Ikarus...

Odnesl jsi mou duši, sivý ptáku. Někdy se dívám k městské bráně, ale jen občas, tajně. Prohlížím si cizí tváře a hledám jednu známou. Avšak vím, že tu již nespatřím. Zbyla mi jen jedna skvrna od krve. A tmavé pírko havrana…
Matně si vzpomínám na ten den. Byl horký až k zalknutí, snad přímo k smrti zrozený. Lidé se polévali vodou, ale bylo to marné. Sucho postihlo celý kraj, lidé umírali a ti, kteří přežívali, se jali obětovat. Vrátili se k tomu zvyku dávných časů, zoufalí a vyprahlí. A byla jsem to já, kdo měl být obětinou…

Obřad se konal u řeky. Tedy spíš u toho, co zní zbylo. Snažila jsem se jim vysmeknout, ale brzy pochopili můj záměr. Chopili se svých kyjů a zpřelámali mi nohy, ruce… Nedokážu ti popsat tu bolest. Křičela jsem a křičela, nedalo se to snést. Přála jsem si umřít, můj anděli. Přála jsem si nikdy se nenarodit. Prosila jsem, škemrala, ale nikdo mě neposlouchal. Všichni hleděli k nebesům, v očích prosebný výraz, v rukách popraskané misky z pálené hlíny. Ač vypadali zbědovaně, nedokázala jsem je litovat. Nenáviděla jsem je, protože mi ublížili.
Někdy si říkám, jestli jsi byl mezi nimi. Díval ses, jak umírám? Na co jsi myslel? Proč jsi mě nakonec zachránil?

První, co jsem spatřila, byla tvoje křídla. Přeletěl jsi nad davem a všichni vzdychali hrůzou, několik lidí dokonce omdlelo. Bylo mi jasné, kdo jsi. Vyprávěli nám o tobě pohádky, strašili nás tvojí osobností. A teď ses objevil a z pověsti se stala skutečnost. Kdybych neumírala, možná bych se také bála. Takhle mi tvá tmavá křídla byla symbolem vysvobození.

První dny jsem blouznila, svět přestal existovat, jen ta ukrutná bolest mi dávala znát, že jsem stále mezi živými. Neděsil tě můj křik? Dokázal ses dívat na mé polámané tělo, aniž by tě přemohl pocit hnusu?

Tvé ruce byly drsné a přesto jemné, protože ty jediný jsi věděl, kde se nachází životodárná řeka. Omýval si mi rány a já si pomyslela, jaké je to nehorázné plýtvání. Když jsi mi dal napít, byla to taková slast, až mi vyhrkly slzy do očí. Uzdravovala jsem se - sice pomalu, ale neměla jsem si nač stěžovat - byla jsem naživu.

Když jsi mě poprvé políbil, přišlo mi to správné. Dlužila jsem ti víc, než jsem kdy mohla splatit. Necítila jsem lásku, tehdy ještě ne. Byl to spíš vděk, úcta, nic víc. Sama sobě jsem nalhávala, že to stačí. Tebe jsem však neoklamala.

A tak jsi mě opustil.

Vrátila jsem se zpět do města. Vyzradila jsem lidem tvé největší tajemství - podělila jsem se s nimi o tvou řeku. Naše město znovu vzkvétá, ale sama se ptám, na jak dlouho je to tentokrát. I tato řeka může jednou vyschnout, ryby v jejích vodách mohou zemřít. A v ten den, kdy se to stane, vymře i celé lidstvo.

Kde jsi? Proč se nevracíš? Potřebuji tě...moc tě potřebuji...