​Říše snů

Říše snů

 

Ležím vedle ní a marně přemýšlím, jak se to stalo? Ta nejúžasnější dívka, kterou jsem dodnes spatřil.

 

Narazili jsme na sebe prakticky omylem. Kamarád mě jednou takhle v sobotu večer poprosil, abych mu dělal parťáka, že se mu ozvala kamarádka, která sebou přivede dvoučlenný dámský doprovod.  Aby prostě, chudák malý, nebyl moc v opozici. A navíc řekl, že platí za drinky, takže plán na večer byl naprosto jasný.

 

Seděly jste tam tři a přece jsi mě, sotva jsem vešel, uhranula.

 

Padli jsme si do oka tak strašně rychle, až to bylo snad tvým kamarádkám i podezřelé.  Noc se pak nesla ve zběsilém tempu nejrůznějších druhů alkoholu a divokého křepčení na parketu. V ten moment, kdy ses ke mně přivinula a zlehka mi dala polibek na rty, jsem zapomněl i svoje jméno.

 

Když už odbila třetí hodina ráno a všichni se plahočili domů, my dva se ruku v ruce procházeli kolem řeky.

 

„Vezmi mě domů,“ zašeptala jsi.

 

Kývl jsem hlavou na souhlas. Můj byt byl nedaleko a tak jsme šli. Už před vchodem nám dělalo problém udržet se na uzdě. Vtančili jsme do předsíně. Oblečení jsem z tebe málem ztrhal. Naše těla se proplétala ve vášnivém víru, div jsme se nedostali do ložnice.

 

Pomilovali jsme se jako by to slunce nikdy nemělo vyjít.

 

Vůbec jsem se nebál toho co bude ráno. Bylo to zbytečné.  Než se mi únavou zavřely oči můj poslední pohled ti měl říct, jak jsi pro mě výjimečná. V tvém pohledu byla odpověď , která říkala, že je to vzájemné.

 

Probral jsem se asi za dvě hodiny. Spala  jak víla a jen pravidelné oddechování dávalo znát, že je naživu. Motala se mi z toho všeho hlava. Zlehka jsem jí překročil a vydal se do koupelny. Nestihl jsem do ní dojít.

 

Domovní dveře rozrazil výbuch nějaké trhaviny.  Do místnosti pronikaly laserové paprsky ze zaměřovačů policejních zbraní. Netuším, kde se to ve mně vzalo, ale vyšel jsem jim vstříc. Sesypalo se jich na mě snad šest. Bylo to zvláštní. Moje tělo provádělo údery se silou, o které jsem netušil, že ji v sobě mám. Bylo to jako když stlačíte pružinu a ona se sama vymrští. Během půl vteřiny leželo šest mužů na zemi. Poslední, který stál u dveří stihl zamířit a zmáčknout spoušť.

 

Viděl jsem zpomaleně jak se hranatý závěr Glocku zhoupl zpět a hlaveň opustil devítimilimetrový projektil. Mé tělo ztuhlo. Nemohl jsem se ani hnout.

 

Cítil jsem, jak mé čelo zasahuje střela. Jak povoluje lebeční kost. Jak horká kulka je, když hledá cestu skrz vaši hlavu.

 

Celé moje tělo bylo orosené. Nervózně jsem se ošil. Tyhle divoké sny. Ona seděla v křesle a pozorovala mě.

 

„Je vše v pořádku, drahý můj?“ řekla strojeně.

 

Podivil jsem se tomu uhlazenému slovosledu. Takhle předtím nemluvila.

 

„Ovšem, že má drahá. Prosím ulehni na mé lože, neb chci cítit tvého těla.“ Vyšlo z mých úst, aniž bych chtěl cokoliv říct.

 

Pozvolna připlula ke mně. Nešla po koberci, který dostal zničehonic karmínový nádech, Ona vskutku letěla několik centimetru nad zemí. Sedla si mi na pas. Z lehka jako pírko a přesto jsem zjistil, že se nemohu hnout. Až tehdy jsem si všiml, že její tělo zakrývá průsvitně bílá košilka. V té ale rozhodně neusínala.

 

Uchopila mne za čelist a trhla mi hlavou na stranu. V kostech mi zapraštělo. Snažil jsem zahlédnout, o co jí jde. Volnou rukou si odhrnula pramen vlasů na stranu. Naklonila se ke mně a špičkou jazyka mě škádlila na hrdle, až mi vstávaly chlupy na zátylku.

 

„Drahá co to děláš?“ vyšlo mi z úst.

 

„Chystám se večeřet.“ Odpověděla.

 

Co tím myslela, jsem pochopil v ten okamžik, kdy se její špičáky dotkly mé krční tepny. Dva zoubky ostré jako žiletka, pronikly tenkou kůží na krku. Vnímal jsem, jak jednotlivé kapky dopadají na tu sněhobílou košilku. Chtěl jsem se prát a bránit.

 

Má postel byla prázdná. Nikde nikdo. Slunce bylo již vysoko na obloze. Přede mnou ležela prázdná láhev od vodky, kterou jsem včera načal, abych zahnal nudu pátečního večera.  Evidentně jsem si dal víc než je zdrávo, protože mě hlava bolela jako střep.  V krku mi lehce zakřupalo. Asi bych měl vyměnit matraci.

 

Tupě jsem zamžoural na odraz v zrcadle. Vypadal jsem jako zombie.

 

Zvonění telefonu, mě vrátilo do reality.

 

„Prosím?“

„Zdar vole, prosím tě, že mě zachráníš?“

„Co potřebuješ?“ řekl jsem s divným tušením.

„Prosím tě, přijede mi kámoška a bere sebou ještě nějaké holky. Nechceš mi s nimi večer helpnout? Drinky jdou na mě…….

 

*Téhož dne později v noci*

 

Ležím vedle ní a marně přemýšlím, jak se to stalo? Ta nejúžasnější dívka, kterou jsem dodnes spatřil.