Katana - cesta meče III.

"Dnes je to patnáct let, co jsem tě tehdy uviděl. Vzpomínáš si na ten den? Byl jsi ještě maličký a neměl jsi sílu. Ležel si a tvé hubené nožičky kopali, protože jsi moc plakal. Vzal jsem tě do náruče a ty jsi se na mě zadíval. Třásl jsi se zimou, ale já jsem ti hned dal kabát. Nikdy jsem ti to nevyprávěl. Myslím si však, že musíš vědět, co se ten den dělo. "
"Nevzpomínám si mistře. Je to už tak dávno, ale myslím, že to byl nejlepší den v mém životě."
"Pojď se na něco podívat..."
"Na co?"
"Neptej se tak hloupě a pojď."
"Půjdeme támhle za ten kopec." Ukazoval mistr, kam bude směřovat jejich cesta.
"To je opravdu daleko." Poznamel Katana, ale mistr se jen usmál.
"Rozhlížej se kolem sebe."
"Vidím to, ale jsem unavený. Ta cesta je moc dlouhá už jdeme přinejmenším tři hodiny. Kdy tam budeme?"
"Brzy. Soustřeď se."

"Mistře. To je nádhera. Takové místo jsem nikdy neviděl. Ty květiny, stromy a lesy. Nevím jak bych to popsal. Je to překrásné. Proč jen jste mi toto místo neukázal dřív? Je to tu tak hezké. Chtěl bych tu být celý den. Spousty energie se valí ze všech stran. Toto místo není ještě poznamenané lidmi a je to krásné. Možná bych se ale samoty bál. A žít v samotě tady by mě asi mučilo."
"Člověk nikdy není sám i když to tak někdy vypadá."
"Nevím, co tím chcete říci. Nerozumím tomu."
"Jednou pochopíš, ale teď pojď ještě kousek, mám pro tebe překvapení." Byl unavený a tak si sedl na kámen, napil se a opět si stoupl, aby mohl dát žákovi, to na co čekal, do jeho patnáctých narozenin.
"Jsi už veliký. A proto jsem ti chtěl dát ojedinělý dárek, takový, kterého si budeš vážit."

Mistr vzal do rukou překrásné kimono. Barva byla, jako by se snad obloha a hladina moře slily dohromady a vytvořily novou barvu. Takovou barvu Katana ještě nikdy neviděl. Látka byla tak jemná a přesto silná. Když však viděl Katana obi, jeho výraz mluvil za vše. Obi mělo zelenou barvu, jako tráva, jenž rostla v tom překrásném údolí, které dnes navštívil poprvé. Límec u horní části kimona měl žlutou barvu, jako slunce, které jim po celý den svítilo nad hlavou. Připadalo mu, jakoby umělec vytvořil kimono, podle toho místa. A daleko od pravdy nebyl.

"Mistře, to je od vás laskavé, ale takové kimono muselo býti drahé. Nechci aby jste si dělal škodu. I když to kimono je překrásné."
"Je tvé. Obleč si ho."
"To nemohu. Bojím se na něj podívat, natož si ho obléct. Je tak jemné, že se bojím, abych ho nezničil. Svou nešikovností bych jistě přetrhal tu nádherou látku a obi jistě rozpáral."
"Co to říkáš. No tak, oblečeš si ho konečně?"
"Děkuji mistře." Katana si ho oblékl. Vodní hladina mu ukazovala, to jaký opravdu je. Vysoký, svalnatý a opálený. Katana vyrostl do krásy. A kimono jeho krásu ještě podtrhlo. Nemohl se na sebe vynadívat. A není se čemu divit.
"Jak jen se vám mám odvděčit?" Poklonil se.
"Nezapomínej na to, co jsem tě učil." Mistr byl rád, že se kimono líbí.
"Nezapomenu." Nikdy Katana nezapomene, na to co se od mistra naučil.

Druhý den...

Katana se ráno probudil. Energie z něho jen sršila. Rozhodl se udělat také něco pro mistra. Chtěl mu oplatit jeho štědrost a vymyslet něco, co by mu udělalo přinejmenší z poloviny takovou radost, jakou měl katana když poprvé uviděl své modré kimono. Jen tak přemýšlel. A pak, jako když uhodí do zvonu, Katana konečně na něco přišel. Naučí se něco o mečích, o jejich výrobě a naučí se lépe tomuto umění. Jméno Katana, má ve významu meč. Katana je jak klučičí, tak holčičí jméno. Mistr ho svému žákovi dal, když byl Katana ještě malý. Toto jméno k němu sedlo. Byl vždy odvážný a někdy ostrý, jako je meč. A jak to bylo dál?

Čerstvý vzduch probudil mistra časně ráno. Rozhodl se nasbírat rýži a poprosil svého žáka, aby šel s ním. Sběr rýže nebyl ten důvod, proč chtěl mistr, aby s ním jeho žák šel. Mistr mu chtěl něco důležitého říci.

"Jsem moc starý a až přijde čas, budeš se muset o vše postarat."
"Mistře, co to říkáte?" Vykulil oči.
"Čas utíká moc rychle. Dny se střídají s nocí. Roky plynou, jako voda. Nejsem nejmladší a zdraví mi už moc neslouží. Zastaneš tedy práci, která je potřeba."
"Ano, spolehněte se."
"Je na čase abych ti vše ukázal. To, co je třeba udělat, když já sám to nestihnu."
Katana se rozbrečel. I když to byl silný muž, neunesl pomyšlení, že ho mistr jednou navždy opustí a on bude sám. Takové myšlenky se mu nelíbily.
"Jsi moc milý hoch a já se budu snažit žít tu pro tebe."

Katana se rozhodl odejít. Chtěl se naučit boje s mečem a odhodlal se udělat pro to všecko. Takový už byl a to snad byla jeho největší schopnost. Napsal mistrovi vzkaz, neměl rád loučení a tak se rozhodl, napsat pár slov.

...Mistře, je na čase abych si i já prošel životní zkoužkou. Bohové mě přivedli na nápad, co bych pro vás a pro sebe mohl udělat a tak jsem je poslechl. Prosím nezlobte se na mě. Uvidíme se brzy. Já se vrátím. Prosím jen abyste se stále držel a nepřetěžoval se.
S láskou Katana...

Mistr si to přečetl a začal tiše plakat. Já sama si myslím, že to byly slzy spíše radosti, než smutku. Věděl moc dobře, že se Katana vrátí a že se o něho nemusí bát. Oba si tím musí projít. A pro každého to byla zkušenost.

Katana po pěti dnech konečně došel do Eda (nyní Tokia). Každý se ho ptal odkud je. A co ho do Eda přivádí. On však jen mlčel a řekl, že hledá mistra, co umí bojové umění s mečem. Každý mu řekl, že takový je tu jen jeden. Jmenuje se Sui a je nejlepší ve svém oboru. Katana se rozhodl, že ho navštíví a domluví se s ním. A to také udělal. Celé tři roky se učil. Mistr Sui ho nakonec naučil i tomu, jak se meč vyrábí. A katana měl právo být na sebe hrdý a jeho štěstí se nedalo nijak popsat. Vracel se s radostí domů. Těšil se až uvidí svého pravého mistra. Až mu podá meč. A tak se i stalo.

"Mistře!" Zavolal Katana na rýžové pole, kde se potloukal starý pán a trhal rýži.
"Vrátil ses."Mistr jen ztěží zadržoval slzy.
"Ano. Naučil jsem se mnohé. Byl jsem u mistra Sui a on mě učil bojovému učení s mečem. Vyrobil jsem vám tuto katanu. A rád bych se vám alespoň z zmála odvděčil, za vaši laskavost. Prosím tedy, přijměte tento dar."
"Jsi milý hoch. Máš veliké srdce, přesto však silnou osobnost. Silnou, jako je právě tento meč. Ve chvílích, kdy to člověk nejméně čeká, zasáhneš. Tak jako meč. Nikdy jsem si nebyl jistý tím, zda budeš na straně zla, či dobra, ale nyní si mi ukázal, že dobro je to, co se v tobě skrývá. Děkuji ti za tvůj dar. Važím si ho. Vážím si tebe a tvé oddanosti. Bohové zůstávají s tebou."
"Chyběl jste mi mistře."
"I ty mě chlapče. Pojď posaď se prosím a pověz mi vše, co jsi na své cestě prožil."

A tak to i bylo. Katana vyprávěl svůj příběh a mistr ho tiše poslouchal. A při jeho slovech oboum něco došlo.

Že dary jsou nejcennější právě z lásky ,když jste schopni projít kus cesty, aby jste udělali radost druhým - to je to největší bohatství.