Začarovaná noc. (1)

* Napadl mě - vlastně ani nevím jak - příběh, který bude trochu fantasy. Ráda bych vám na začátek pověděla o tom, co v příběhu můžete čekat.
Ema je sedmnáctileté dívka, která není jako ostatní. Když byla malá, nalezla své schopnosti. A jaké jsou? Ema má sny, které jí ukazují minulost, nebo budoucnost a podle toho může zachraňovat lidi. Pomáhá své známé policistce a nasazuje krk, jen aby vyřešila případy, které se na ní hrnou ze všech stran. Své sny má i za bílého dne, kdy do nich vejde, aniž by to sama chtěla a tak jí všichni mají - za tu divnou. *



Zjistím to.
Teď už to musím dokázat.
Nic.
Opět se vzbudím a opět vlastně ničemu nerozumím.
Jen se dívám do tmy a prázdnoty. Proč se mi ten sen zdá pořát dokola? A proč nemohu tomu klukovi vidět do tváře?
Ne. Nebudu na to už myslet, teď musím jít do školy. Do tý hloupý školy, kde jako by se čas zastavil, učitelé žili v jiné době a učebnici byly staré alespoň sto let.
"Emo, vstávej. No tak! Je škola, musíš vstávat." Křičí na mě mamka.
"Ještě pět minut."
"Pojď hned."
"Hmmm. No jo."
Koho to baví vstávat takhle brzy do školy? Nemohli to alespoň posunout. Proč nám taky nedají jednou pokoj. Nebaví mě škola. Šla jsem tam jen kvůli přání mé matky, která si zakládá na tom, aby její dvě dcery byly chytré. Zatím co Tereza, moje "úžasná" sestra nehne ani prstem a je dost namyšlená, já se snažím mít samé jedničky. A co myslíte, jsem já snad ten maminčin mazánek? No o tom bych si mohla leda nechat zdát. Jsem spíše jen plán do budoucna. Odstuduju, vdám se a porodím děti. A jiné plány? Ty zatím nemám předurčené. Jediný, kdo mi řídí život je moje matka. Zatím co táta je spíše u televize a vůbec mě nevnímá. Je mi 17 let a jako bych ztrácela oporu. Nic.
Nechám to být. Na sebelítost je času vždycky dost.
"No tak půjdeš už konečně?!"
"Už jdu."
Navléknu si bílou sukni, žluté tričko a balerýnky. Jsem připravená. Teď už jen se nalíčit a vymyslet něco s tím hnízdem, co mám na hlavě.

Cestou do školy potkám svou kamarádku. Jmenuje se Melisa, ale já ji říkám Mell. Je moc hodná, ale někdy má dost blbý nálady. Ale kdo by se jí divil. Její rodiče se rozvedli. Maminka pije alkohol a tátu zavřeli kvůli nějákým podvodům. Zkrátka moderní rodinka. Dost ji někdy lituji. Nemá to jednoduché. Ale kdo to v téhle době jednoduché má?
Myslím, že bych se vám měla představit tak trošku i já. Jsem dost zvláští, vlastně se dá říct, že jsem jiná než ostatní. Často se mi zdají sny. To asi každému, že? Ale mé sny nejsou obyčejné. Mé sny zachránili už mnoho lidí. zkrátka se mi zdají...Už jsem si celkem zvykla. Jsem něco jako anděl strážný. Pomáhat a chránit druhé je mi předurčené. A myslíte, že tohle je to, co tak moc chci? Ne. Kdybych si ale tak mohla vybrat. Chtěla bych normální život, ale to je asi nemožné.
"Tak jak se máš Mell?"
"Nic moc, mám se sejít s tátou..."
"Aha, chápu. Budeš chtít abych šla s tebou?"
"Ne. Jen to ne. Ještě to tak. Půjdu sama, ale děkuju ti. Mama pujde taky. Prý se mají dohodnout ohledně penězům. Ale jak znám mámu ta je stejně prochlastá."
"Mell...co ti na to říct? Sama nevím. Snad jen hodně štěstí, pak mi dej vědět, jak si dopadla.Ano?"
"Ano, napíšu ti. Tak ahoj."
"Ahoj."
Někdy bych jí moc ráda pomohla, ale já vlastně umím pomáhat jen, když jde o život.

Zvoní. Musím ihned do třídy. Zasednu do lavice a jen vyčkávám na příchod učitelky.
"Slyšeli jste to?" Špitají si holky, které sedí za mnou.
"A co?" Ptá se Andrea.
"V tomto městě se něco děje. Něco moc zvláštního."
"Ale prosimtě, zase si se moc dívala na televizi."
"Andreo, já nelžu. Můj táta má plný stůl spisů o zavražděných lidí. Nejvíce o těch, kterým je stejně jako nám." Abyste tomu rozuměli. Její táta je policista. A ona ze sebe dělá strašně chytrou. A taková je, co si pamatuju. Ale jinak jí mám docela ráda.
"Ty si myslíš, že v tomto městě se potuluje vrah?"
"Ano...jak jinak by se to dalo vysvětlit?"
"Řekni nám, co se vlastně stalo."
"Oběti jsou vždy obličejem k zemi. A prý při pohledu na ně, vás mrazí po zádech. Jejich obličej je tak vystrašený, až z toho mrazí. Můj táta jich hodně viděl a teď nemůže ani spát."
"Páni."
"No tak Andreo. Přece ji nevěříš."Osupila jsem se na Andreu. Já sama vím, že je to pravda. Měla jsem spoustu snů, kde se mi zdálo o těch zavražděných a právě na tomto případu dělám se svou tetou, která je policistka a jediná ví o mém daru. Nikdo se to nesměl dozvědět, protože tento případ je mimořádný. Ne jen, že jsou oběti vystrašené, ale pachatel jim uřízl srdce. Bojíme se, že jde o hloupé rituály.
"Emo, máma mi o tom ale také říkala." Nedala se.
"Mysli si co chceš."
"To taky budu."
"Ale počkej až zase nebudeš spát!"
"Proč bych jako neměla spát?"
"Protože, jak tě znám určitě se budeš bát, aby za tebou to "zvíře" nepřišlo!"
"Nebojím se..."

BUM....
Ozvala se rána, jako z děla. Všichni jsme se lekli. Náš hovor utnul výkřik. Rychle jsme vyběhli na chodbu a uviděli na zemi ležet jednu čtvrťačku. Bylo to strašný. Její ledové ruce se mě dotkly. A já v tu chvíli cítila její strašlivý strach. I to byla jedna z mých schopností. Skrátka mám šestý smysl.
Oči měla studené, jako...jako SMRT. Vlasy zešedivělé strachem. A nehty rozdrápané, jako by snad kopala velikou jámu. Nahmatala jsem ji tep. Bylo to, jakoby tloukly kostelní zvony. Takhle vystŕašenýho člověka jsem ještě neviděla. Postavila se na nohy, ale sotva se zvedla opět upadla. Zavolali jsme záchranku.

Pořát se mi zdají ty sny o ní. A také o tom pachateli. Je to mladý kluk, ale do tváře mu nikdy nevidím.
Škoda.
Hned bych měla o práci méně.
Čas....čas, chce to čas.
Jednou toho psychopata dostanu a bude litovat. Už je to tady zase.
Procházím se kolem ulice a najednou slyším ten divný řev. Otočím se, ale zamnou nikdo není. Nemám strach já ne. Ale když se otočím podruhé, vidím mladou blond dívku, která právě utíká. Bojí se....chci sní mluvit, snažím se, ale neposlouchá je až příliš rozrušená. Nakonec jsem se opět vzbudila.

Musím přijít na to, co se to tady děje.