Běž dál

Musela se podívat co se děje. Slyšela podivné zvuky. Nemohla tu nechat někoho kdo by jí rušil její klid. Našla toho opovážlivce. Byl to mladý kluk, neznala ho. Měl černé vlasy, a úžasné oči. "Ale no tak ovládni se" Řekla si, ale nešlo to. Nejspíš se do něj zamilovala. "Isamu, já ho..." Nevěděla co to je, protože to neznala, byl to zvláštní pocit. Neznala ho protože, jí někdo vyvraždil celou rodinu a na její vesnici poslal lávu. Tak její vesnice skončila, i když byla hluboko pod zemí. Nevěděla kdo to udělal, ale přísahala že ho najde a zabije, ne že ho zabije, ona ho rozčtvrtí na miliony kousíčků. Po pár letech se tak stalo. Našla ho a když skončila, a našli ho-nebyl to krásný pohled, spíš našli to co z něj zbylo, což nebylo mnoho. Vzpomínala. Usmála se. Ale tenhle úsměv nepatřil k dívce. Byl to zlověstný, chladný úsměv, který by snad dokázal i zabít. "No nic Isamu, půjdeme, ale zítra ho necháme ať nás najde." Zafoukal chladný vítr a nikde nikdo.

"No tak, chytni, chytni. Sakra!!!" Začalo pršet a dřevo mu nechytlo. Kašlal na to. Musel přece najít tu holku, protože se mu líbila, sice jí znal jen podle fotky a podle legend co se o ní povídaly, bohužel nemohl si pomoc, jako by ho očarovala. Jen doufal, že ho hned nebude chtít zabít, jak ho uvidí. Mohl jedině doufat. Náhle přestalo pršet. Šel dál, hlouběji do lesa. Tady ale bylo sucho. Nasbíral dřevo, rozdělal oheň a šel spát. Měl tak lehký spánek, že by ho vzbudilo i kdyby někdo chodil okolo. Proto musel, když byl malý spát ve zvukotěsném pokoji a sám. Od té doby se z něho stal samotář. Neměl moc rád společnost, ale když viděl její fotku....Ona je prostě jiná. Zvláštní. Chladná a nelítostná, alespoň ce se o ní říkálo. Musel jí najít. Potřeboval jí. Chtěl jí. Nevěděl však jestli ona bude chtít jeho.

Druhý den.

Vstal brzo. Uhasil oheň. Šel dál. "Jestli jí dneksa nenajdu, půjdu pryč a budu hledat někde jinde" Řekl si. Šel celý den. Až v noci narazil na obrovskou mýtinu. Uprostřed stála hory. Byly na ní vlci. Bílí vlci, byly si tak podobní, že je nemohl od sebe rozeznat. Až na jednoho. Byl černý, jako uhel, ale byl krásný. Bylo to tím, že byl tak jiný, nebo snad.... Ano!! Je to ona, po pár pohledech jí poznal. Zafoukal chladný vítr. A najednou tu nebyl černý vlk a nestál nejvýš na té hoře. Stála tu hádherná dívka s černými vlasy, dlouhou katanou a flétnou. Ušklíbl se když viděl tu flétnu. "Ty se mi směješ?" Zeptala se ho. "Ne, to bych si nedovolil, jen sem se smál tomu, že máš flétnu..." "Tak abys věděl ta flétna je jedna z mých zbraní. Ta druhá je moje katana." "A co s tou flétnou děláš?" "To bys chtěl vědět!!! Ale to ti nepovim" "Jsi krásná." Ujelo mu. "Opravdu nádherná" Teď to bylo v úmyslu. "cChceš mě dostat na sladký řečičky?" "Já..." "Působí to, ale newim jak je to možné, vždyť...." "Já vím, neznáš to. Líbí se ti to?" "Jo a hrozně moc!" "To jsem rád" "Já taky" Pokračovala. "Co si o tom myslíš?" "Je to super, úplně nový, ještě jsem to neznala, ale teď. Moc se mi to líbí. Už nechci být noční tvor. Chci prožívat obyčejné věci. A chci..." "Co cheš?" "Chci je prožívat s tebou." řekla "Miluji tě!!!" "Já tebe asi taky. Ne asi určitě. Miluju tě!!!