Racek

Racek přeletěl po azurové obloze a s jekotem  se snesl na vodu, ponořil se do řeky 

a zmizel v záblesku modře. Zadul vítr, listí na okolních stromech si povzdechlo, dlouhé 

ach, smuteční vzdech dávno minulých časů a pár listů srdcovitého tvaru se uvolnilo a 

spirálovitě stoupalo a klesalo dolů. Jeden takový list se dotkl hladiny vody. Zelená se 

spojila s modrou, ty dvě barvy splynuly v jedno. Najednou se  však list vzedmul a ve 

spršce vody se objevil racek, v zobáku držel malou rybku a s triumfálním mávnutím křídel 

se vznesl zpátky domů na oblohu. 

Z mostu, starého betonového mostu, pokrytého prachem let, to vše pozoroval mladík. Viděl vše i listy padající ve spirálách k zemi. Viděl proud vody nesoucí s sebou různé předměty, suvenýry řeky. Pozoroval tok a poslouchal šum stromů podél břehu. Stál opřený o zábradlí, chladné a kovové. V hlavě měl prázdno, 

ani myšlenka. Jen stál a pozoroval život ubíhající okolo něj. Podzimní slunce mu svítilo do 

jemné tváře s tragickým výrazem a jeho oči svítily jasnou, inteligentní modří. Vlasy, 

kaštanově hnědé, mu povlávaly ve větru. Čas od času mu pramínek spadl do čela. 

Povzdechl si, potáhl z cigarety, kterou držel v ruce a vydechl namodralý kouř. Ten se pak 

vznášel v kroužcích lehce vzhůru, obláček kroutící se v záchvěvech větru. 

Na mostu byl jen on a zamilovaná dvojice stojící opodál. Dívka byla hubená a pěkná 

v obličeji ovšem s mírně přihlouplým výrazem. Vlasy se jí kroutily v prstíncích hnědi a ona 

něco šeptala do ucha svému ctiteli. Chvílemi k němu doléhali jednotlivé věty pronášené s 

vášní a jakousi naléhavostí. “A až tě doma představím…” Chlapec byl vysoký, okolo 

dvaceti. Měl hranatou hlavu a tupě oddaný výraz, připomínající psa hledícího na svého 

pána, věrně a dychtivě. Stáli zaklesnutí v sobě hledíce si do očí. 

Mladík jen mlhavě vnímal jejich přítomnost. Duše mu ulétávala a odnášela si i 

ponětí o čase a prostoru. Minuty ubíhaly a měnily se v hodiny. Pár milenců už dávno 

odešel, ale mladík stále stál tam u zábradlí, teď hleděl v dál a jeho duše, jeho myšlenky se 

vznášely někde nad ním, spolu s ptáky, vládci oblohy. Povzdechl si. Do řeky se znovu 

ponořil racek, žbluňknutí se neslo vzduchem jako hlas samotné řeky. Tázavý tón onoho 

zvuku byl unášen větrem a spolu se vzdechy stromů, šeptajících svá slova větru tvořil 

hudbu přírody, hudbu, jakou žádná lidská ruka nikdy nesloží. Resonance ticha, které 

zůstanou nevyřknuty, tóny věčně tiché a přitom tak hlasité. 

Slunce již dotýkalo horizontu, vrhalo oranžové odlesky na vodě, když si chlapec 

naposledy potáhl z poslední, již páté cigarety, zahodil ji do vody pod sebou, vyfoukl a 

sledoval jak proud unáší špaček pryč, daleko, daleko od něj, daleko do neznámých 

končin, lákajících dálek a možná až k moři, kde voda i s naplaveným 

odpadem vpluje do hlubokých temně modrých, lehce zelenkavých vod plných života. 

Chlapcova duše a mysl ubíhala spolu s proudem. V hlavě se mu honily vzpomínky. Střípky jasných záblesků světla v chaosu tmy, černě vesmírně hluboké. 

Vzpomínal na něj, jak tu stávali spolu, zaklesnutí jeden v druhého, přesně jako ti dva co odešli. Pohltil ho pocit beznaděje a ztracenosti. Je pryč. Je pryč a nechal mě tu samotného. Odešel a nemá možnost vrátit se zpět. Láska, taková jakou výdáme málokdy, horoucí, mrazivá. Planoucí spalujícím žárem ledové kry. Sešel pod most a díval se na proud před sebou. 

Umřel. Jakub. Jakkoliv se to zdálo nemožné. On, který byl vždy tak plný elánu a zdraví mu umřel v náruči v nemocničním pokoji. Poslední pohled řekl vše co mezi nimi ještě nebylo řečeno. Umřel zrovna v okamžiku kdy spolu překonali předsudky rodin, přátel a vlastní. Umřel…

Na zemi leželo kamení. Tu velké kusy, támhle menší. Sehnul se  a strčil si jeden větší do kapsy. Ne, nemohl bez něj. Bez něj ne. Druhý kámen. Nechtěl by to tak, ale jistě bude rád když jej zase uvidí. Překonají to jako překonali vše ostatní. Třetí.

Kameny jej tížily v kapsách když vkročil levou nohou do vody. Vítr zadul silněji než předtím. Odhodilo mu to vlasy dozadu s nebývalou silou. Prává už byla také ve vodě. Nadechl se a pokračoval dál.

Byly to krásné čtyři roky a bude to krásná věčnost. Už neviděl před sebou řeku, most ani stromy. V očích se mu sice zrcadlily racci, ale on viděl jen jeho, Tvář usmívající se na uvítanou, se smutkem v očích, ale tak to mělo být. V uších mu již nefičel vítr, neječeli ptáci. Zněl mu v nich jeho smích, jako zurčení vody v jarní studánce.

Stál po pás ve vodě s přihlouplým výrazem, pohledem nepřítomným, upřeným v dál. Pak se ponořil.

Svět pod vodou je krásný a když vám odchází mozek, gyrifikované blány pomalu ztácejí schopnost rozeznávat a pamatovat a ztrácíte pojetí o čase, je vše o to krásnější. Zelené království ryb, zlatavé paprsky zapadajícího slunce, navštěvující mihotavě tento tajuplný svět. Ruka milého vztahující se pro vás, pro něj, pro svět. 

Venku nad hladinou bylo klidno. Po mostě přešel starý muž, chvíli se zastavil a zadíval se na ubíhající řeku, pak pokračoval dál. Slunce zapadlo a hladina se zklidnila. Stromy vydaly podlouhlý vzdech a vše se ponořilo do tmy.