Jmenuji se Polly 1

Konečně je ten den za mnou. Ten neskutečně dlouhý den, kdy si každou minutu přeji, abych už mohla jít spát, kdy se postel zdá jako ten nejlepší přítel.
Šťastně se usměju a sesunu se do křesla. I když se celý den těším, až se natáhnu, tak teď, jako naschvál, se cítím dokonale neunavená. Na svém stařičkém počítači, který mě pamatuje ještě jako malou holku, si pustím kousek nějakého seriálu. A ano, protože dnešek byl opravdu tak hrozně, ale hrozně dlouhý, tak si pustím italskou telenovelu. A v originále.
Nesuďte mě příliš přísně.
Už jen úvodní titulky mi vykouzlí úsměv na tváři. A to ještě nevím, co mě čeká. V každém druhém záběru polonahý chlap. Hm...kdyby tak vypadali i ti kolem mě. Ale kde byste chtěli najít vysokýho, tmavovlasýho, vypracovanýho hřebce, co se na vás z obrazovky dívá jako na ten nejúžasnější sexuální objekt? A když už zrovna nedělá tohle, tak stojí s vypjatou hrudí, na které se dmou vyrýsované svaly, před svojí milovanou a vyznává jí nehynoucí lásku slovama tak krásnýma, že vás donutí brečet.
Teď to musím na chvíli zastavit. Možná si podle předchozího odstavce myslíte, že už moje vlasy už začínají šedivět, ale není to pravda. Představte si, že mi táhne teprve na dvacet. Šok, že? Ale to teď není důležité. Telenovela pokračuje. Hlavní hrdina jede na koni a ta drobná blondýna mu mává s kapesníčkem v ruce. A brečí. A samozřejmě - její make-up je stále dokonalý.
Zavrtím se. Mě stačí, abych se špatně pohnula a moje oči jsou hned rozmazané. Možná bych si na ně neměla dávat tolik řasenky a hlavně té tužky. Jenomže to bych pak vypadala jako chodící mrtvola. I zombie by se mi smály.
Nějak jsem vypadla z děje. Proč se ten chlápek pere? To asi není důležité, stále je vizuálně dokonalý.
Chvíli se jen zasněně dívám na obrazovku a snažím se nemyslet na bolest v zádech. Kdo by řekl, že mě můžou bolet záda už v tak mladém věku? Musím se protáhnout, protože to už začíná být nesnesitelné. Měla bych víc cvičit, ale to se nestane, protože jsem špičkový lenoch od přírody. Snad až budu starší, tak to překonám. Ale co si budeme nalhávat...
Ta telenovela už začíná být nudná. V této scéně jsou zrovna tři ženský, moc, moc hubený ženský a povídají si o tom, jaké to bylo na čajovém dýchánku. Proč to vůbec sleduju?
Najednou se hrozně leknu. Koutkem oka vidím šedou šmouhu, jak běží kolem zdi pokoje. Rychle zatřepu hlavou. Určitě se mi to jenom zdálo. Protože, jestli ne, tak mám v pokoji něco velmi, ale velmi nepěkného, protože ta šmouha vypadala až podezřele moc jako myš.
Zatřepu hlavou a řeknu si, že se mi to jen zdálo. A navíc, na obrazovce je už zase ten italský hřebec. Chvíli jen slintám a kulím oči, už vím, o čem se mi dnes bude zdát, zvlášť pokud si sundá i kalhoty. Ale pak zase uvidím tu šmouhu. Vyděšeně vyskočím na židli a snažím se očima propálit počítač, za který zaběhla. Stojím tam asi dvě minuty. Očima hledám, co bych mohla použít jako zbraň. Napadne mě láhev s minerálkou, ale ta je moc daleko. Musela bych skočit na zem. Možná bych to zvládla. Seskočit na zem, popadnout láhev a vyskočit zpátky na židli. Ale co když ta myš znova vyběhne a kousne mě do kotníku? Co pak budu dělat? Ne, zůstanu pěkně tady v bezpečí. Ale možná...možná se mi to jen zdálo. Třeba to byl jen zrakový klam. Třeba to byl velký pavouk. Upřímně, nevím, co by bylo lepší. A nebo - mám umyté vlasy a ta šmouha nemusela být nic víc než jen nějaký zbloudilý pramen. Co já vím. Ale jo. To vypadá pravděpodobně.
S úlevou skočím ze židle na křeslo - co kdybych se spletla, dala nohu na zem a ta myš mě kousla - a pokračuju ve sledování té zvrácené verze romantického příběhu.

Moje poslední myšlenka než jsem šla spát patřila samozřejmě té šmouze. Dostala jsem strach, že v noci vyleze na postel a bude mi lézt po obličeji. A po vlasech. Co když na mě dokonce udělá hovínko?
Nakonec jsem však zavřela oči a doufala jsem, že ta šmouha, ať už to bylo cokoliv, se už víckrát neukáže.