Začarovaná noc. (2)

Její blonďaté vlasy vlají ve větru. Utíká tak rychle, že jen ztěží vidím její zelené oči. Tvář má bílou a i když se jí nedotýkám, vím že je ledová. Utíká...ale nenalézá žadnou cestu, jen se prodírá houštím, kterého je v tom strašidelném lese hodně. Vysoké stromy, jakoby se jí vysmívaly a blokovaly jí cestu v před. Začíná plakat...je ztracená. Modlí se, i když nikdy nebyla věřící. Volá své blízké, ale nikdo jí tam neslyší. Jediné co slyší je ozvěna. A kroky, které se k ní blíží. Schovává se za strom v domění, že alespoň tam je v bezpečí, když v tom se jí dotkne cizí ruka. Ztuhne, nevykřikne, ani se nepodívá. Jen čeká co bude dál....
"TRrrrr" Zase ten hrozný zvuk budíku. Zároveň mě to však vytrhlo z té noční můry. Vím, že to co teď každou noc prožívám, je stejná bolest, kterou prožila ta dívka. Vždy když se mi ten sen zdá, bolí to i za ní. Ta bezmoc, strach a škrábance po celém těle. Ta krev, která ji stéka z ran. Ten dech, který najednou slyší za svými zády. Ale neotáčí se.
Bojí se.
Až natolik, že se nesnáží odtrhnout.
Z těch rukou, jenž se snaží ji ublížit.
Slyším to.
Její poslední výdech.
Umírá.

"Emo, co se ti děje, poslední dny jsi nějáká jiná a to nemluvím ani o tom, že se mi zdáš hubenější." Mell má strach. Je to od ní hezké, ale teď nevím co bych jí měla říct. Neví to. Neví, že nejsem jako ostatní.
"Nic, jen nejsem moc vyspalá." Budu lhát. Bohužel musím, ještě jí to nemohu říct. Né teď, když se ještě nevyřešil ten případ.
"Dobře. Ale kdyby se něco dělo...No, řekla bys mi to, že jo?!"
"Samozřejmě. Věř mi nic se neděje."Ach. Zase ty lži. Nenávidím to, svůj život. Proč to musím dělat, proč musím chránit své tajemství? Řeknu jí to, nemohu jí do nekonečna lhát.
Ona to přece pochopí.
Vždyť je to moje nejlepší kamarádka.
"Mell?"
"Ano?"
"Chtěla bych..."
"Co?"
"...jen jestli se mnou půjdeš do knihovny?"
"No jistě, ráda."
"Děkuju."
Zase jsem ztratila odvahu. Co jsem to za člověka? O ty hloupý knihy mi přece vůbec nejde. Nechci v sobě pořát nosit to co mě tak tíží. Jenomže, když už se odhodlám k tomu, abych to řekla. Zase ztratím odvahu a zeptám se na takovou kravinu, jako jestli semnou pujde do knihovny.

[b]Policejní stanice[/b]

"Dobrý den."
"Ahoj Mell. Páni, vypadáš šíleně. Spíš ty vůbec?"
"Abych pravdu řekla, tak ne. Nejde to..."
"Zdají se ti opět ty sny?"
"Ano."
"Co vidíš?"
"Jako obvykle. Běží po lese a nakonec jí chytne."
"Viděla jsi mu do tváře?"
"Ne. Viděla jsem jen jeho ruku."
"Aha."
"Jsem nemožná, že?"
"Ale co to říkáš Mell. Už takhle nám dost pomáháš.Co se to s tebou děje? Předtím jsi byla tak usměvavá. A teď? Jsi jak uzlíček nervů."
"Vím..."
"No až si budeš chtít promluvit, tak přijď. Ano?"
"Dobře, děkuji."
Chtěla bych si promluvit. Ale s jinýma. Ráda bych si o tom všem popovídala se svým klukem Michalem. Ale copak to můžu? Když nám to teď všecko klape? A co Mell? Věřila by mi vůbec? Učitě bych vypadala jako blázen, který se snaží být zajímavý.
Nééé. Už je to tady. Zase ten šok.
Mám černo před očima a padám, své tělo nevnímám. Mám pocit, že má duše mé tělo opouští. Jsem tam. V tom strašidelném lese. Běžím za ní a volám její jméno, jenomže ona mě neslyší. Beží rychle a snaží se zachránit. On ji pozoruje. Dobře se baví, má radost z její bolesti a strachu. Sama z něho mám husí kůži. Kdyby se na mě alespoň otočila. Ale je až moc vyděšená. Vidím ho, konečně ho vidím. Je tmavý, má na sobě černé oblečení a bíle tenisky. Vypadá to, jako by šel běhat. Jeho tělo je vypracované. Jistě má velikou sílu. Něco drží v rukou. Ach nééé, drží nůž.
"Nech ji být!" Kříčím tak nahlas, že to musí každý slyšet.
"Mell, no tak probuď se. Probuď se. To bude dobrý, není to skutečnost je to jen vidění. Vzpamatuj se. Bude to dobrý, jsem tu s tebou, nic se ti nemůže stát."
"Co..."
"Nic neříkej. Na napí se. Odpočiň si."
"Viděla jsem ho..."
"Dobře, moc dobře. Povíš mi to zítra, teď tě odvezu domů. Sama jít nemůžeš."
"Budu v pořátku."
"Ano, ale domů tě stejně raději odvezu."
"Mohu si ale nejdříve zavolat?"
"Ano jistě."
Zavolám Michalovi, že dnes k němu nepříjdu. Jsem až moc unavená. Každé vidění mě natolik unavý, že mám pocit, jako bych neunesla vlastní tělo na nohou a chvilku přemýšlím, zda se na nohou vůbec udržím.
Vyřízeno.
Snad to pochopí.
Miluji ho.
Ale nemohu mu to říct.
Ještě ne.
Není na to připravený, ani já ne.


"Opište si poznámky ze strany 123, příště bude písemka." Asi jí to baví. Ty její úkoly mě jednou přivedou k šílenství. Každý den test. A nebo zkoušení. Asi nechápe, že máme i jiné starosti, než ty její úkoly.
"Trrr.." Mobil. Kdo mi teď může volat?
"Prosím?"
"Ahoj Mell, tady Irena."
"Ach, ano...dobrý den."
"Volám kvuli tomu, co jsi včera viděla máme podezřelé a myslíme, že bys je mohla identifikovat. Pomužeš nám s tím?"
"Jistě, moc ráda, ale já neviděla tomu pachateli do tváře."
"Spolu to zvládnem. Neboj se. Víš. Já nechci zpochybňovat tvé vidění, ale jsi si jistá, že pachatel je muž?"
"No, to vlastně nevím. Ale řekla bych že ano, je to silná osoba. Vlastně jste mě teď dost překvapila. Pokusím se na pachatele zaměřit, až budu mít zase vidění. "
"Ano , zkus to. Už jen kvuli těm obětem. Jejich rodiče chtějí vědět, co se s nima stalo."
"To chápu."
"Tak se zatím měj moc hezky. Ahoj."
"Nashledanou."

Může být pachatel muž? S touto otázkou mě natolik zaskočila, že jsem další hodiny prakticky vůbec nevnímala. Ta osoba byla v černé teplákovce. A vlasy byly určitě černé. Ale co když to nebyly vlasy, ale kukla? Proto jsem neviděla pachateli do tváře. Kdo by to ale mohl být? A proč by to pachatel dělal? Jde opravdu o nějáké obřady? Jsem zmatená...