jakousi moc, že jsem schopen tě pohřbít a nikdy tě nevzkřísit. Opájel jsem se tím pocitem jako laciným vínem a, stejně jako po tom patoku, přišlo ošklivé procitnutí...

Začalo to nenápadně. Zjevovala jsi se jako přízrak, tančila si v mých snech jako divoká afričanka, nespoutaná zákony civilizace. Promlouvala jsi ke mně. Tvůj hořký smích mi leptal duši a já myslel, ach, doopravdy jsem myslel, že zešílím. Stovky bubnů doprovázely tvá představení, noc co noc jsi mě trýznila, pásla ses na mém utrpení a tvá moc vzrůstala.
Cítil jsem, že umírám.
Nemohl jsem psát, jídla jsem nevzal do úst, mé hrdlo se odmítalo zvlažit douškem vody. Čím blíž jsem byl vysvobození, tím víc jsi se smála, tvůj radostný křik mě budil ze spaní, plakala jsi radostí a já prosil...prosil jsem o milost... a odpuštění.

A pak jsi odešla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Kam jsi zmizela? Už tě nebavilo trápit moji duši? Kdo další okusí tvá muka?
Víš, již nemohu psát. Má inspirace se vytratila spolu s tebou. Všichni mě litují, ale já nestojím o soucit. Chci, abys přišla a dokonala svoje dílo. Zabij mě, krutá krásko. V tvém náručí stojí za to umírat...