Poslední

Příčina všeho zla byla jasná.

-Vykliď se! Vykliď konečně, slyšíš? Křičela až zrudla. Země.

Dosud zezhora modrá planeta byla najednou docela rudá. Krouže ještě poslední kolečko po její orbitě, zamířil jsem teď pryč nanejvýš dotčen strašlivým odmítnutím svého domnělého domova. Mé srdce bylo zasaženo jejím vyjádřením nebetyčného odporu a zděšeno nebývalým zabarvením, jež se táhlo jednolitě od pólu k pólu. Položil jsem si otázku – jak je to možné? Vždyť ještě před chvílí jsem si myslel, byl jsem si jist, že má láska k ní je zcela samozřejmně tiše opětována.

-Vypadni i se svým odpadem, ty hajzle! Co jsi ze mne udělal? Hajzl, mordyjé. Jakým právem? Koukej zmizet hloupej sapiensi! Zaječela a pocítil jsem bodnutí do zad.

Propíchla mi kůži něčím, co připomínalo ukazovák s přibroušeným nehtem do hrotu. Bál jsem se o svá umělá křídla, poněvadž bez nich bych nemohl uniknout jejímu hněvu. Nepřejte si nikdy vidět doopravdy rozzlobenou Zemi. To, co se odehrálo dál, radši projdu mlčením. Návrat archaika nebo co.

Když jsem se probral z bezvědomí v třeskutém mrazu již dál od Slunce, mé tělo bylo děravé skrz naskrz. První myšlenka, jež probleskla hlavou byla – lehnout si někde a zakrýt ty rány. Zatoužil jsem po teplu a klidu. A péči domova. Ale, kde domov můj? Ničeho lidského, ani ničeho co jeho je tady nebylo. Všechno zůstalo pohřbeno v ´hajzlu´ na Zemi. Zde na nebesích není zhola nic. Bloudit a hledat, hledat a bloudit. Bezdomovec, naprostý homelesák, jemuž se nenabízí ani ten nejubožejší úkryt někde pod mostem. Slunce a jeho okolí neřeší žádné přístřeší před neustávajícím deštěm kamenů a jehel všudypřítomného kosmického záření.

Ztělesněné zlo se do posledního človíčka konečně vzdálilo od Země. Všechen sajrajt jsme tam nechali napospas svému osudu. Já, poslední člověk jsem opustil Zemi léta Páně …