Konec

Zakázala si brečet. Zakázala si jakékoli city. Neměla nikoho. Utekla. Chtěli jí dát do sirotčince. ´Než tam být s těmi tupci co by se mě furt na něco ptali a otravovali mě, to radši půjdu.´Řekla si a šla.

Dorazila až do další vesnice, vzdálené 153km. Tam prošla náměstím a zamířila rovnou do lesa. Bude tam sama.

Mezitím jí hledala celá vesnice. Policie, hasiči, záchranáři a všichni lidé. Nenašli jí. Hledali jí proto, že ji měli rádi, už jen protože jim zachránila životy. Chtěli jí najít. Nenašli. Povolali i služební psy. Lae nenašli jí.

Issi usnula v jeskyni. Spala dlouho. Když se konečně probudila, vzpoměla si jak se tu vzala. Nevadilo jí že spala na tvrdé zemi. Byla přizpůsobivá. Nevěděla že jí hledá celá vesnice, myslela si že se oni nezajímají, že jí chtějí dát do sirotčince aby jí sebrali i to poslední co měla-vzpomínky. Zabydlela se v té jeskyni. Chvíli poté si našla něco k jídlu a objevila i potok s pitnou vodou.

Jedla, pila a za chvíli znala les nazpaměť. Schválně tady vila a vydávala tu děsivý zvuky, takže nikdo brzy nechodil, ani okolo lesu. Dělala to aby měla klid. Po pár měsících si našla náklonost i zvířecího obyvatelstva.
Nebylo jí ani smutno, vlastně necítila nic ani bolest, smutek či zármutek. NIC. Vůbec nic. Nebo radost ani tu necítila.
Jak mohla cítit něco jiného když jí nějakej idiotskej vůl zabil celou rodinu. Ale probudilo se v ní něco jiného......

Nebyl to vzek. Byla to toha po krvi. Lačná, chladná, nelítostná, neuspokojitelná touha po krvi. Ještě ten večer se rozhodla že půjde navštívit, vraha své rodiny. Ráno v cele ho našli, nedá se říct našli, nalezli z něj jen to co z něj zůstalo. Jeden nehet a popel. Ona ho svým vztekem splálila na popel.

Objevila v sobě novou moc. Vedle svého vidění dokázala i ničit na popel. Zabila ho protože mu nakonec dali jen doživotí, protože se znal s prezidentovou dcerou. Dcera měla na svého otce nečekaný vliv, tak se stalo co se stalo.