Zastavárna

Dlouho nepršelo, pomyslel si, když se odvrátil od ranních novin a jeho zrak utkvěl na staré ušpiněné výloze, skrze kterou dovnitř prudce žhnulo horké slunce. Pracoval jako zastavárník v tomhle ospalém městečku na konci světa už třicet let a nečekal, že by se na tom v dohledné době cokoliv změnilo. Každý den stále obsluhoval téměř tytéž tváře beze jmen, každý den si vařil kávu do toho stejného ulepeného hrnku s uraženým uchem a už velice dlouho nebyl člověkem, který nastavuje tvář slunci sálajícímu sklem výkladu s naivní představou, že se časem něco změní.

Byla sobota a zákazníků bylo poskromnu. Od rána obsloužil stěží tři a tak se znuděně pustil do luštění křížovky na zadní straně tiskoviny. Pachtil se s ní už téměř hodinu, když znenadání zazvonil zvonek nade dveřmi. Vzhlédl. Ve vchodu stál asi osmdesátiletý muž s prošedivělým plnovousem. Měl na sobě tvídové sako o něco větší, než by se bývalo slušelo a v jeho hlubokých modrých očích obklopených vráskami bylo cosi, co zastavárník nedokázal dost dobře pojmenovat.

„Dobrý den!“ zahlaholil zastavárník. „Čímpak posloužím?!“
„Potřebuji, abyste mi něco schoval,“ řekl tiše muž.
„Myslíte zastavil,“ opravil zákazníka dobromyslně. „Ale bezevšeho, bezevšeho! Copak to bude?“
„Moje vnučka něco ztratila. A já potřebuji, abyste mi to schoval,“ řekl muž upíraje na zastavárníka své pomněnkově modré oči.
Zastavárníkovi mužova řeč nedávala příliš valný smysl.
„Mám tomu tedy rozumět tak, že zastavený majetek si tedy zpět odkoupí příbuzná?“otázal se.
Bůhvíproč se muž usmál. „Ano, tak byste tomu nejspíš měl rozumět.“
„Takovou skutečnost vám ale nemohu garantovat, milý pane, snad v případě, že bychom se dohodli na určité lhůtě. Vydržte moment, odskočím dozadu pro příslušný formulář,“ řekl zastavárník.

Zastavárník odběhl do místnosti za prodejnou. Za dobu, kterou strávil v zastavárně, se setkal s pestrou škálou různých lidí, ale tento muž mu připadal obzvláště podivný, i když nedokázal přesně říci proč. Právě když konečně objevil tu správnou složku s dokumentací, zaslechl zacinkání zvonku nade dveřmi. Když se vrátil zpět do prodejny, po záhadném muži nebylo ani vidu ani slechu. Na pultě po něm zůstal smaragdový plátěný váček převázaný šňůrkou.

Zastavárník si zamumlal pod vousy cosi o tom, že zákazníci jsou den ode dne divnější a podrbal se za uchem. Napůl otráveně, napůl zvědavě vysypal obsah váčku na pult. Jaké bylo jeho překvapení! Před ním se třpytila hromádka na pohled velmi starých, ale skvěle zachovalých mincí. I jako numizmatik-amatér okamžitě poznal, že musejí mít velkou cenu. Zamyšleně smetl mince zpátky do váčku, když v tom zvonek nad dveřmi prodejny opět zacinkal. Dovnitř tentokrát vešla mladá žena. Ty pomněnkové oči zastavárník okamžitě poznal.

„To je dost, že jdete!“ zavrčel na ni. Dívka nechápavě vykulila oči.
„Prosím?“ otázala se.
„Váš pan dědeček mi z živnosti dělá pěknej holubník!“ postěžoval si zastavárník. „Podívejte, tohle je zastavárna, ne úschovna, pro pána krále! No vážně, tohle tady nechal,“ vrčel mávaje smaragdovým sáčkem ve výšce dívčiných očí, „peníze si nevzal a zmizel dřív, než jsem stihl najít příslušný lejstra!“
„To bude asi nějaký omyl,“ pípla dívka, jejíž tvář teď byla bůhvíproč bledá jako čerstvě padlý sníh. „Přišla jsem zastavit nějaký nábytek, nedávno jsem přišla o práci a mám jisté finanční potíže.“
„Tak to se slečinko vůbec nemusíte bát!“ usmíval se zastavárník. „Dědeček vám zjevně přichystal malé překvapení,“ řekl a znovu vysypal mince na pult.
„To není možné,“ zašeptalo děvče. „To je opravdu dědečkovo rodinné bohatství. Tyhle mince se v naší rodině dědí po generace. Už dva roky ale nejsou k nalezení!“
„V tom případě hádám, že starej pán si našel kapku netradiční způsob, jak vám je předat,“ smál se zastavárník. „No byl to přece váš dědeček, ne? Vysokej, fousatej a oči, ty měl zrovinka jako vy mladá slečno!“
„No, ten popis rozhodně sedí. Ale dědeček to nebyl,“ řekla žena. „Můj dědeček zemřel před dvěma lety.“

Ten den vzal zastavárník hadr a vyčistil výkladní skříň.