Začarovaná noc. (3)

Nádherný den.
Svítí slunce. Nad hlavou se mi zjevují mihotavé stíny, které vrhá osamělý strom. Miluju ten strom. Už když jsem byla malinká, chodila jsem na to místo, obejmula jsem vždy strom a prosila sílu. Cítila jsem se pak moc dobře, věděla jsem, že mám zase o něco víc energie. A to mi stačilo.
Celý týden budu jinde.
Jen já a mamka pojedeme na chatu. Těším se, až odjedu. Je to tu k nevydržení.

Trrrrr...
"Ahoj Emo. Moc rád tě vidím, pojď je otevřeno."
"Ahoj Míšo, už jdu."
Ráda ho vidím a myslím, že on mě také. Jeho tmavé oči mě vždy přivedou na jiné myšlenky. Teď jsem s ním a tuto chvíli si nenechám jen tak zničit.
"Neozývala si se. Nechal jsem ti milion vzkazu a ty nic!"
"Omlouvám se, ale nebylo mi dobře. Neposlechla jsem si vzkazy, ani nevím, že jsi nějáký posílal. Je mi to moc líto. Promiň mi to. "
"Co se to s tebou dělo?"
"Jen jsem byla unavená."
"Nepovídej, tohle ti nevěřím. Něco se děje a já chci vědět co."
"Není co bys měl vědět, vážně je všecko v pořádku. Řekla bych ti kdyby se něco dělo."
"To doufám. Dáš si něco k pití, nebo k jídlu?"
"Ani ne, děkuju."
"Emo jíš ty něco, jsi strašně hubená."
"Samozřejmě že jím. Nejsem anorektička. Nevím co furt máte s mojí postavou. Jsem v pohodě!"
"Tak promiň, ale přijdeš mi jiná. Jakoby se něco dělo. Nesmíš se mi divit. Mám prostě strach. "
"Michaeli, prosím pojď mluvit o něčem jiném."
"Jak chceš Emo."

[b]O hodinu později.[/b]

"Ahoj mami."
"Ahoj, kde jsi byla?"
"Jen u Michaela, dlouho jsme se neviděli."
"Emo si v pořádku?"
"Proč bych neměla být? Proč se mě na tohle všichni ptáte? "
"Jen se ptám, tak se hned neurážej. Jdu udělat pizzu, dáš si?"
"Jo, ale teď si musím udělat pár věcí do školy, nechce se mi na úkoly, až budeme na chatě."
"Dobře, zavolám tě, až bude pizza hotová."

Vypadám opravdu tak hrozně? Jsem v pokoji před zrcadlem a připadám si, jako jedna z těch holek, co sejen tak pozorují a kritizují svou postavu. Já se ale jen dívám a přijdu si pořád stejná. Možná za to mohou ty sny.
A je to tu zase.
Padám na postel.
Jsem v tom snu.
Už zase.

Něco se ale změnilo. Vidím sektu. Jsou všichni v černém, ale nemají na sobě ty hábity, jak jsou často ve filmech. Jsou jako obyčejní lidé. Některé dobře vidím, ale neznám je. Bože. Vidím tam Michaela. To musí být zlý sen. To nemůže být pravda. Naklání se nad tou blonďatou dívku a krví ji něco píše po čele. Je to strašné. Ona je opět vystrašená a nemůže mluvit. Všichni mluví jiným jazykem a Michael se začíná usmívat. Proč? Co mu na to přijde směšné? Najendou tu dívku svlékne. Je připoutaná a nemůže se hnout. Michael jí začíná psát něco po břiše...Slyším křik. Bojí se. A já také. Nevím co bude dál, co mají v úmyslu. Chtějí jí snad ublížit? Vytrhnout ji srdce, jak jsem to viděla ve filmech. A nebo znásilnit?
"Michaeli! Přestaň!"
On mě ale neslyší. Bere do rukou nůž a řízne ji do ruky. Kapky krve dopadají na podlahu. Ránu jí poté zavázali.
Probouzím se.
Jsem ztuhlá.
Po tvářích mi stékají proudem slzy.
Bolí mě ruka.
Jak by tohle mohl Michael udělat? Proč by něco tak krutého... Ne. To ne. Tohle nemůže být pravda. Nevěřím tomu. Pitomý sny.
"Emo, pizza je na stole."
"Musím jít na chvíli ven. Není mi dobře."
"Ale počkej, kam jdeš?"
"Neboj jen kousek se projít."
"Vrať se brzy!"

[b]Druhý den ve škole.[/b]

Nevěřím tomu, co se tady děje. Nemohu jít k Michaelovi a tvářit se jako by se nic nedělo, když vím co dělá. Když vím, že dělá něco tak krutého. Dnes musím navštívit tu čtvrťačku. Musím ji varovat, jinak se jí stane něco tak strašného. A navíc jsem viděla jen část snu, kdo ví co všecko ji ještě dělali.
"Emo!Emo!"
"A-ano?"
"Emo no tak co je? Paní učitelka se tě na něco ptala!"
"Promiňtě."
"Emo dávej pozor! Ptala jsem se jestli jsi udělala ten projekt?"
"Ano, mám ho s sebou."
"No alespoň něco. Ale prosimtě už nespi a dávej pozor."
"Mohu si prosím odskočit?"
"Tak jdi."

Nebudu se jen tak dívat na to co se tady děje a nic nedělat. Nemůžu se tvářit, jakoby bylo všecko v pořádku. Dnes zavolám Ireně. Snad konečně přijdeme na kloub tomu, co se tady děje. Mám jí ale říct o Michaelovi? Co když bude mít problémy? Co když ten sen je pravda a on je opravdu tak zlý?
No a?
Dobře mu tak!
Jak mohl?
Blbec!
Nenávidím jo!

"Emo!"
"Ahoj Mell."
"Ahoj, prosimtě pomohla bys mi s něčím?"
"Podle toho s čím?"
"Máme nějáký úkol na matematiku a víš, že matiku moc neumím. Teda vlastně vůbec neumím. Pomůžeš mi s tím...prosím!"
"Ale to víš, že jo."
"Tak dneska ve tři u mě?"
"Děkuju si zlatá."
"Jé. Já zapoměla. Musím si jít ještě něco zařídit. Přijď raději v pět."
"Ok. Kam jdeš?"
"Jen mamka chce s něčim pomoct."
"Aha, to chápu."
"Jo. Tak se měj a uvidíme se pozdějí."
"Jasný. Tak čau."

Musím jít za Irenou. Všecko jí povědět. I o tom zrádci a lháři.


[b]Policejní stanice.[/b]

"Ahoj Emo! Ráda tě vidím. Tak co mi přinášíš za zprávy? A je ti konečně líp? Vypadáš stále jako smrtka. Jsi v pořádku?"
"Ano... jsem. Ale zdál se mi sen..."
"Paráda. Něco nového?"
"Ano."
"Tak mluv, napínáš mě."
A tak jsem jí všecko řekla. I o Michaelovi. O tom co všecko jsem viděla.
"To je mi líto Emo."
"Mě taky, ale teď je musíme chytit."
"To musíme, než ublíží zase jiným. Vymyslíme plán. Jde o to, že to bude moc složité a nebezpečné. Budeš muset jít za Michaelem a říct mu, že víš co dělá. Řekneš mu, že se k němu chceš přidat a začít žít takový život jako on. Mělo by to zabrat."
"Ale to budu lhát!"
"Ano, budeš dělat přesně to, co on tobě po celou tu dobu. Také ti lhal. Ale ty teď pomůžeš spoustě lidí. Emo musí to klapnout. Budu stále s tebou. Policie už si s nimi poradí, teď jde jen o to, že budeš v utajení, takže nesmíš nikomu nic říct. Rozumíš?"
"Budu mlčet."
"Emo pokud nechceš, nebudu tě nutit. Jestli to nezvládneš nasadím někoho jiného."
"Já to zvládnu!"
"Jsi statečná. Teď ale už jdi. Zítra ti zavolám a sejdeme se. Domluvíme to všecko do úplného detailu. Ty ale ještě dnes promluv s Michaelem. Je to moc důležité. Zatím se měj hezky."
"Nashledanou."

Tohle bude asi to nejhorší. Promluvit s Michaelem a ještě se přidat k té sektě. Tohle musím zvládnout. Konečně musím vyřešit tento případ, ty sny jsou hrozný. Zdají se mi pořát dokola a už mě to unavuje. Ať už je konec.

"Michaeli ahoj, chtěla bych se s tebou sejít."
"Ahoj lásko. Tak já za tebou přijdu. Jsi teď doma?"
"Jsem. Tak přijď."
"Dobře."

Bože jsem nervozní. Co mu řeknu? Měla jsem si to ještě promyslet. Ale teď je pozdě už zvoní.

"Ahoj Emo."
"Ahoj. Musíme si spolu promluvit."
"Něco se stalo? Emo tváříš se něják vážně. Mluv. Co se děje?"
"Vím co děláš."
"Cože?"
"Já vím, že jsi v sektě. A vím co děláš."
"Jak to víš?"
"Vím to, prostě to vím, ale neboj. Já chci jít s tebou. Chci být s vámi. Nevadí mi co děláš. Já to chápu a chtěla bych se k tobě přidat."
"Opravdu? Myslíš to vážně?"
"Ano, jsem si tím naprosto jistá."
"Jsem tak šťastnej. Proč jsem ti to neřekl. Jsi tak chápavá. Hned zítra tam dojdeme. Uděláme obřad a můžeš se k nám připojit."
"Obřad?"
"Ano, ale neboj se. Není to tak zlé. Jen se odpřísáhneš. Bude to v pořátku, spolu to zvládneme. Jsem tak rád. Miluju tě. Moc."
"Zvládneme to."
Já to snad nedokážu. Je tak rád, že tam s ním budu a přitom neví, co na něj chystáme. Já a policie. Nechci si představit tu chvíli, kdy tam přijdou a zatknou je. Ne. To bude strašné. Měla jsem se na to vykašlat. Neměla jsem do toho jít. Ireně jsem tohle měla odmítnout.
Ale teď je pozdě.
Bojím se.
Snad to dobře dopadne.