Sen a skutečnost

Bylo polovina srpna a horké letní slunce neúprosně pražilo skrz čelní sklo stříbrného Fordu. Adam se snažil naladit něco v rádiu, spíš než pro potěšení z poslechu ale proto, aby něčím přehlušil, jak jeho žena Sára peskuje jejich syna. Lépe řečeno se o to snaží, protože malý Joshua očividně neměl v úmyslu ustoupit.

„Když mě to tlačí,“ fňukal klouček na zadním sedadle.
„O tom nebudeme vůbec diskutovat,“ procedila jeho matka skrz zuby. „Okamžitě si ten pás zase zapni.“
„Ne.“
„Joshuo!“ zvýšila Sára na syna hlas a obdařila svého muže významným pohledem, který umí jen manželky ponoukající svého manžela, aby se pochlapil a zasáhl.
„Joshi, poslouchej maminku,“ broukl Adam. Rádio konečně vyloudilo jakžtakž čistý zvuk. Scénu teď dokreslovali v pozadí Beach Boys.

... Wouldn't it be nice if we could wake up in the morning when the day is new
And after having spent the day together, hold each other close the whole night through...

„Tak mi teda pomož,“ zakabonil se chlapeček a rezignovaně si založil ruce na prsou. Moc dobře si spočítal, že matka ze svého místa na přezku nedosáhne a bude-li dál trvat na zapnutí pásu, budou muset zastavit na odpočívadle. Nakvašenost rodičů pramenící z tohoto jeho chování mu byla dostatečným zadotiučiněním.

„Joshi,“ zaúpěla Sára. „Ještě před dvaceti minutami sis ten pás sám zapnout uměl!“
„No a teďka už mi to nejde,“ kontrovalo dítě výbojně.
„Adame, prosím tě, řekni svému synovi něco!“ vzdala to Sára. Adam potlačil nutkání obrátit oči v sloup.Na zlomek vteřiny obrátil tvář k synovi.
„Joshi, už jsi velký chlap a - ..."
„ADAME!“ zaječela Sára.

Otočil se. Příliš pozdě. Srážce s protijedoucím Chryslerem už zabránit nedokázal. Prudký náraz ho vymrštil ze sedadla a s ještě větší razancí ho pak stejná síla v souhře s bezpečnostním pásem srazila nazpět. Slyšel křičet Sáru. Tělem mu projela palčivá bolest. Proti obličeji mu vyletěl airbag a pak - tma.


*****

Cítil, jak mu kapičky studené vody ulpívají na kůži. Slyšel výskání a smích Joshuy a dětí ze sousedství, které s ním přišli oslavit šesté narozeniny. Zahradou vonělo něco grilovaného a od altánu k němu doléhaly tlumené zvuky přátelského sousedského hovoru.

„Tatí, budeš hrát taky?“ křikl na něj syn rozesmátým hlasem a znovu na otce vypálil několik překvapivě dobře mířených ran z vodní pistole.
Odněkud z dálky k němu doléhalo volání Sáry.
„Jasně,“ usmál se na syna.
„Adame!“
Rozhlédl se. Slyšel svou ženu, ale neviděl ji. Nikdy dřív si nevšiml, jak je zahrada rozlehlá. Připadala mu nekonečná a širá, rozprostírající se do všech světových stran.
„Adame?“
Kterým směrem by se měl vydat?
„Už jdu, už jdu,“opáčil. Ale nešel.
Rozhodl se to nechat být. Měl pocit, jakoby to bylo zcela přirozené. Takový byl normální chod věcí. Posadil se do trávy vedle syna.
„Cože si to přeješ dostat úplně ze všeho nejvíc, Joshi?“ zeptal se.
Chlapečkovi zazářily oči.

Sára Mayerová vyhlédla z okna psychiatrické léčebny. Neupoutalo ji ani tak to, že venku se ženili všichni čerti, jako její vlastní odraz na skleněné tabuli. Jak strašně se člověk může změnit, napadlo ji. Od nehody, při které zemřel její syn, uplynulo sotva osmnáct měsíců, soudě podle Sářina zjevu to bylo ale přinejmenším několik let. Propadlé oči zespod rámovaly temné stíny, z hustých ebenově černých vlasů, na které bývala tak hrdá, zbylo pár zplihlých neudržovaných pramenů a vystupující kosti dávaly jejímu obličeji napůl strašidelný a napůl groteskní výraz.

Jakkoli se ale nepřízeň osudu podepsala na ní, nebylo to nic proti tomu, co neštěstí, jež je tak krutě zasáhlo, udělalo s jejím mužem.

Se značným úsilím odtrhla pohled od svého odrazu na okně a přinutila se uvolnit křečovité sevření kabelky, kterou si položila na klín. Člověk, který seděl naproti ní (tedy spíše to, co z něj zbylo), se od Adama lišil snad téměř ve všem. Zbylo jenom pár bolestných maličkostí, které jí chladně připomínaly, že se jedná o toho samého muže, za nějž se před lety provdala. Jednou z nich byly jeho velké zelené oči, které teď ale zely prázdnotou upíraje se někam daleko za ni.

„Adame,“ zkusila ho oslovit znovu. Žádná reakce. V hloubi duše už vlastně ani žádnou nečekala. Trhla sebou, když její muž poprvé za tři měsíce, které strávil v léčebně, prolomil ticho.
„Jízdní kolo,“ řekl znenadání Adam.
„Cože?“
„Josh si ze všeho nejvíc přeje to červené kolo, co jsme koupili,“ usmál se blaženě Adam.
Sára si zaryla nehty do dlaní a zamrkala, aby z očí vyhnala slzy, kterými se jí bez varování zalily.
Zhluboka se nadechla.

„Tati?“

„Adame, lásko,“ vzlykla a každé slovo, které se chystala vyslovit, jí drásalo hrdlo a srdce. „Joshua si žádné kolo nepřeje.“

„Tati?!“

„Joshua umřel před rokem a půl,“ šeptla a hlas se jí zlomil.



„Tati!“

Adam otevřel oči. Čelo měl orosené ledovým potem. Ležel ve vlastní posteli vedle své ženy, jejíž hruď se zvedala a opět klesala v pravidelném rytmu. Digitální budík na Sářině nočním stolku, na který dohlédl přes změť jejích havraních vlasů, ukazoval čtvrt na čtyři. A ode dveří na něj ospalýma očima, ne nepodobnýma jeho vlastním, rozespale mžoural pětiletý Joshua.
„Mám žízeň,“ dodal klouček, aby se na něj otec nezlobil za to, že ho vzbudil.